Bílý lotos porušil nepsanou dohodu s diváky. Za zábavu ve třetí řadě se už možná budou stydět

Seriál původně poskytl příjemnou zábavu plnou pohledných lidí, malebných kulis a jedovatého humoru. A přestože byl k velmi bohatým lidem kritický, nedělal z nich jednorozměrné karikatury, které mají v rukou osud většiny světa. Tuto a další roviny rozvádí ve své recenzi Antonín Handl na webu Heroine.cz:

„White je nevykresluje jako sebou opilé pány tvorstva, ale jako lidi, kterým byly dány takové materiální podmínky, že mají především obrovský nadbytek prostoru a času. A také proto neví, co se sebou. Občas se pro něco nadchnou, ale ihned to mohou opustit, protože na ničem tak docela nesejde. V jejich světě má máloco závažné důsledky – což je požehnání i kletba zároveň. V něčem se tak podobají hlavním postavám jiného prestižního seriálu HBO, Boj o moc. Také v něm jsou bohatí lidé především nervní, lidsky trapní, přehlcení svobodou a prostorem, až si ani nevšimnou, že se v srdci přelidněného New Yorku prochází obrovskými lofty, které je ani nebaví zařizovat, drcení vědomím, že jejich majetek je o tolik podstatnější než oni sami.“

Je přitom logické, že White nemohl v dalších řadách jen vršit další mladé lidi z velmi bohatých rodin, kteří nedokážou vnímat hotelový personál, aby si následně u bazénu četly Psance této země od Frantze Fanona. Druhá řada proto byla akčnější a více čerpala z klasických žánrů, především kriminálního a romantického dramatu. V této tendenci pokračuje i třetí série, nicméně vyprávění už není tak soudržné, postavy i jejich motivace jsou mnohdy ploché. Není tedy divu, že Bílý lotos už nebudí takové nadšení.

„Míra zklamání, která se objevuje v recenzích, vyvolává otázku, co jsme od seriálu vlastně čekali. Nabízí se odpověď, že více téhož, co známe z minulých sérií. Dobrou zábavu s krásnými lidmi v úchvatném prostředí, která je tak akorát ambiciózní, abychom se nemuseli bránit kategorií guilty pleasure. Tím, že White podle všeho ubral právě na ambici a nabídl nám „jen“ dobrou zábavu, porušil nepsanou dohodu.

Přitom řada prvků byla přítomna už v minulých řadách. Zdejší Thajsko je až urážlivě „turistické“, ale taková byla také Havaj v první sérii a  Sicílie ve druhé. Povrchní narážky na buddhismus zrcadlí dřívější rozhovory o pradávných evropských kořenech a tradicích krásných, svobodných Havajců. White tak karikuje euroamerickou nadřazenost a  současně jí vychází vstříc; přeci chceme pozorovat pinožení známých tváří, ne si komplikovat svůj obraz světa. Je to problematický přístup? Rozhodně ano, ale třetí řada s ním nepřišla, jen ho vyjadřuje trochu více neomaleně.“

Celý text si můžete přečíst na stránkách Heroine.cz.