Děti za socialismu nebyly chytřejší, jen poslušnější, říká dlouholetá ředitelka školy

Co vás vlastně vedlo k tomu, že jste se stala učitelkou? Máte to v rodině?

V rodině vůbec. Možná to byl trochu můj dětský sen, že jsem si hrála na učitelku. Vystudovala jsem střední ekonomickou školu, nastoupila jsem do kanceláře a zjistila, že mě to opravdu vůbec nebaví. Začala jsem dálkově studovat pedagogickou fakultu, do toho se mi narodily dvě děti. Nějakou dobu jsem pracovala ve školní družině a pak jsem začala učit. Pět let po sametové revoluci jsem na nějakou dobu šla řídit Středisko služeb školám u nás na Táborsku a pak jsem se stala ředitelkou školy v Plané nad Lužnicí, kterou jsem vedla víc než patnáct let.

Jaká jste byla učitelka, když jste začínala? Nebo jaká jste chtěla v té době být?

Myslím, že na začátku jsem byla ten typ učitelky, co učí tak, jak se učila ona sama, protože jsem to ani jinak neuměla. Dnes bych se za to myslím skoro až styděla. Nicméně nešlo mi nikdy jen o znalosti. Učila jsem pěstitelské práce, dostala jsem půl hektaru pozemku a 22 vyučovacích hodin. Měli jsme skleník, pařeniště a já ve škole vybudovala laboratoř, abych děti učila užitečné věci. Občas jsem porušila předpisy, jako třeba ve chvíli, kdy přijela nějaká inženýrka a autorka učebnic a my měli na pozemku kupu hnoje, což bylo samozřejmě zakázané. Průšvih z toho ale nebyl, naše školní zahrada prosperovala a to by bez hnojení prostě nešlo. Asi jsem vždycky měla dost drzosti, abych si věci dělala po svém.

V diskusích na internetu se setkávám s tím, že se některým lidem stýská po socialistickém školství. Jaké pro vás bylo?

Svým způsobem to pro rodiče i děti bylo jednodušší. Všechno bylo nalajnované, nikdo nemusel o ničem moc přemýšlet. Byla jedna učebnice, k ní metodická příručka. Rodiče, kteří se s dětmi doma učili, přesně věděli, co se po nich bude chtít. Kdo hodně chtěl, svoji svobodu si v tom našel – třeba já v těch pěstitelkách a přírodopisu jsem děti učila milovat přírodu, bavili jsme se o ekologii. Neučila jsem přírodopis jako přehled rostlin a živočichů, nýbrž tematicky – třeba jsme probírali louku, jaké rostliny a živočichy tam najdeme, jaké vztahy mezi nimi jsou. Ale to šlo, protože jsem neučila třeba češtinu a podobně. Většina učitelů ale jela podle učebnice.

Byly ale tehdy opravdu děti chytřejší a hodnější a rodiče vděčnější?

To tak nebylo, jen se prostě vyžadovala větší kázeň v hodinách. Děti neměly moc možností, tak se zdály ukázněnější. Ono když děláte skupinovou práci, tak ve třídě prostě nebude úplné ticho. Ale i tehdy byly děti, které určitě nebyly pořád jako pěny. Dnešní děti jsou prostě jiné, ale určitě ne horší, a umějí hodně věcí, které my neumíme. Nedávno jsem se zúčastnila akce na táborské průmyslovce, kde nám něco prezentoval student. Ten chlapec pracuje na plný úvazek ve firmě, kde se zabývá virtuální realitou, k tomu studuje na té průmyslovce a stíhá mít i přítelkyni. Aby mohl takto zářit, potřebuje učitele, který přizná, že se učí od svého žáka. Tohle bylo za minulého režimu opravdu jinak. Učitel byl autorita, která všechno ví, a ty žáku mlč a poslouchej. Já ale ani tehdy nechtěla poslušné děti. Naším cílem by ale neměla být poslušnost, nýbrž slušnost.

Jak se to ve školách změnilo po převratu v roce 1989?

Byla to zvláštní doba. Na jednu stranu tu bylo velké nadšení, že bude svoboda, ale na druhou stranu najednou vycházela spousta učebnic, objevily se spousty možností, nikdo to moc neřídil a někteří lidé byli vyloženě bezradní. Co mám učit? Jak to mám učit? Pro někoho je pohodlnější, když mu tohle rozhodne někdo jiný.

Když jste se stala ředitelkou školy v Plané, co pro vás bylo důležité?

