Urážky Češek a chabé argumenty. Istanbulská úmluva jinde zlepšila situaci, píše novinářka z Bruselu
Istanbulská úmluva o potírání domácího násilí a násilí vůči ženám vzbuzuje u nás stále emoce. Česká republika sice úmluvu podepsala v roce 2016, ale dosud ji neratifikovala. Proč? Objevuje se kolem ní řada mýtů, například ten, že jde o citlivé téma a její opatření se dotýká církví a náboženských společností. Podle novinářky Kateřiny Šafaříkové žijící v Belgii, kde na rozdíl od Česka dvě třetiny obyvatel deklarují, že jsou věřící, však přijetí této úmluvy postavení církví neohrozilo. Co je naopak ohroženo, když úmluvu neratifikujeme?
Jen málokdy se naskytne tak bizarní pohled na Česko zvenčí jako přes debatu o Istanbulské úmluvě, plným názvem Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. A to i v případě, pokud vynecháme extrémy české dezinformační scény, jako například ten, že mezinárodní dokument proti sexuálnímu a domácímu násilí přinutí český stát založit převýchovné tábory, kam se budou internovat děti odebrané rodinám, aby si vybraly jedno z 57 pohlaví.
Postačí, když se budeme držet argumentů těch vládních resortů, které se postavily proti ratifikaci úmluvy v Česku. Mezi nimi jsou ministerstvo kultury, zemědělství, životního prostředí i práce a sociálních věcí, jak na konci března informoval Deník N.
Ministerstvo kultury vedené občanským demokratem Martinem Baxou píše ve svých připomínkách v rámci meziresortního řízení, že „opatření úmluvy se budou dotýkat i církví a náboženských společností”, a je tak třeba „nalézt shodu ve výkladu implementace úmluvy“.
Není známo, co přesně Baxovo ministerstvo znervóznilo. Úmluva se postavením církví a náboženských spolků nezaobírá. „Jen” zavazuje státy k tomu, aby potíraly předsudky a stereotypy založené na ideji podřadnosti žen, a říká, že tradice, kultura nebo náboženství nemohou být používány k ospravedlnění násilí vůči ženám.
Co je citlivého na potírání násilí na ženách?
Pokud církvím vadí tohle - tedy ohrožení privilegia organizovat rodinný život společnosti -, měl by ministr kultury za občanskou, nikoli náboženskou stranu, v ateistickém Česku v Evropě 21. století tuhle úmluvu vítat všemi deseti. Nikoli bránit její ratifikaci.
V Belgii, kde momentálně žiju a pracuju, se dvě třetiny obyvatel deklarují jako věřící. Je to tedy přesně opačně než v Česku, kde naopak více než dvě třetiny lidí hlásí, že jsou bez vyznání. Belgie přijala Istanbulskou úmluvu už v roce 2016 a vedení křesťanských církví to tehdy podpořilo. I v roce 2023 se v Belgii stále chodí do kostelů - a moje dcery nikdo ve škole nenutí, aby si vybraly z 57 pohlaví.
Co konkrétně vadí na úmluvě proti sexuálnímu a domácímu násilí ministerstvům zemědělství a životního prostředí, není už vůbec jasné. Resorty zmínily „citlivost” tématu. „S ohledem na citlivost tématu napříč společností i politickým spektrem upřednostňujeme úkol opětovně odložit tak, aby bylo možné nalézt dostatečnou politickou shodu,“ napsala shodně ministerstva zemědělství a životního prostředí.
Oba resorty vedou lidovci, pomrkávali koaliční politici, když jsem se ptala na výhrady obou úřadů. Jenže co pro katolíka nebo protestanta je nebo by aspoň mělo být „citlivého“ na potírání sexuálních útoků proti ženám? A proč by si neměl přát dobrý servis pro matky s dětmi, které hledají útočiště před domácím násilníkem?
To je totiž těžištěm Istanbulské úmluvy. Smlouva nepřináší žádné novinky do českého právního řádu (jediná novinka, totiž zpřesnění trestného činu zavlečení, byla už zavedena a od loňska platí). Jak zaznělo minulý týden na kulatém stole k úmluvě v poslanecké sněmovně, kde mluvili zástupci vlády, konkrétně ombudsmanka Klára Šimáčková Laurenčíková a náměstek ministra spravedlnosti Karel Dvořák, už teď je český právní řád v souladu s úmluvou. Odpadá tím argument i posledního „protestujícího“, ministerstva práce a sociálních věcí Mariana Jurečky, jenž jako důvod odkladu ratifikace uvádí „i probíhající diskuze o nutnosti nové definice trestného činu znásilnění”. Taková diskuze ale může probíhat paralelně s ratifikací úmluvy.
Potřebujeme útočiště pro oběti
Co v Česku pokulhává, je praxe. Center a azylových domů pro ženy, kterým partner rozbil hlavu o topení, a ony se potřebují i s dětmi někam schovat, se zoufale nedostává. Policisté nejsou proškoleni, jak mluvit se ženou, která právě přežila znásilnění. Psychologů je málo. Istanbulská úmluva obsahuje návod a sdílení nejlepší praxe u obojího, tedy jak v případě prevence, tak i pomoci u obou typů násilí. V tom je její význam.
Na uvedeném kulatém stole to zmínila i advokátka Lucie Hrdá, která se tématu sexualizovaného násilí dlouhodobě věnuje a zastupuje oběti. „Potřebujeme Istanbulskou úmluvu, abychom na ni mohli odkazovat při své práci. Domáhat se na státu příslušných institucí, domáhat se třeba zřízení útočišť pro oběti domácího násilí,” řekla Hrdá.
Právě tenhle efekt úmluva měla v zemích, které ji už dříve ratifikovaly. Španělsko, Francie nebo Norsko navýšily rozpočty na azylová centra pro ženy s dětmi. „V Albánii přijetí úmluvy vedlo k zavedení osvětových programů pro policisty o tom, že problematika domácího násilí se netýká jen sociálně slabých rodin nebo rodin alkoholiků, ale celé společnosti,” uvádí novinářka Silvie Lauder. Belgie zavedla do svého trestního řádu novinku v podobně násilného činu femicidy - vraždy ženy proto, že šlo o ženu - a začala tento zločin samostatně monitorovat. A tak dále.
Ve všech zmíněných zemích se společnost pod tlakem dokumentu nerozpadla. Lépe se ale starají o ty nejzranitelnější mezi sebou, oběti sexuálního a domácího násilí.
Zbývá tedy z hlediska Česka jediné: zeptat se ministrů, kdy přestanou urážet české ženy, české oběti obou typů násilí a všechny, kdo jim pomáhají, a pošlou Istanbulskou úmluvu k ratifikaci do parlamentu?
Dokud se to nestane, platí, co řekla pro Heroine.cz eurokomisařka pro právní stát a hodnoty Věra Jourová. „Kvůli fantasmagoriím okolo Istanbulské úmluvy, které ovládly debatu v Česku, působíme jako ultrakonzervativní náboženská země. Což přitom neodpovídá realitě. Vydáváme o sobě navenek velmi nečitelnou zprávu."
