Lucie Kocurová: Zakázali jsme plastová brčka, nádobí a uchošťoury, obaly na sešity jsou však nesmrtelné

Za prvé – nikdy ty obaly, které už doma máte, nesedí na učebnice, jež budete v příštím roce používat. Opět jsem si to empiricky ověřila i na začátku tohoto školního roku. Jelikož starší z mých dětí letos kroutí ve škole už šestý rok, nashromáždili jsme igelitových obalů za uplynulá léta již celou krabici. Když tedy mladší dcera vytáhla nové učebnice, pracovní sešity a sešity na psaní a dožadovala se jejich obalení, sáhla jsem suverénně po oné zmíněné škatuli. „Neboj nic, to bude hned, obalů máme miliony,“ ujistila jsem dítě a započala pokusy o spárování. S přibývajícími minutami rostla hromada vyzkoušených obalů a tenčila se kupka se zásobami. Podařilo se mi obalit pár sešitů, ale ani jednu učebnici. Já samozřejmě chápu, že každé nakladatelství chce, aby se jeho produkce odlišovala od konkurence, nebylo by ale prosím možné tak činit v rámci vyzkoušených a ověřených formátů, jako jsou například á čtyřky nebo á pětky? Stačí pár milimetrů výšky nebo šířky jinak a už prostě nemáte jinou možnost, než vyrazit do papírnictví a tam se dožadovat obalení učebnic zkušenou prodavačkou.

Což mě přivádí k druhému důvodu, proč nesnáším obaly. Jako nejspíš všechno na světě, a školní výbava zvláště, obaly zdražily. Univerzální obal na jednu učebnici stojí klidně deset, čtrnáct, šestnáct korun. A to krát počet učebnic, krát počet dětí. A to vše s vyhlídkou, že příští rok budete kupovat další, protože samozřejmě ani příští rok nebudete používat učebnice standardních rozměrů.

Dobrá, obaly na učebnice, zejména ty zapůjčené, možná ještě dávají smysl. Učebnice se dědí napříč ročníky. Některé snad pamatují ještě mou vlastní školní docházku, a vzhledem k tristnímu stavu veřejných financí nejspíš ještě pár generací zažijí, než budou definitivně vyřazeny. Ale co mě rozpaluje úplně do běla, je požadavek školy na obalení pracovních sešitů a sešitů určených na psaní. 

Proboha proč? Sešity jsem si koupila, zaplatila a tímto se staly mým majetkem. Neustálé upomínaní o jejich obalení ze strany paní učitelky (většinou doprovázené alespoň dvěma vykřičníky) mi připadá úplně absurdní. Je to stejné, jako by pedagogové obcházeli domácnosti žáků a upozorňovali rodiče na to, že plýtvají vodou, usychá jim fíkus nebo už dlouho neodmrazili ledničku. Ano, mají možná pravdu, daný předmět mou nečinností trpí, ale krucinál, není to jen můj problém? Pochopitelně se ptám dětí, jak jim učitelé zdůvodňují nutnost obalování sešitů. Prý jde hlavně o to, že když se jim v batohu rozlije voda, neobalené sešity jsou mokré. A především – sešity se prostě obalují odjakživa, takže se v tom bez většího přemýšlení pokračuje. Zakázali jsme plastová brčka, nádobí a uchošťoury, ale igelitový odpad budeme vytvářet dál.

Samozřejmě vím, že existují zruční rodiče, kteří dokážou vyšvihnout obaly z pevného papíru, například vánočního, na jakékoliv formáty sešitů i učebnic. Já mezi ně ovšem nepatřím. Nejsem asi schopná už pod stromečkem myslet na to, že si mám balicí papír schovávat, protože v září jako když najdeš. A určitě nejsem schopná z něj vytvořit úhledné obaly, které vydrží a zároveň nezpůsobí dítěti trauma na zbytek života. Kdybych sama sobě zaplatila dvě stovky na hodinu práce s papírem a lepidlem, budu asi nakonec i oproti těm univerzálním nastavitelným plastovým obalům s cenou v minusu.

Co bych navrhovala? Nechat obalení nebo neobalení sešitů a pracovních sešitů na rozhodnutí rodičů, stejně jako si můžeme rozhodnout o intervalu odmrazování ledničky nebo zálivce pokojovek. Pokud škola trvá na obalení zapůjčených učebnic, umím si představit, že si děti v rámci pracovních činností, výtvarné výchovy nebo třídnických hodin vytvoří esteticky i funkčně vhodné papírové obaly pod vedením učitele. Můžou si u toho povykládat, co dělaly o prázdninách, promrskat zásady bezpečnosti a hygieny ve škole nebo si třeba pouštět písničky, to už je mi tak nějak jedno. Hlavně ale ušetří peníze, čas i nervy rodičům a zbytečnou zátěž přírodě. Mám takový sen, že třeba děti mých dětí... ale teď mě omluvte, starší dítě přineslo ze školy učebnice, takže vyrážím na nákupy. Chybí nám ještě pár obalů.

Lucie Kocurová vystudovala žurnalistiku a mediální studia na Univerzitě Karlově v Praze. Dlouhá léta pracovala jako externistka pro Českou televizi, kratší dobu strávila i v Českém rozhlase a na TV Nova. Absolvovala program Učitele naživo, v rámci pedagogického výcviku dva roky vyučovala. Je členkou školské rady a působí v radě rodičů na dvou školách.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.