Chtěla jsem, aby učitelé měli prostor se v práci rozvíjet a přemýšlet o ní a aby děti měly nějaké zastání. Ke konci kariéry jsem dětem říkala, že v ředitelně sedí „babička poslední záchrany“, a když si nebudou vědět rady, mohou přijít. Chodily hodně, takže se mi velmi ulevilo, když jsme pak sehnali školní psycholožku. Děti mají svoje strasti a starosti. Někdy nám můžou přijít malicherné, ale pro ně jsou obrovské. Snažila jsem se, aby ve škole nikdo nikomu neubližoval a učitelé měli šanci zkoušet nové věci. Pracovali tam na částečné úvazky i lidé, kteří normálně na základní škole neučí, třeba výtvarnice nebo vysokoškolský učitel.

Byla vaše škola tím, čemu se říká „alternativní“?

Ne, to bych vůbec neřekla. Měli jsme tedy matematiku metodou Hejného, písmo Comenia Script, hodně volitelných předmětů. Někdy v roce 2006 jsme zaváděli párovou výuku, což tehdy bylo prakticky nevídané a musela jsem si to náročně obhajovat před školskou komisí. Ale že bychom byli nějaká alternativní škola ve smyslu svobodných škol nebo tak podobně, to vůbec. Záleželo nám prostě na tom, aby se tam učitelé i děti dobře cítili, aby tam byl prostor pro tvořivost a každé dítě mělo šanci zažít úspěch.

Někdy se říká, že největší překážkou v rozvoji škol nejsou učitelé nebo ředitelé, ale rodiče. Každý z nich chce pro své dítě to nejlepší, ale není úplně shoda na tom, jak ta nejlepší škola má vypadat.

Ano, je to tak, a navíc – dítě není volič, ale rodič je. Zřizovatelem školy je starosta a ten chce uspokojit potřeby voličů. Na malém městě jsou vám ti voliči hodně blízko a jejich potřeby a přání jsou přitom velmi různé. Mám navíc pocit, že ten vějíř rodičovských přání a představ se rozevírá čím dál víc. Řada rodičů chce tu klasickou školu, jakou zažili oni sami, s diktáty a hodinami češtiny rozdělenými na literaturu, mluvnici a sloh. Vidí to tak, že oni jsou úspěšní v životě, takže ta škola, kterou prošli, musela být přece dobrá. A pak tu jsou zase rodiče, kteří chtějí vše absolutně svobodně. Požadavky jsou různé, a to jak na výuku, tak na všechno okolo. Například jsme se s učiteli dohodli, že ve středu nebudou děti dostávat domácí úkoly. Napsala jsem rodičům, že středy jsou odteď jejich rodinným dnem, kdy budou mít čas jít na procházku nebo cokoliv podniknout bez stresu z úkolů. Někteří rodiče to přivítali, ale samozřejmě se našli i tací, které to nazlobilo, protože dítě přece musí mít úkol každý den! Proto podle mě tolik ředitelů má obavy ve škole cokoliv měnit. Protože kdo nic nemění, ten nemá konflikty.

Ředitelé si někdy stěžují, že jsou tak zavalení papíry, že jim na nějaké změny ve škole nezbývá čas ani energie. Jak jste to dělala vy, abyste se v těch papírech neutopila?

Je pravda, že těch papírů je opravdu hodně. Myslím si ale, že ředitel musí mít odvahu tohle na někoho delegovat. Dnes už se dají sehnat prostředky na nějakou asistentku nebo sekretářku, která spoustu té rutinní práce může udělat. Já jsem po nástupu do ředitelské funkce byla vděčná, že mám maturitu z účetnictví a ekonomiky, takže mi toto nedělalo zase tak velké potíže, ale i tak to byla práce na dvanáct hodin denně. Moje děti ale už byly odrostlé, takže jsem byla v životní fázi, kdy jsem si to mohla dovolit. Nicméně si opravdu myslím, že systém u nás není v tomto ohledu dobře nastaven. 

Už čtyři roky ředitelkou nejste. Co teď děláte?

Vrátila jsem se do krajské organizace, která vzdělává učitele. Stala jsem se průvodkyní v programu Ředitel naživo a podílím se i na programu Lídr školy. V obou mám možnost sdílet svoje ředitelské zkušenosti, což mě velmi těší. Jednu dobu jsem se účastnila i manažerského programu pro lidi z firem, továren i byznysu. Musím říct, že mě to nadchlo, a přeju si, aby se takto učily i děti. Zodpovědnost, práce v týmu, komunikace, spolupráce, chuť se učit – to jsou přece věci, které budou potřebovat celý život. Nějak mi to přijde důležitější než umět vyjmenovat přítoky Labe.

Hana Vellánová vystudovala střední ekonomickou školu, později dálkově pedagogiku. Stala se učitelkou na základní škole a následně 18 let jako ředitelka vedla ZŠ v Plané nad Lužnicí. Momentálně je v důchodu, ale působí v Nadačním fondu Eduzměna, v programech Lídr školy a Ředitel naživo. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.