Po předávání Zlatých glóbů se nabízí otázka, zda tato filmová a televizní cena překonala kontroverze, které se s ní v posledních letech a desetiletích pojily. Zlepšilo reputaci sošek rozšíření okruhu porotců? A jaký význam dnes vůbec podobná filmová ocenění mají? V komentáři pro Heroine.cz se nejen na tyto otázky zaměřuje Antonín Handl.
Letošní předávání filmových cen Zlatý glóbus bylo pozoruhodné z důvodů, které ve svém textu skvěle shrnula Gabriela Knížková, tedy například díky úspěchu mnoha žen, kterým je více než 40 nebo 50 let. V souvislosti s glóby ale nejde nezmínit i jejich dlouhodobě problematickou pověst. Pojďme si tedy připomenout, v čem spočívá – nebo, doufejme, spočívala.
Kritika Zlatých glóbů zaznívala mnoho let. Například proto, že ještě v roce 2021 mezi 87 členy Asociace zahraničních novinářů v Hollywoodu (Hollywood Foreign Press Association) nebyla jediná osoba tmavé pleti, a porota tak v důsledku nesmyslně přísných pravidel pro členství připomínala uzavřený klub starších bílých mužů. Tehdy asociaci žalovala norská novinářka Kjersti Flaa, která se neúspěšně pokusila stát členkou a na základě přijímacího procesu přirovnala jednání organizace ke kartelu a obvinila její členstvo z korupce. Žaloba sice byla zamítnuta, Los Angeles Times se nicméně začali ozývat lidé uvnitř samotné asociace, kteří rovněž doufali ve změny v jejím fungování. Výsledkem byl investigativní text, který podrobně zmapoval podivné, neetické, nebo přímo korupční praktiky organizace napojené na televizní stanici NBC a velká studia.
Mnozí filmoví publicisté – mezi nimi například britský kritik Mark Kermode – si již dříve utahovali z bizarní kategorizace Zlatých glóbů, kdy dramatické filmy a seriály jako Uteč, Transparent nebo Marťan končily v kategoriích vyhrazených komediím a muzikálům. Tvůrčí tým populárního pořadu Saturday Night Live na toto téma natočil parodické video.
Vážnější problém představovaly podivné nominace a ocenění. Entertainment Weekly nabízí stručný přehled případů z minulosti, kdy nominace nebo ceny získávali lidé, kteří si v Hollywoodu uměli udržovat dobré vztahy, ale jejich filmy i výkony čelily zdrcující kritice. Z posledních let lze zmínit nepochopitelně mrtvolný kriminální film The Tourist s Johnnym Deppem a Angelinou Jolie, který byl opět nominovaný jako komedie, byť se humoru důsledně vyhýbá, a krom volitelů se nelíbil téměř nikomu. V roce 2021 se nominace v hlavní kategorii dočkal film Music zpěvačky Sia, který naprosto propadl u kritiků i diváků a podle mnohých byl ve svém zobrazení autismu ještě naivnější a více zpátečnický než téměř 40 let starý Rain Man. Nejedná se ostatně o první případ filmu, který kromě nominací na Zlaté glóby sbíral filmové anticeny.
Členové a členky asociace byli podle řady zdrojů zváni na natáčení, do luxusních hotelů, na drahé koncerty a večírky k celebritám, případně rovnou dostávali například drahé hodinky. Tato praxe platila donedávna: kupříkladu po výletech
na pařížské natáčení seriálu Emily in Paris byla tomuto seriálu udělena nominace v hlavní kategorii, a to ve stejném roce, kdy asociace přehlédla jeden z nejoceňovanějších seriálů posledních let Můžu tě zničit. Své zklamání nad tímto rozporem dokonce vyjádřila jedna z autorek Emily in Paris. Ještě vážnější obvinění zaznělo v roce 2018 od herce Brendana Frasera, který uvedl, že jej v roce 2003 sexuálně obtěžoval někdejší předseda asociace Philip Berk a že poté, co se Fraser proti tomuto jednání ozval, ocitl se v Hollywoodu na „černé listině“. Když byl Fraser v roce 2023 nominovaný za film Velryba, nepřekvapivě se ceremoniálu odmítl účastnit.
