V čase sociálních sítí je kritické myšlení důležitější než kdy dřív, říká šachový velmistr a spisovatel

Dlouhou dobu jste byl závodním šachistou, nejlepším na Slovensku. Usilujete ještě o trofeje?

Teď už jsem méně šachista a víc trenér, lektor a autor knížek, šachových i jiných. Musím ale říct, že šachy jsou skvělé a doporučuji všem rodičům, aby s nimi své děti alespoň zlehka seznámili. Tříbí totiž logické a abstraktní myšlení, budují v člověku disciplínu.

Takovou šachovou partii si můžete představit jako rozhovor dvou lidí různého věku i odlišných kultur. Nejde tu jen o tahání figurkami. Je celkem běžné, že soupeři spolu po dohrané partii zůstanou sedět a probírají své tahy – a dělají to proto, že je ta hra prostě baví. Já jsem ale nikdy nechtěl být profesionálním šachistou; měl jsem pocit, že by se mi tím životní prostor hodně zúžil. Proto jsem učil na střední škole, pracoval v neziskových organizacích a psal knížky. Navíc se mi v posledních letech narodily dvě děti a na šachy už prostě není tolik času, kolik by asi bylo potřeba.

Pomohly vám šachy získat nějaké kompetence, které se vám hodí v běžném životě?

Šachy učí zdrženlivosti. Hlavně u dětí je běžné, že jakmile mají na šachovnici nějaký nápad, hned ho potřebují vyzkoušet. Postupně ale zjistí, že není vůbec špatné chvíli počkat a svůj nápad si prověřit. Do života je velmi užitečné, když umíte získat odstup od svých nápadů a emocí, a to už se blížíme ke kritickému myšlení. Navíc nás šachy učí myslet rychle, efektivně a s konkrétním výsledkem. Někdy si můžete dovolit nad něčím měsíce dumat, ale v šachu to nejde, tady musíte dělat rozhodnutí relativně rychle a získáváte okamžitou zpětnou vazbu.

Co pro vás kritické myšlení vlastně znamená?

Kritické myšlení je pro mě schopnost rozeznat kvalitní informace. Zda jsou ty informace důležité, nebo ne, zda jsou fér vůči lidem i vůči mně jako čtenáři. Zahrnuje i schopnost rozpoznat manipulaci a přemýšlet, proč se ke mně nějaká konkrétní informace či zpráva dostává právě v daný moment, co je v ní zdůrazněno a co naopak zamlčeno. Patří sem i umění klást si otázky, hledat odpovědi a vyhodnotit, čím se budu řídit, co budu sdílet s ostatními, a tak podobně.

Proč je pro nás kritické myšlení právě teď důležité?

Proč teď? Rozvoj nových technologií nám přinesl mimo jiné internet a sociální sítě, takže nám vznikl před očima prakticky nový svět, na který nejsme adaptovaní. Naše intuice a empatie fungují ve světě, kde adaptovaní jsme, ale sociální sítě a internet obecně mají vlastní pravidla. Jsme vlastně pořád „staří lidé“, naše mozky jsou připravené na svět, jaký byl třeba před pěti tisíci lety. Mezi vývojem lidského druhu a vývojem technologií vznikla mezera a tu nám může pomoci překlenout právě kritické myšlení.

Takže jako příspěvek k jeho rozvoji jste o něm napsal knihu Síla rozumu v bláznivé době?

Učil jsem kritické myšlení na střední škole, dnes hlavně lektoruji ve firmách, v neziskovkách i pro různé státní instituce, jako jsou třeba knihovny. Knížku jsem napsal v návaznosti na kampaň ke kritickému myšlení na slovenských středních školách. Tehdy jsme ve spolupráci se slovenským Denníkem N vydali takovou brožurku pro teenagery, která vyšla v nákladu asi dvaceti tisíc kusů a byla určená právě k distribuci do škol. Říkal jsem si, že by bylo fajn mít podobnou knihu, ale určenou náročnějšímu čtenářstvu, o něco rozsáhlejší. A tak vznikla kniha Síla rozumu v bláznivé době. Psala se mi moc dobře, práci na ní jsem si užil.

