Zdrobněliny jako projev nadřazenosti. Není v pořádku, aby Topolánek říkal oponentce „Rozárko“

Zdrobněliny a přezdívky dokážou potěšit i zraňovat. Záleží na tom, kdo a při jaké příležitosti je pronáší. Přestože je jejich používání do velké míry individuální, jsou místa, kam zkrátka nepatří. Jako ženy se proti nim často neozýváme, i když nám vadí. Abychom nebyly za „hysterky“. Myslím, že nastal čas tohle uvažování odložit. A konečně se ozvat.

„Gábinko, pojď sem.“ Zní to jako úplně nevinná věta, mně ale dodnes běhá mráz po zádech, kdykoliv mě někdo (ve většině případů v dobré víře) touhle zdrobnělinou osloví. V mojí neustále lehce sarkastické rodině – to se za ty roky díkybohu nezměnilo – totiž nevyhnutelně znamenala, že jsem a) něco provedla, b) na něco zapomněla, c) zapomněla rodičům sdělit, že jsem něco provedla.

Způsob, jakým nás okolí oslovuje, nese svůj specifický a intimní význam. Všemožné varianty našich jmen se dost podstatně vážou k tomu, jak vnímáme sami sebe nebo jak nás vnímá okolí. Zvláštní kategorií oslovení jsou právě zdrobněliny. Kromě snahy utěšit nebo vyjádřit náklonnost se za nimi často schovávají i méně čisté úmysly. Obzvlášť to platí pro ženy, které se ani navzdory vysokoškolským titulům nebo létům praxe v oboru nemohou zbavit „roztomilých“ přízvisek, která by se dala pochopit v soukromí domova nebo u odpoledního čaje s babičkou.

Vzpomínám si na profesora, který studentkám zásadně říkal „Aničko“ nebo „Martinko“, zatímco spolužákům se dostávalo jejich nezdrobnělého křest­ního jména. Být za „Aničku“ mezi „pány kolegy“ přitom vyvolává pocity možná roztomilé, ale ve výsledku infantilní zbytečnosti. A to na akademické půdě, která by měla z principu platit za místo, kde se především měří intelektuální výkon a všem zúčastněným nechybí vzájemný respekt. Obzvlášť do očí bijící je to v českém prostředí, kde se úzkost­livě lpí na správném oslovování docentů, doktorů a dalších zaměstnanců a zaměstnankyň fakult.

S používáním zdrobnělin a „roztomilých“ přezdívek se často setkávají ženy – dá se předpokládat, že zejména ty mladší, ale není to pravidlem. Ve srovnání s řadou dalších problémů se mohou sexistická oslovení jevit jako banalita. Jazyk, který denně používáme, ale zásadním způsobem ovlivňuje naše vidění světa, jak v první polovině 20. století konstatovali už antropologové Sapir a Whorf.

V případě nevyžádaných přezdívek, které se opakují i poté, co se proti nim žena vymezí, tak na povrch vybublá jistá blahosklonnost okolí spojená s nedostatkem respektu, který si možná oslovující ani zcela neuvědomuje. Právě v představě, že „přece o nic nejde“, se skrývá klíčová překážka: řada z nás totiž drobné ústrky přejde. Přiznávám, že i pro nás bylo u zkoušky vždycky důležitější odejít s dobrou známkou než dát najevo, že se mi nelíbí, jak autorita zachází s mým jménem. Sama často vlastní pocity raději spolknu, i když na to nejsem pyšná. Reagovat s vtipem, ale přitom důrazně na otravující situace je umění, které si ženy bohužel musejí osvojovat neustále. Ale proč bychom měly znovu a znovu pohotově odpovídat? Nad čím jiným už bychom měly mít kontrolu než nad vlastním jménem?

O konsentu jsme si zvykli mluvit v souvislosti se sexem, jako základní princip nastavování společenských vztahů se ale uplatní i v jiných oblastech. Verbální překročení hranic osobní nebo intimní sféry by nikdy nemělo být automatické: vyčkat na pozvání nebo se jednoduše jenom dovolit nepředstavuje v konverzaci velkou zátěž, pro rovnocennou komunikaci ale udělá hodně.

Pokud „zlatíčka“, „Gábinky“ a „Rozárky“ odložíme za dveřmi domova, možná zjistíme, že se respekt projevený v řeči propíše i jinam. Dokud se ale do této fáze jako společnost neposuneme, nezbývá než se proti nim ohrazovat. I za cenu toho, že budeme za hysterky.