Vražda, nebo nutná obrana? Nejvyšší soud nerozumí mechanismům domácího násilí

Když vás dlouhodobě týrá partner, vyhrožuje vám smrtí a už vás dříve několikrát zranil, nesmíte se při jeho dalším útoku bránit. Když vás třeba pěstí srazí na zem a začne se k vám s výhrůžkami sklánět, podle Nejvyššího soudu se s ohledem na svou předchozí zkušenost s jednáním útočníka totiž nemáte důvod domnívat, že by se „jeho útok jakkoli vymykal z řady předchozích potyček“ a že by mohlo být vážně ohroženo vaše zdraví či dokonce život.

A to není všechno. Podle Nejvyššího soudu si za to oběť vlastně může sama. „Jestliže dříve podobné jednání ze strany poškozeného akceptovala či dokonce sama jednala vůči němu podobným způsobem, podílela se tím na vytvoření určitého rámce toho, co bylo v rámci jejich vztahu považováno za normální.“ To se píše ve skandálním rozhodnutí Nejvyššího soudu (7 Tdo 1069/2020), kterým odmítl dovolání ženy, odsouzené na 10 let za pokus o vraždu.

Syndrom týrané ženy

Soud rozhodoval o případu, ke kterému došlo v červnu roku 2019 v kuchyni domku v Jenči u Prahy. Při jedné z mnoha prudkých hádek za poslední roky udeřil muž J.T. svou partnerku R.T. pěstí do obličeje a shodil ji na zem. Tentokrát do ní – na rozdíl od minulosti – naštěstí nekopal. Stál nad ní a nadával. Když žena vstávala, nahmátla na kuchyňské lince nůž a útočníka bodla do břicha. Protože ji dál vyhrožoval, utekla pryč. Muže odvezla záchranka, kterou si zavolal, a přežil jen díky okamžitému lékařskému zákroku.

Jak situace dopadla právně, už víte. Podle soudu nešlo o obranu, dokonce ani o jednání ve stavu „silného rozrušení z omluvitelného hnutí mysli“ – protože si za tu dobu na takové jednání prý žena měla zvyknout – a skutek posoudil jako (chladnokrevnou) vraždu, pomstu, a ocenil ji deseti lety vězení. Rozhodnutí je mimořádně špatné samo osobě a ukazuje, jak naše soudy stále ještě neumí porozumět mechanismům domácího násilí.

Už v osmdesátých letech popsala psycholožka L. E. Walker tzv. syndrom týrané ženy. Popsala i mechanismy, které týrané ženě zabraňují, aby násilnického partnera opustila. V českém prostředí to velmi dobře přibližuje soudní psycholožka Ludmila Čírtková. Týrání má obvykle cyklický průběh, ve kterém se střídají fáze rostoucího napětí, výhrůžek a drobnějších fyzických útoků, vlastního útoku, a nakonec fáze usmiřovací. Ta dává ženě prostor na zotavení, a hlavně jí dává naději na to, že násilí se tentokrát již nebude opakovat.

To se samozřejmě nestane a cyklus se opakuje. Ve fázi útoku pachatel přitvrzuje (generické maskulinum je v tomto případě velmi příhodné, protože 97 % pachatelů domácího násilí tvoří muži). V mnoha případech takové týrání nakonec skončí vraždou týrané ženy – v ČR k tomu dochází zhruba 10x ročně. Dá se proto říci, že pokud domácí násilí vyvrcholí závažným násilným trestným činem, je jeho obětí pravidelně týraná žena, a nikoliv agresor.

Nic z toho ale soud nevzal v úvahu. Na konflikt se podíval mužskýma očima, jako na izolovaný incident, jakýsi souboj. Minulost ho zajímala jen do té míry, že žena už si na násilí měla zvyknout. Byla ve vztahu přeci dobrovolně a tím, že si to nechala líbit, jednání agresora „normalizovala“. Soud neuvěřil bránící se ženě a naopak se plně přiklonil k verzi agresora (podle výpovědi jeho dcer přitom v minulosti, než odešly z domu, fyzicky napadal jak je, tak matku). V trestním právu přitom platí základní zásada in dubio pro reo, v pochybnostech ve prospěch obžalované(ho), která znamená, že pokud jsou o skutečném průběhu událostí pochybnosti, musí soud tyto pochyby vykládat ve prospěch obžalované(ho) a nikoliv naopak. To se ale v tomto případě nestalo.

Běžné potyčky

Zarážející je i to, že soud smetl ze stolu žádost, aby bylo jednání ženy posouzeno jako zabití a nikoliv vražda. Trestný čin zabití byl přitom do trestního zákoníku přidán právě pro podobné, společensky méně škodlivé případy, aby dokázal odlišit spontánní čin od plánované vraždy. V komentářové literatuře se přímo píše, že trestný čin zabití postihuje případy, kdy „poškozený sám svým zavrženíhodným jednáním vytvářel kriminogenní situaci“. V komentářové i další odborné literatuře se pak jako typický případ uvádí právě vyvrcholení dlouhodobého týrání/domácího násilí.

V tomto konkrétním případě to ale soud zcela odmítl; podle mého názoru bez dostatečného zdůvodnění, opět jen s poukazem na to, že podobné jednání se v minulosti dlouhodobě opakovalo a žena z něj tak vlastně ani nemohla být rozrušená a opakované napadání označil za „běžné potyčky“ (žena přitom dříve utrpěla i zlomeniny). Dalo by se to pochopit u prvoinstančního soudu, který s podobným druhem násilí nemá žádné zkušenosti. Ale protože jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož úkolem je mimo jiné sjednocovat judikaturu, jde o případ mimořádně závažný.

Ubližovat jen trochu

Rozhodnutí Nejvyššího soudu sice v našem soudním systému dopadá pouze na jeden konkrétní případ, ale zároveň jasně říká, jak by jiný obdobný případ soudil v budoucnu. A svou vahou také dává soudům návod, jak by v podobných případech měly postupovat. V neposlední řadě dává těžkou munici advokátům násilníků, kteří se na něj mohou v podobných případech odkazovat a argumentovat tím, že jejich klient partnerce sice dlouhodobě ubližoval, ale „jen trochu“, a ona sama k tomu přeci také přispěla…

Nejvyšší soud tak vlastně vzkázal obětem domácího násilí, že se proti opakovanému násilí ze strany partnera nemohou nějak moc bránit – protože přeci vědí, že jim vlastně nic nehrozí. Když je partner doposud nezabil, neudělal by to přeci nejspíš ani tentokrát… Snad. (Tedy kromě těch zhruba deseti případů ročně, že).

Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto případě zní jak výrok ze středověku, nikoliv z právního státu 21. století, který staví na ochraně lidských práv a ochraně obětí. Odsouzená je dle mého soudu jasnou kandidátkou na milost prezidenta a trestní právo v této oblasti na zásadní reformu tak, aby dokázalo odlišit dlouhodobý asymetrický konflikt a obranu dlouhodobě týrané osoby od chladnokrevné vraždy.