Femicida: Vraždy žen jejich partnery nejsou náhodné zločiny z vášně, ale systémový problém
Když muž zabije ženu proto, že od něj odešla nebo chce odejít, jde o vraždu, pro kterou máme speciální pojem: femicida. A máme ji spojenou spíše se zeměmi třetího světa a tradicí vražd ze cti. Říkáme si, že přeci žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí světa, tak se nás to netýká. Jak ale ukázal nedávný případ masové vraždy v Bohumíně, vraždy žen jejich intimními partnery se dějí i u nás. Bližší pohled ukazuje, že poměrně často.
Žhář v Bohumíně se chtěl činem pomstít manželce, která ho opustila. Povedlo se mu to. Během požáru, který založil, žena zemřela. A s ní dalších 11 lidí. Jiný případ se nedávno stal v pražském Radotíně, kde byla žena zavražděna svým manželem před domem na ulici, kam se mu snažila utéct. Stačí rychlé pročtení černé kroniky a uvidíme, že podobných případů je celá řada. Kolik přesně, nevíme – tento samotný fakt je zarážející.
Podle všeho se totiž zdá, že Policie ČR tento druh vražd samostatně neeviduje, nicméně ze zveřejněných čísel se dá ledacos dovodit. Většina vražd u nás se v policejních statikách řadí pod kolonku „motivováno osobními vztahy“. Za loňský rok jich bylo 74 z celkových 143. Z dat OSN pro Českou republiku víme, že ženy u nás tvoří zhruba polovinu obětí vražd, tedy za loňský rok někde okolo sedmdesáti. Nakolik se tyto dvě množiny protínají, můžeme jen spekulovat, ale nejspíš výrazně. Už jen proto, že drtivou většinu pachatelů vražd, okolo 90 procent, tvoří muži. Ženy mají zároveň násobně větší šanci, že se stanou obětí vraždy ze strany intimního partnera. Jinými slovy, ženy své partnery téměř nevraždí. V každém případě mluvíme o několika desítkách případů femicidy ročně. V listopadu 2020 si organizace Rosa dala práci a případy femicidy v České republice dohledala. Je to strašné čtení.
Nejde o náhodu
Kriminalisté na besedách mluví o podobných vraždách rozverně jako o „domácích zabíjačkách“, bulvár je označuje takřka roztomile jako „zločiny z vášně“. Problém s podobnými označeními je, že naznačují, že jsou to impulzivní činy, kdy „vezme žena v kuchyni nůž a bodne manžela“ (autentická citace náměstka pro službu kriminální policie a vyšetřování Libora Kachlíka). Jenomže ony to impulzivní činy nejsou, naopak – u velké části z nich se dá vysledovat jasný vzorec.
Na oběti femicidy je na služebnách nahlíženo jako na „hysterky“, které přehání.
Velké části vražd žen ze strany partnerů předchází poměrně jasné varovné signály: domácí násilí, napadání, stupňující se výhrůžky. Problém je, že tyto výhrůžky jen málokdy někdo berevážně. Ledacos napoví vyjádření státního zástupce o trestní minulosti žháře z Bohumína: „Nejde sice o nic více závažného, má tam myslím nebezpečné vyhrožování.“ Budoucí několikanásobný vrah vyhrožoval opakovaně své ženě, dokonce i s pistolí v ruce. Ta se s důvěrou obrátila na státní orgány o pomoc – ale pro ně nešlo o nic závažného. Na konci příběhu pak máme 11 mrtvých.
Skoro se zdá, že policie i justice přistupují k případům nebezpečného vyhrožování ze strany (bývalých) partnerů ženám poměrně lehkovážně. Nebylo by to ostatně ojedinělé; nízké tresty pachatelům znásilnění, které pravidelně nedosahují ani spodní sazby, jsou v ČR dlouhodobým problémem. Dost možná, že i na oběti femicidy je na služebnách nahlíženo jako na „hysterky“, které přehání, a na pachatele naopak blahosklonně s tím, že mu prostě „ujely nervy“.
Dobré příklady ze zahraničí
Připomíná to příběh trestného činu stalkingu. Ten byl do našeho právního řádu zaveden teprve poté, co ze strany stalkera došlo k mediálně známému případu vraždy. Do té doby byl stalker brán spíše za „neodbytného ctitele“ než nebezpečného zločince. Bohumínský případ by mohl v plné nahotě ukázat, že je potřeba brát vážně i femicidu.
Nízké tresty pro sexuální násilníky
Benevolentní přístup soudů k pachatelům sexuálního násilí způsobuje další utrpení obětem. Nejen, že se jim nedostává morálního zadostiučinění, ale často také odcházejí jen s malým finančním odškodněním. Co tuto praxi způsobuje a jak by ji šlo změnit?
Přečtěte si glosu advokátky Lucie Hrdé.
V zemích, kde je femicida větší problém než u nás (ne nezbytně poměrně, ale kvůli velikosti v absolutních číslech), například ve Francii nebo USA, pomohlo až to, že se tématem začaly zabývat feministické organizace a odpor proti tomuto násilí se v podobě demonstrací přelil do ulic. Teprve poté problém začaly analyzovat média a následně se jím začaly zabývat i státní orgány.
A co tedy konkrétně dělat? OSN i další globální instituce navrhují několik opatření. Na prvním místě figuruje osvěta a pozornost věnovaná tématu. Je to logické; pokud česká policie data o femicidě vůbec nesleduje, nemá jak zjistit, že je to problém, a nemá jak identifikovat vzorce, které k takové vraždě vedou.
Na druhé místě zmiňují vzdělávání lékařů a lékařek a jejich trénink zaměřený na to, aby byli schopni odhalit případy domácího násilí. Z jedné studie z USA totiž víme, že velká část budoucích obětí femicidy vyhledala během roku před vraždou lékařské ošetření proto, že byly svým (bývalým) partnerem fyzicky napadeny.
Stejně tak je důležité vzdělávání policistů a policistek, aby signály přicházejícího násilí – jako je nebezpečné vyhrožování atd. – nebrali na lehkou váhu. A samozřejmě je nutné dát jim patřičné právní nástroje k tomu, aby mohli na pachatele účinně působit a v další trestné činnosti mu zabránit.
Když nebudeme trpět genderovou slepotou, uvidíme, že velká část vražd u nás je genderově podmíněná. Uvidíme, že nejde o ojedinělé případy, ale o kriminalitu, která se periodicky opakuje, a podle všeho by nemuselo být až tak složité ji včas identifikovat a předcházet jí. U nás v České republice tak můžeme zachránit desítky životů ročně. Na co čekáme?
