Umělec učí s radostí. Pozor, po přečtení této knihy možná zatoužíte stát se učitelem

Kdyby se zvídavý učitel chtěl učit čarovat jen z ní, našel by dostatek magických formulí. Pořídit si ji může i rodič, který chce porozumět  extravagantnímu učiteli svého dítěte nebo naopak rozhýbat učitele poněkud zkostnatělého. Tomu knihu lze věnovat jako dárek za vysvědčení.

Čapek na to jde takticky – vytvořil v knize postavu kámoše Pavla, vyhořelého učitele, kterému autor vysvětluje, jak může svou situaci z černé proměnit na růžovou. „Je to hračka!” říká. Což samozřejmě není pravda, ale dá se to odpustit, protože pokud by přerod líčil jako příliš těžký, nikoho by nenalákal. Je to postaveno na stejném principu jako Čapkova značka „líný učitel”. Kdo se naučí učit, nadře se pak méně, to je to poselství. A optimistovi, který věří, že se to naučit dá, učení půjde lépe než skeptikovi. 

„Autorovo alter ego je tak trochu antičapek, je milé a vstřícné,” říká ředitel základní školy v Lázních Bělohrad Jaroslav Jirásko. Knihu vychválil ve facebookové skupině Učitelé+, kde má Čapek už nějaký čásek „ban” za příliš ostrý jazyk. „Nejlepší, co jsem od něj četl,“ říká Jirásko. 

Příspěvek dostal 350 + lajků a naskákalo pod něj 170 + komentářů, ve kterých se sváděla o Čapka bitva. Někteří knihu bojkotují z principu, jiní říkají, že knihu můžou, autora nemusí. Někteří kladou otázku: může být hulvát dobrým didaktikem? Káže vodu, a pije víno, říkají roztrpčeně. Anebo je jeho nevychovanost součástí taktiky, jak změnit české vzdělávání?

Jaké jsou Čapkovy teze rozdělené do kapitol?

• Učit je poslání – proto není namístě si stěžovat. Je to krásná práce a každý učitel by si to měl ráno připomínat. Pokud to tak nevnímá, je vyhořelý a měl by se sebou něco dělat.
• Učitel má k dispozici bohatou sadu nástrojů – stovky metod, o které se může opřít. Didaktika, nikoli aprobace, je královna edukačních dovedností.
• Emoce jsou ve vzdělávání důležité – ovšem ty pozitivní.
• Učitel má mít odvahu zbavit se veteše a balastu – neboli nežije, aby odučil, ale aby naučil.
• Učitel vyhoří, když je aktivita hlavně na něm. Musí aktivizovat žáky.
• Výuku je třeba vést na různých úrovních složitosti. Žáci nejsou masa, ale skupina jednotlivců.
• Učitel musí nejen vzdělávat, ale i vzdělávat se. Je to povinné.
• V knize je i kapitola o učení na dálku – autor evidentně využil pro psaní knihy jarní karantény. Rovněž kapitola o hodnocení.

Robert Čapek už roky působí spíš jako lektor – učitel učitelů – než aktivní učitel. Do vzdělávacího systému vstoupil přes vychovatelství a to, že miluje zážitkovou pedagogiku, s tím prý souvisí. Učil na všech stupních i druzích škol (a velmi rád na učňáku). Vystudoval i psychologii – a jemným a citlivým psychologem je zejména ve vztahu k žákům. Zato učitele nešetří a zahrnuje je sarkasmem svého metalového naturelu (miluje metal a fotbal). Pranýřuje je za to, že učí frontálně a dávají žákům špatné známky, zatímco by je měli dát sami sobě, protože pětka je jejich vizitkou, tvrdí. A tak dále, nebere si servítky.

Ale už to také není, co bývalo, říkají na jeho obranu někteří účastníci jeho kurzů, kteří se ho ve výše zmíněné debatě zastali. Čapek postupem času obrušuje hrany. Asi pochopil, že tak jako žáci potřebují pro učení pozitivní emoce a bezpečnou atmosféru, stejné je to i pro učitele.

Každopádně, autor ke knize není přibalen, a lze si tak osvojit jeho myšlenky, aniž by člověk musel spolknout i jeho manýry. Čapkova propagace moderní didaktiky je opravdu neúnavná a zápal pro ni nakažlivý. Kniha vyzařuje radost ze života, radost z učení.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.