Jana Potužníková: Proč je dobře, že televize vysílají seriály o školství a o školách

Viděli jste něco z toho? Pokud ne, ve stručnosti vám přiblížím, o co v těch sériích jde. Ochránce představuje seriál, v němž hlavní roli hraje postava školského ombudsmana, který řeší komplikované případy odehrávající se na půdách škol. Vidět je trauma učitele, jemuž se utopí žák na výletě. Nasajete zoufalství rodičů šikanovaného dítěte. Můžete sledovat, jak do chodí v „diagnosťáku”, a také pozorovat detektivní práci, kterou školský ombudsman (Lukáš Vaculík) vlastně ve skutečnosti nikdy nevykonává, protože není policajt. 

Pan Profesor je oproti tomu oddychovka se spoustou lidskosti na straně svérázného profesora fyziky a chemie Vojty Dyka. Ten řeší první lásky svých studentů, jejich mindráky a vstupuje klidně i do rodin, aby rodičům ukázal, jak talentované děti mají. Je to lidské, emotivní a zároveň plné lehkosti, kterou by si přál žít kolem školy svého dítěte i vlastního života asi každý. A ano. Ani tohle není realita. 

Do třetice tu máme Euphorii, kterou uvedl Netflix. A zahraniční produkce je znát. Jde se na krev, jde se mezi středoškoláky, u nichž jsou naprosto samozřejmou součástí života drogy, brigády na erotických linkách, nástrahy sociálních sítí i násilí – čistě proto, že to tak nějak teď ke generaci amerických středoškoláků patří. I ve skutečnosti. A samozřejmě otázkou je, do jaké míry se to týká jen Ameriky.

S každým dílem nová otázka

Kde mají tyhle tři věci průsečík, když jsou zdánlivě neslučitelné? Proč jsem si jistá, že je dobře, že podobné série inspirované školstvím, dětmi, zráním a vzděláváním vznikají? Proč mě dokáže nadchnout i to, že se dítě řešící školu a problémy s ní spojené mihne třeba v nekonečném seriálu Ulice? 

Protože přesně tohle jsou v současné době úžasně jednoduché způsoby, jak unavenému českému rodiči předávat více či méně silné podněty k přemýšlení o tom, co to vlastně obnáší, když ráno svoje dítě vypustí do školy. Kam jde? S kým tam bude? Jak mu tam bude? Naučí se něco? Naučí se to správné a tím správným způsobem? V jakých tam je vztazích? Jak ho vnímají ostatní? Dělá vůbec školu, kterou má rádo, nebo frčí v rytmu našich ambicí? Je ve své škole v bezpečí lidsky? Co víme o těch, kdo ho učí?

Každý zhlédnutý díl i na první pohled vágního seriálu může, umí a vyvolává otázky. Nechává zažít AHA momenty. A přináší impulsy, které nám říkají „kéž by to tak fakt bylo“ – třeba když se Vojta Dyk v roli profesora může přetrhnout, aby děti na jeho nápaditých pokusech pochopily přírodní zákonitosti. Ale přináší také momenty, u nichž v duchu syčíme hrůzou a přejeme si, aby se nás nikdy netýkaly – třeba když dojde na tu šikanu v Ochránci nebo se ukazují závislosti v Euphorii. A není to vůbec hezké. 

Vidět seriálové děti nás nutí představovat si na jejich místě ty své. A přirozeně nás to vede k tomu revidovat tu „naši“ školu. A to pak minimálně v mých (a nepopírám, že někdy mírně idealizovaných) představách vede zase k tomu, že pak konečně přestáváme přijímat školu jako věc, o kterou se nestaráme, která frčí samospádem nebo kterou nelze nijak změnit ani posunout. Ostatně stejně jako se mnohdy mylně domníváme, že změnit ani posunout nelze celé české školství, i když se v něm hlavně v posledních letech děje fakt spousta věcí.

Škola dětí je i naší školou

A že jsou ty seriály někdy prostě fakt povrchní nebo jejich scénáře naopak přehánějí? Upřímně je potřeba říct, že my se ve školství orientujeme taky často jen velmi povrchně. Chytají nás tedy na naprosto správném levelu podnětů a informací. Nedíváme se na systém, nesnažíme se proniknout do jeho struktur, neuvědomujeme si ani to, že se kolem škol a školství točí spousta zákonů a právních předpisů a povinností pedagogů a také jejich práv. A samozřejmě i práv našich dětí nebo práv nás rodičů. Často si taky neuvědomujeme, že se o vzdělávání může – a mělo by – hodně mluvit a že bychom se měli snažit vidět ho očima našich dětí… 

Díky každé minutě seriálu nebo filmu, ve kterém hraje nějakou roli škola, máme o něco větší šanci přestat ji vnímat jen jako nutné zlo, učitele jako „páprdy a semetriky“, své děti jako „lemply“ (protože co když jsou to jen nějaké „dys“ poruchy?!) nebo si naopak uvědomit, že pokud máme v reálu ze školy svých dětí blbý pocit, je možná nejvyšší čas to řešit. 

Díky seriálům máme větší možnost vidět školy jako živý organismus a přemýšlet o tom, jestli bychom do nich vlastně neměli taky patřit. Když už do nich posíláme SVOJE děti. Máme možnost utnout takovou tu školskou samozřejmost, kdy tyto instituce prostě jen dlouho byly, nikdo nezkoumal, jestli jsou dobré nebo špatné. Školy byly dlouho postavené na principech, které jsme pamatovali ještě ze svého dětství a my je přijímali jako hotovou věc danou navíc puncem autority, které se do toho „nekecá“. 

Ale myslím, že je nejvyšší čas do toho školství začít nahlížet a trochu do toho těm školám taky „kecat“. V dobrém. Ale i v tom konfrontačním smyslu slova, samozřejmě je-li to zrovna na místě. 

I seriály jsou konfrontační. Každý svou měrou a způsobem. Ale jsou. A jestli nás motivují k tomu, abychom se o školy svých dětí zajímali víc, tak jen dobře. A klidně jim pak odpustím i to, že k tomu používají nějaké dějové, s realitou neslučitelné zkratky. Nebo že „zákeřně“ pro nás matky nasazují tu charismatického Lukáše (Vaculíka), tu ještě charismatičtějšího Vojtu (Dyka). Odkrývají potenciální příběhovost každého z nás, každého jednoho dítěte, každé jedné školy. A říkají, že je potřeba ty příběhy začít vnímat, a co nefunguje, to napravovat. A zároveň si vážit toho, co už dobré je. Protože i toho je už díky bohu dost. 

Jana Potužníková studovala bohemistiku na Karlově univerzitě, odkud odešla pracovat do novin, aby nakonec strávila bezmála deset let jako editorka v redakcích časopisů Žena a život nebo Dieta. Působila také v oblasti PR a vedla kurzy kreslení. Dnes pracuje jako novinářka pro různé tituly. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.