Favoritka. Zlý dobrý film

Mezi pěti režiséry nominovanými letos na Oscara jsou jeden Mexičan (Alfonso Cuarón za černobílou španělsky mluvenou Romu), jeden Polák (Paweł Pawlikowski za černobílou polsky mluvenou Studenou válku) a jeden Řek – Jorgos Lanthimos za historický snímek Favoritka.

Taková sestava tu už dlouho nebyla. Oscarová akademie těmito nominacemi naznačuje, že éra angloamerické filmové nadvlády je v oblasti divácky náročnějších filmů neudržitelná. Nelze předstírat, že pět nebo i deset nejlepších filmů roku vzniklo v USA od domácích tvůrců.

Díla, která by dřív byla pouze v kategorii nejlepší neanglicky mluvený film, se derou i mezi anglicky mluvené snímky. Favoritka má celkem deset nominací – za nejlepší film, režii, scénář, kameru, výpravu, kostýmy, střih a všechny tři hlavní herečky, což je dost výjimečné. Roma jich má rovněž deset, přičemž její hlavní tvůrce Alfonso Cuarón může dostat zlatou sošku za produkci, režii, kameru a scénář.

Favoritka, stejně jako Roma, jsou rovněž silné ženské filmy – první vypráví o složitém politickém a milostném trojúhelníku na britském královském dvoře na počátku 18. století, druhý o služce v chudnoucí středostavovské rodině během 70. let minulého století v mexickém hlavním městě. 

Nejde přehlédnout, že letošní ročník Oscarů přináší více témat – vztahy mezi bělochy a černochy ve snímcích Zelená kniha a BlackKklansman, a dojemné hudební snímky Bohemian Rhapsody a Zrodila se hvězda. Svým způsobem jde o tři souboje různých dvojic, přičemž nakonec vítězem mezi všemi dvojicemi bude nejspíš jenom jeden film – očekává se to u Romy, která vyniká tím, že sice vypadá jako klasický umělecký snímek, jaké se točily od 40. do 70. let, ale její hlavní distribuční platformou je moderní dravý Netflix.

Jinými slovy – letošní Oscary dnes reprezentují souboj Hollywoodu, který chce lákat na okázalé barevné a dojemné spektákly jako Zrodila se hvězda a Bohemian Rhapsody, Netflixu a menších společností, jako je britská Film 4 Production. První kategorie snímků chce při vysokých nákladech na rozpočet i reklamu získat stamiliony dolarů z kin, druhá spoléhá na rozmazlenější diváky u televizí a počítačů, kteří si zaplatí trvalé předplatné, a třetí chce, aby lidé chodili houfněji do malých artových kin na trochu úchylné věci.

Dvacet let starý scénář

Ve všech případech jde o dobře vymyšlený byznys. Favoritka, ačkoli jde o kostýmní snímek, měla směšně nízký rozpočet – 15 milionů dolarů –, a dosud jenom v kinech utržila skoro 80 milionů, přičemž Oscary zvednou její příjmy o dalších 30–40 %. Favoritka je v rámci historických konverzaček skutečně výjimečný film. Při zvážení všech okolností se nejedná ani tak o drama, ale spíše o komedii a téměř satiru.

Vychází ze skutečných událostí; poslední Stuartovna, královna Anna, jež vládla poměrně krátce za úplném začátku 18. století, vyměnila svou přítelkyni a rádkyni, hraběnku Sarah Churchill, za její sestřenici, Abigail Hill, zchudlou šlechtičnu, která tak z pouhé děvečky a komorné vystoupala zpět ke šlechtickému titulu.

Jelikož královna Anna po sobě nezanechala žádné potomky, neboť všech jejích sedmnáct dětí zemřelo při narození nebo ve velmi raném věku, upnula se plně ke svým našeptávačkám a spravovala království i vedla válku podle jejich chuti. Z dobových záznamů, v nichž se používá značně kódovaný jazyk, není zřejmé, jak moc byl vztah mezi těmito třemi ženami skutečně fyzicky intimní.

Královna většinu času měla manžela, jenž se ve filmu přitom vůbec nevyskytuje, a vzhledem k jejímu těžkému zdravotnímu stavu je možné, že neměla vůbec žádné libido. Nicméně to, jak vyměnila jednu oblíbenkyni za druhou, vede dlouhá léta řadu badatelů ke spekulacím, co za tím bylo.

Scenáristka Deborah Davis přitom přistoupila na to, že šlo o lesbický trojúhelník, ovšem scénář, který napsala už před dvaceti lety, neměl tehdy šanci na zfilmování. Po Zkrocené hoře a řadě dalších úspěšných snímků s homosexuální tematikou se však karta obrátila.

Nejpodstatnější ale je, že Favoritka není ani vzdáleně nějaký „politicky korektní lesbický film“. Vzhledem k tomu, že ho dostal do spárů pětačtyřicetiletý Jorgos Lanthimos, proslulý brutálními snímky plnými absurdity a černého humoru, nelze čekat žádné úlitby kýčovitým citům. Lanthimos patří mezi čelní představitele tzv. divné řecké vlny, která se rozvíjela v jeho domovině paralelně s rostoucí hospodářskou krizí. Reakcí na svět, v němž pravidla přestala dávat smysl a lidé přicházeli o existenční i existenciální jistoty, byly snímky, které pracovaly s poetikou dokonalého, ale velmi krutého nesmyslu.