Je také plná praktických příkladů, a to i z Česka. Stíháte kromě slovenské mediální a politické scény sledovat i tu českou?

Českou scénu sleduji už jen proto, že manželka je Češka a nedávno jsme se do Česka přestěhovali. Kniha nicméně vznikala v roce 2019 a obsahovala příklady pouze ze Slovenska. České reálie se do ní dostaly díky skvělé práci nakladatelství Paseka, které knihu nejen přeložilo, ale ve spolupráci s českými odborníky na média a politickou komunikaci ji i lokalizovalo pro české čtenáře s využitím českých pramenů.

Čím se vaše kniha konkrétně zabývá?

Už jsem zmiňoval, že kritické myšlení můžeme chápat mimo jiné jako schopnost rozpoznat kvalitní informace. V tom nám ale brání celá paleta problémů, a proto je i kniha poměrně doširoka rozkročená. Je rozdělená na pět částí.

První pojednává o slovech, protože slovo přináší emoci, umí i dehumanizovat, naznačuje socioekonomický status mluvčího i posluchače. Druhá část je věnována větám, což je nejmenší celek schopný nést význam. Tato část pojednává o rétorických faulech, klamech a o tom, jak lidé mají schopnost hodně mluvit a přitom nic neříct.

Třetí část je o textech, a tím také o důvěryhodných zdrojích, o číslech a o tom, jakou roli hrají statistiky, grafiky a podobné. Ve čtvrté části se zabývám námi, lidmi, a tím, do jaké míry náš charakter ovlivňuje naši schopnost pracovat s informacemi, kognitivním zkreslením, a tím, jak sociální sítě ovlivňují předávání informací. Pátá část je kratší a obsahuje jednadvacet stručných nápadů, jak v jednadvacátém století kriticky myslet.

Často ve své knize zmiňujete sociální sítě. Jaký mají podle vás vliv na úroveň veřejné debaty?

Vždycky, když přijde nějaká nová věc nebo technologie, která má potenciál vyvolat společenskou změnu, na začátku způsobí vlnu nadšení. Tak to bylo i s internetem, vzpomínáte, jak jsme „surfovali na vlnách internetu“ a těšili se na život v „globální vesnici“? Pak ale přichází deziluze, jako třeba nyní, kdy vidíme hlavně negativa. A potom by mělo přijít období nějakého zdravého, smysluplného využívání. Mezitím však dorazí s plnou silou umělá inteligence a virtuální realita a další věci, které mohou společností ještě řádně otřást.

Teď se podle mě sociální sítě nalézají v úpadkovém stavu a najdeme na nich hodně balastu. Je to i tím, že lhát je na sítích mnohem jednodušší než mluvit pravdu. Pokud chce někdo říct něco pravdivého, dá to práci s ověřováním, editováním a podobně, zatímco k vypuštění lži stačí chvilka u klávesnice. Ačkoliv si myslím, že lhářů není nakonec zas až tolik, dokážou zamořit veřejný prostor.

Jaké jsou podle vás největší prohřešky, jakých se například politici na sociálních sítích dopouštějí?

Mě osobně nejvíc trápí dvě věci. První je to, když politik vědomě lže v honbě za popularitou. A druhá věc je, když se politik rozhodne směřovat nenávist vůči skupině nebo jednotlivci, kteří jsou proti tomu do jisté míry bezbranní. A klidně uvedu i příklad. Na Slovensku tehdejší premiér Igor Matovič za covidu veřejně označil jednu ošetřovatelku z domova pro seniory, že mezi svěřenci vědomě šířila koronavirus. Paní se přitom pouze vrátila z dovolené v Itálii, nikoho nenakazila, ale nenávist vůči ní byla taková, že musela mít nějakou dobu i policejní ochranku. Ať jsou to Romové, LGBTQ komunita, nebo migranti, je opravdu trestuhodné proti nim poštvávat nenávist většiny.

Jaká je proti takovým manipulacím obrana?

