Zážitkový den plný relaxace i sdílení. Vstupenky na Feel Good jsou v prodeji!

Žena je buď inkubátor, nebo riziko pro dítě. Společnost ukazuje jen příšernou stránku potratu, říká filmařka

Naivka, která by sama o sobě neměla rozhodovat. Osamělá dívka plná lítosti. Postava bez tváře, na níž si smíte promítnout svoje předsudky. Přesně takové fotografie žen v médiích a na sociálních sítích často ilustrují téma interrupcí. Německá filmařka Franzis Kabisch se na typický obraz „ženy po potratu“ rozhodla podívat trochu jinak – mimo jiné s humorem. „U citlivých témat je humor skvělým způsobem, jak si vzít zpátky svůj hlas. Sama si díky němu můžu určit, jak se ohledně svého potratu cítím,“ říká v rozhovoru pro web Heroine.cz. Její dokument v sobotu promítne pražské kino Bio Oko.

Zády k objektivu nebo s rukama v dlaních. Německá filmařka Franzis Kabisch se podívala na to, jak v médiích běžně zobrazujeme ženy v souvislosti s potraty - a vznikl z toho vtipný i dojemný dokument. Nejen o filmu, ale třeba i o svém vlastním potratu, mluví Kabisch v rozhovoru pro web Heroine.cz.Foto: Franzis Kabisch

Co se vám vybaví, když si vzpomenete na svůj vlastní potrat?

O potratu, který jsem podstoupila, jsem natočila film a na veřejnosti o něm hodně mluvím. Dnes už ho proto považuju hlavně za prožitek, který mě spojuje s jinými lidmi. Už to není jen „můj potrat“. Když se nad tím ale zamyslím, jedna chvíle tu přece jen je – a propsala se i do dokumentu. Jestli si vzpomínáte, je tam jedna moje fotografie poté, co jsem se ze zvědavosti podívala do záchodu, abych se ujistila, že všechno proběhlo, jak má. Uviděla jsem v něm gestační váček a ukázala ho svým přátelům, kteří v tu chvíli byli se mnou. Nikdo z nás nic takového předtím neviděl, nevěděli jsme, jak vypadá potrat v šestém týdnu. Na té výsledné fotografii držím v ruce právě gestační váček. Byli jsme u toho čtyři. Návštěvu s partou jsme naplánovali dlouho před tím, než jsem se o svém těhotenství vůbec dozvěděla. Během procesu potratu byli moji přátelé se mnou, udělali jsme z toho vlastně takovou společnou věc.

Jedna z respondentek, s níž jsem mluvila v rámci své série pro Heroine o ženách, které podstoupily potrat a nestydí se za to, měla hodně podobný příběh. Po interrupci trávila čas s přítelem, s jeho rodinou a s kamarády. Od své sestry například do nemocnice dostala zbrusu novou noční košilku. To je hodně vzdálené typickému obrazu ženy podstupující potrat, jak ho známe z médií, a kterým se zabývá vaše videoesej s názvem Getty Abortions (narážka na fotobanku Getty Images, pozn. red.). Jak byste ten obraz popsala?

Typický obraz ženy po potratu je obrazem, který odráží patriarchální normy a představy. Zaprvé, je sama. Je ve svém potratu izolovaná. Nemá podporu kamarádů, partnera, nemá žádnou komunitu. Celá situace působí temně – žena se na fotografiích často dívá z okna nebo zasněně hledí do dálky, což má ukázat, že má ohledně svého potratu rozporuplné pocity, nebo truchlí.

Tenhle zjednodušený, jednorozměrný pohled na interrupci jsem ve fotobankách, v magazínech a v médiích obecně nacházela často. Redukuje různorodé zkušenosti žen s potraty a vytváří z nich jednoduchý, pohodlný stereotyp. Pohodlný pro patriarchát, protože má v ženách vyvolávat děs a obavy z potratu. Australská vědkyně Erica Millar tenhle jev nazývá „zhrůznění potratů“ (v originále awfulization of abortion, pozn. red.), což ve své videoeseji také zmiňuji. Tenhle stereotyp nám má ukázat tak příšernou stránku potratu, že nás pak ani nenapadne nad ním přemýšlet jako nad něčím, co může být v dané situaci dobrým rozhodnutím, nebo třeba vytvořit pocit sounáležitosti.

Popup se zavře za 8s
Prémiový článek

Podpořte naši redakci a získejte přístup ke všem prémiovým článkům a řadu dalších výhod!

Podpořte naši redakci a získejte přístup ke všem prémiovým článkům a řadu dalších výhod!