V Lanthimosově druhém celovečerním filmu Špičák (2009), za nějž byl poprvé nominován na Oscara, se líčí situace v rodině, kde otec odmítá pouštět manželku a děti mimo dům a zahradu, s odůvodněním, že se venku stala blíž neurčená katastrofa. Celou rodinu pak otec terorizuje prapodivnými rituály a učí je mluvit jazykem, v němž slova dostávají jiné významy, než na jaké jsme zvyklí.

Všechno se postupně cyklí do stále horších trestů za překračování dalších a dalších nečitelných pravidel a mezi sourozenci vzniká zvrácený incestní vztah. Při sledování člověku doslova trnou zuby, už jenom proto, kolik se jich tu pak vyražených válí po podlaze, a zároveň jen těžko dokážete potlačit smích nad tím, co postavy dělají a říkají.

Lanthimos od té doby točí ve stále stejném duchu, jen dostává vyšší rozpočty a inklinují k němu filmové hvězdy jako Colin Farrell a Rachel Weisz v Humrovi (2015) či opět Farrell a Nicole Kidman v Zabití posvátného jelena (2017). V prvním z nich jsou lidé trestáni za to, když zůstávají single, a jsou v mile se tvářícím, ale přitom tvrdém totalitním systému nuceni najít si někoho do páru. Kdo to do dané lhůty nestihne, je proměněn ve zvíře podle svého přání.

V druhém snímku pak je lékař, jemuž při operaci zemře pacient, vydírán a nucen jeho synem, aby zabil jedno ze svých dvou dětí. Zdánlivá Sofiina volba však nemá ani tak rozměr tragédie, jako spíš frašky, když rodiče začnou své děti testovat a známkovat podle toho, které z nich si více zaslouží přežít. Lanthimos jde ve svém humoru až na samu hranici přijatelného a občas se přes některé tabu bez zábran prolomí. V jeho filmech se lidé nesmějí, vše se děje s naprosto vážnou tváří a v realistickém fatalistickém stylu, kdy před násilím není žádného vyhnutí.

Zákeřnost z nutnosti

Lanthimos tvoří fikční světy, v nichž panuje obrovské množství přísných pravidel, odchylujících se od toho, co chápeme jako normální. Výsledně pak ukazuje konvenčnost těchto jako pravidel jako nahodilou a absurdní hru, která se jeví jako nutná pouze aktérům uzavřeným v této hře, ale my coby pozorovatelé od ní máme střídavě výsměšný odstup či nás jímá úzkost a závrať. Vedle hry na dodržování pravidel však Lanthimos také vypráví o nepřekonatelné touze tato pravidla porušovat a překonat hranice.

Ačkoli dřív si vždy psal scénáře spolu se svým spolupracovníkem Enthymisem Filippouem, u Favoritky byl ochotný přijmout cizí text. Zjevně na něm ještě zapracoval a vložil do něj například svou oblíbenou zvířecí symboliku – královna Anna si za každé své zemřelé dítě pořídí králíka a chová se k nim jako k dětem. Jenom je tentokrát zjevnější, že není šílený celý svět, ale pouze jedna postava.

I zde zdůrazňuje absurdnost pravidel, kdy panovnice musí mít vždy pravdu, a přitom je úplně odtržená od reality a závislá na zlovolných rádkyních. Favoritka je alegorií o rozmazlenosti a ne/mocnosti mocných i o tom, že osudy statisíců a milionů obyčejných lidí stojí na vrtkavosti dětinských vládců. Můžeme ve Favoritce klidně vidět ženskou verzi Císařova pekaře i odraz Donalda Trumpa.

Lanthimos sám říká v rozhovoru pro časopis Deadline Hollywood, že pro něj lesbický trojúhelník není hlavní téma: „Chtěl jsem jen ty tři ženy popsat jako lidské bytosti. Nepřemýšlel jsem nad tím, že silné vztahy mají mezi sebou osoby stejného pohlaví.“ Zároveň dodává, že existenci tohoto filmu bere jako pozitivní efekt hnutí MeToo. „V kinematografii je převaha mužského pohledu, ženy jsou portrétovány hlavně jako milenky, hospodyňky a služky. A naším malým přispěním je, že jsme se pokusili ukázat je jako složité a hrozivé, zkrátka, že jsou lidské bytosti se vším všudy.“

Nejdůležitější se tu opravdu jeví boj o moc, která souvisí s přízní a přežitím. Je dokonce otázka, zda postavy vůbec lze označit za lesbické. U královny ztvárněné Olivií Colman může jít pouze o to, aby ji někdo miloval, protože si připadá opuštěná a ošklivá. U starší Sarah, jíž hraje osvědčená Rachel Weisz, i mladší Abigail v podání Emmy Stone, pak nejde jednoduše o to, že by je královna fyzicky přitahovala, ale o to, že ony ji používají jako výtah na společenském žebříčku. Všechny herečky pak téměř v každé scéně mění tvář a projev, neustále nás zaskakují svým vývojem, ať už působí evolučně nebo degenerativně.