Osobně hodně věřím například i v sílu neformálních institucí. Proto si myslím, že si Česko v demokracii stojí lépe než Slovensko. V Česku politik vypustí nějakou podobnou nehoráznost, ale proti němu se hned ozve nějaký rektor, náboženská autorita nebo třeba populární starosta a to má také vliv na veřejné mínění. Myslím, že má smysl se starat o kvalitu institucí a samozřejmě i o vzdělání lidí.

Jak můžeme podpořit rozvoj kritického myšlení ve školách?

Pokud chce učitel začít pracovat na kritickém myšlení žáků a hledá k tomu prostor, nejlepší mi přijde rozhovor, a to ideálně takový, kde má hlas učitele a studentů stejnou váhu. Pokud bude ve školních třídách převládat frontální výuka, tak se tam kritické myšlení bude pěstovat jen dost obtížně. Chce to, aby měl učitel časový prostor i ochotu se ptát, aby byl schopný snést i odlišné názory a opravdu se studenty diskutoval. A samozřejmě čtení knih je nenahraditelné. Dalším skvělým prostředkem k rozvíjení kritického myšlení jsou také diskusní kluby. Pochopitelně diskutování formou soutěže má také své nevýhody, ale výhody podle mě převažují. To, že si vylosujete téma i svůj postoj k němu a musíte ho podepřít funkčními argumenty, je prostě skvělé.

Co dál přispívá k rozvoji kritického myšlení ve školách, jsou podle mě knihovny, kde je možné si sednout a číst si; školní kavárny, kde se můžete třeba setkat s učitelem a neformálně si popovídat. Pomáhá i možnost propojení školy a reálného života formou různých výletů a exkurzí nebo naopak akcí typu „dnes učí rodiče“, kdy přijde nějaký rodič do třídy a představí dětem svoji práci. Vím, že tohle všechno naráží na vzdělávací plány, ale třeba s nástupem umělé inteligence definitivně přijdeme na to, že nemusíme děti učit tolik znalostí a spíš se budeme soustředit na jejich kompetence.

Jak se dá uhlídat to, aby učitel děti v diskusi nepřesvědčoval o svých názorech?

Podle mě je naprosto v pořádku, když se učitel projevuje autenticky a nebojí se studentům ukázat svoje já, svoje názory a způsob přemýšlení. S menšími žáčky na základní škole je možná třeba se víc hlídat, ale se studenty na střední, neřkuli vysoké škole se podle mě má mluvit otevřeně. Proč nepřiznat, že je pro vás důležité třeba téma sociálních nerovností? Je ale důležité vysvětlit, že se jedná jen o váš osobní názor, ne například o oficiální linii školy, nebo dokonce státu. Sám jsem jako nevěřící učil na církevní škole a šlo to, prostě jsem studenty upozorňoval, že oficiální učení církve je takové, ale já to vidím trochu jinak. Nijak jsem je nepřesvědčoval nebo nezískával na svoji stranu.

Jak se daří rozvoji kritického myšlení ve školách v Česku a na Slovensku?

Zatím přesně nevím, jak to jde v Česku, ale třeba na Slovensku jsou obrovské regionální rozdíly. V okamžiku, kdy centrum rezignuje na to, co se děje na periferii, jsou ty rozdíly opravdu drastické. Myslím si, že to, jak vypadá škola v centru Bratislavy a jak vypadá prakticky výhradně romská škola někde na východním Slovensku, je obrovský rozdíl.

Navíc mám trochu dojem, že ty opravdu dobře fungující školy na Slovensku nevznikly díky státu, ale prakticky jemu navzdory s tím, že si jejich zakladatelé sehnali peníze jinde. Pokud nedojde k tomu, že se centrum začne o regiony starat a neodrazí se to i ve školách, nebude to asi s rozvojem kritického myšlení a demokracie lepší.

Ján Markoš je slovenský šachový velmistr. Vystudoval teologii a filozofii na Univerzitě Karlově v Praze. Učil kritické myšlení na církevní střední škole, dnes ho lektoruje ve firmách a institucích. V roce 2013 spoluzaložil vzdělávací Sokratův institut v Bratislavě. Je autorem několika knižních titulů; loni na podzim v Česku vyšla jeho kniha Síla rozumu v bláznivé době.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.