Ačkoli se asociace od roku 2021 postupně reformovala – nebo se k reformám přinejmenším veřejně hlásila – krize vyvrcholila bojkotem ze strany studií, vydavatelů a především televize NBC, která v roce 2022 odmítla přenášet závěrečný ceremoniál. Tom Cruise demonstrativně vrátil své Zlaté glóby. Zdálo se, že ceny, které byly udělovány od roku 1944, možná zmizí z filmové mapy. Asociace po řadě změn ukončila činnost v roce 2023 a nyní ceny uděluje následnická Nadace Zlatých glóbů (Golden Globe Foundation), kterou vlastní vlivná společnost Dick Clark Productions.
Podivná ocenění samozřejmě najdeme také u řady cen, které mají větší prestiž. Například Ceny akademie (Oscary) jsou v zásadě anketa mezi elitou několika profesních skupin a mnohdy ji šikovní producenti ovlivní dobře organizovanou kampaní. V roce 2006 tak například zvítězil průměrný, „bezpečný“ a dnes téměř zapomenutý film Crash Paula Haggise, který tehdy porazil například Zkrocenou horu.
Nechme nyní také stranou otázku, nakolik směšná jsou všechna „prestižní“ filmová ocenění. Rozpoznat, kdy se jedná o úspěšnou kampaň, „hype“ nebo jednoduše špatné kolektivní rozhodnutí, a kdy o podvod, je velmi svízelné. Krajní příklad představují malé filmové festivaly. Netřeba si dělat iluze o těch zavedených, „áčkových“ – ani hrstka porotkyň a porotců samozřejmě není imunní vůči různým tlakům, trendům nebo prosté chuti ocenit oblíbené kolegy a kolegyně. V posledních letech nicméně vznikly stovky, možná tisíce malých filmových festivalů, o kterých nelze zjistit téměř nic. Hybatelem je platforma FilmFreeway, která se nyní údajně snaží skladbu festivalů mnohem lépe regulovat, dlouho ale nebyly téměř žádné opravné mechanismy. Vedle autentických malých přehlídek se skromnými rozpočty, do kterých se přihlásí jen několik nezávislých filmů, se tak ocitaly a ocitají vysloveně predátorské podniky.
Začínající filmařka Claire J. Harris v roce 2019 popsala svou zkušenost s International Filmmaker Festival of World Cinema – ano, podobně bizarní názvy jsou mnohdy vodítkem, podobně jako skutečnost, že se na podobných akcích udělují vyšší desítky, dokonce i stovky „cen“, obvykle mezi několik málo filmů. Uvozovky jsou na místě, na podobných akcích totiž nebývají lidé z branže, téměř žádné projekce, zato spousta drahých balíčků, kterými si začínající autorky a autoři zajistí jednu a více ocenění. Ta sice nemají ve filmovém průmyslu žádnou váhu, ale na neznalé třeba zapůsobí – a když ne, co na tom, pořadatel už vybral tučné poplatky.
Záplava podobných podivných akcí, z nichž některé se udělují rovnou online, celoročně a bez filmových projekcí, vysvětluje, proč u některých zapadlých, béčkových filmů najdeme třeba 50, 60 sošek z různých záhadně nazvaných festivalů. Na některé z nich, například na permanentně probíhající Florence Film Awards, které rozhazují ceny doslova na všechny strany, se přitom hlásí už i některé české produkce.
Pokud Zlaté glóby měly pověst ceny, kterou si lze tak trochu koupit, v poslední době se zdá, že její organizátorky a organizátoři dělají mnohé proto, aby ji ze sebe setřásli. Výběr volitelů je dnes výrazně rozmanitější; v současnosti jich je více než 330 a pochází z různých zemí. (Českou republiku zastupuje filmová pedagožka Viera Langerová.) Samozřejmě, stále se lze ptát, proč mezi údajně vrcholnými publicisty a publicistkami stále chybí tolik význačných jmen. Navíc skutečnost, že se nyní jedná o komerční, nikoli neziskový podnik, může vést k novým problémům. Podle všeho nicméně pozorujeme kroky správným směrem.
Po letošním předávání lze očekávat kritiku, že se glóby stávají příliš „woke“ a že ocenění favorizují menšinové společenské skupiny. Podobné spekulace ale budou na adresu prestižních „cechovních“ cen zaznívat vždy. Nejlepší obranou proti nim bude, když podobné organizace zavedou férové procedury a vytvoří natolik širokou a různorodou základnu, že se podezření z koordinovaného nadržování tomu či onomu omezí na svět konspiračních teorií.