Možná by někoho mohlo napadnout, že jde o vyobrazení leseb jako bezcitných monster, kterým jde o chvilkovou slast a dlouhodobou převahu nad muži, možná až jakýsi negativní obraz celého feministického hnutí. Prakticky ale Lanthimos i scenáristka Davis vycházejí hlavně z historického faktu, že ženám nebylo v minulosti umožněno podílet se na vládě přirozeně, a proto se musely chovat zákeřně.

Favoritka rozhodně není film hlásající jakoukoli primitivní agendu, ale umělecké dílo plné jemných náznaků a stylově vybroušených výrazových prostředků. U kostýmů si jejich návrhářka Sandy Powell hodně hraje s možnostmi, jak vyjadřovat „ženský“ nebo „mužský“ dojem. Neustále se střídá, jak je kdo v jaké scéně ustrojený, a vyjadřuje tím jistou dominanci či podřízenost, případně někdy i špatně zacílenou touhu.

Oproti ženám chodícím často ve vojenském a loveckém tu jsou muži slaboši, napudrovaní zženštilci v parukách, neschopní čelit ženským rozmarům a intrikám. V jedné scéně sáhne režisér i k tomu, že vyloženě zesměšňujícím způsobem zobrazuje ponížené nahé mužské tělo, což si u ženského těla nedovolí. Sexuální scény mezi muži a ženami jsou zase chladně výsměšné a ženy vyloženě a doslova „drží věci ve svých rukou“.

Tato historie psaná ze ženského pohledu však nepřepisuje dějiny v tom smyslu, že by se tu tvrdilo, že někdy existoval jakýsi idylický matriarchát. Z filmu jasně vyplývá, že královna nemá mezi řadami Toryů ani Whigů dokonalou autoritu a že všech politických cílů se tu dociluje manipulací a lstí, prací s nevědomostí ostatních. Ženy jsou prakticky donuceny chovat se jako mrchy, ale nejenom k mužům, ale i k sobě navzájem, aby si udržely nějaké mocenské postavení.    

Zcela fascinující a velmi originální je obrazová stránka. Kameraman Robbie Ryan (známý díky krásně pohyblivému American Honey) hodně využívá přirozeného světla, což u historických filmů není obvyklé. Většinou se složitě uměle zasvětluje a přirozené zdroje světla si dovolil použít první naplno až Stanley Kubrick v Barry Lyndonovi (1975). Filmu tak chybí jakási „patina staroby“ či „nádech minulosti“ a působí velmi živě a současně.

Přitom ale není nějak typicky realistický. Obraz je často lehce vychýlený z vertikální osy a používá se tu optický trik zvaný „rybí oko“. Kvůli němu jsou zaoblené rohy záběru a střed lehce vypouklý. Širokoúhlé záběry s touto optikou pak umožňují vecpat do záběru více postav a ukázat najednou celou místnost či dlouhou zahnutou chodbu. Zároveň se ale dociluje efektu izolace postav do malého středového prostoru. Z bitevního pole se tak stává jakési vězení bez možnosti úniku.

Celkový dojem je, že se tu věci a emoce odhalují až na dřeň a zároveň se stávají pokřivenými a deformovanými. Také se tu nepoužívá steadycam, tedy kamerový postroj upoutaný na tělo kameramana, který může volně následovat postavy, ale pohyby kamery zde pouze naznačují, že se chtějí za postavou vydat, ale pak z této dráhy uhnou. Je to v něčem velmi nezvyklé, znejisťující a přitom to působí spíš podprahově. Většina diváků ani nevšimne, že se děje něco divného, pouze se při sledování cítí nepříjemně.

Zatímco jiné historické filmy se pokoušejí říkat, že historie jsou hlavně příběhy a fakta a pokoušejí se náš přesvědčit výpravou, Lanthimos staví především na jazyku a formálních výrazových prostředcích. Způsob jeho vyprávění ale není přespříliš upovídaný. Jen použitý jazyk rozbíjí naše očekávání ohledně toho, co bychom čekali od historického filmu, stejně jako toto očekávání narušuje způsob snímání i některé prudké střihy.

Favoritka je velká zábava, dobrá i k opakovanému sledování a vychutnávání si nuancí. Oproti tradičním hollywoodským filmům tu chybí snaha o plynulý vývoj děje, ale zdůrazňuje se jakási mechaničnost a opakování – opět hlavně proto, aby vyniklo, že i lidská společnost spíše než organismus někdy připomíná stroj. A čím lépe si uvědomujeme umělost konvencí, tím snáze z nich umíme vystoupit.

Fotografie Emmy Stone je majetkem distribuční společnosti Spotlight a © TWENTIETH CENTURY FOX FILM CORPORATION.