Škola by měla o své vizi vyjednávat s rodiči, svěřují jí to nejcennější, říká autorka vzdělávací metody

Vytvořila jste dotazník pro rodiče, který má pomoci s výběrem školy. Jak RodičovskáTypologie.cz vlastně funguje?

Na různých setkáních s rodiči jsme zjišťovali, co je pro ně ve vzdělávání dětí zásadní, co důležité a co méně podstatné nebo nevýznamné, a to v několika oblastech, jako jsou vztahy, logistika, pedagogika, peníze. Tahle data pak náš odborný partner zpracoval a rozdělil rodiče do čtyř základních kategorií: angažovaní, komunitní, spořádaní a nenároční. Všechny tyto skupiny jsou v rodičovské populaci zastoupené celkem rovnoměrně. Uživatel stránek si může zdarma vyplnit dotazník, který ho k jedné z těchto skupin přiřadí a pomůže mu zorientovat se v tom, jak přistoupit k nabídce škol.

Například: rodič může preferovat soukromou školu ze dvou úplně různých důvodů. Jeden hledá vzdělávání na klíč, jiný naopak v soukromé škole hledá komunitní vztahy a očekává, že se na jejím chodu bude nějak podílet. Mně tahle práce s daty odhalila jednu zásadní věc, že po moderním vzdělávání netouží jen lidé ve velkých městech. Já jsem si to myslela vždy, sama jsem ze Sokolova, ale školy nám to úplně nechtěly věřit. Teď to máme potvrzené.

Ve vašem rodném Sokolově vznikl i váš projekt. Vytvořila jste jej na základní škole své dcery, kde jste začala pomáhat jako angažovaný rodič. Nemohli jste najít vyhovující školu, a tak jste si ji vytvořili?

Na vzdělání našich dětí nám s mužem dost záleželo, dokonce jsme jednu dobu i zvažovali, jestli se kvůli tomu neodstěhovat do zahraničí. A pak jsme u nás v Sokolově potkali zakladatelku školy Mánesova Danu Stariatovou. Naše představy o kvalitním vzdělávání se shodovaly, ale Dana není pedagožka, škola dost tápala, vydávala se různými směry. Já jsem vzděláním učitelka a prošla jsem klasickým i alternativním školstvím, řídila jsem předtím waldorfskou školu, a tak jsem kývla na to, že jim pomůžu, a nějakou dobu jsem tamním učitelům poskytovala to, čemu se dnes říká mentoring a supervize. Legrační bylo, že naše Andulka pak chodila ze školy domů a chválila paní učitelku za něco, co jsem ji předtím odpoledne naučila. Až jsem si říkala, jestli nemám žárlit. Koncept, kterému teď říkáme Škola Můj Projekt, ale tehdy ještě nevznikl, to až asi o sedm let později, když mě škola požádala o revizi a „refresh“.

Z angažovaného rodiče poradce jste se tedy nakonec stala ředitelkou. Na škole jste pak zavedli program pro mimořádně nadané děti. Proč jste se profilovali zrovna takto?

Byla to tak trochu náhoda nebo spíš reakce. Psychologicko-pedagogické poradny dostaly v té době za úkol identifikovat v mateřských školách mimořádně nadané děti. Šlo o součást nějakého mezinárodního projektu. Rodiče, kterým tuto „diagnózu“ oznámili, se pak logicky ptali: a co s tím teď máme dělat, můžete nám doporučit nějakou školu? Ale s tím psycholog v poradně pomoct neuměl. Byli jsme jedna z těch rodin, kterých se to týkalo, a tak jsem si řekla, že bychom takovým dětem mohli zázemí poskytnout my v naší škole. Jiné školy na Karlovarsku jim neměly moc co nabídnout. Tak jsme pro ně vytvořili přípravný ročník a začali s nimi pracovat. Bylo to výhodné i pro školu. Mimořádně nadané děti měly nárok na individuální vzdělávací plán, což nám dávalo možnost ve škole experimentovat v době, kdy ještě platily osnovy. A bylo to opravdu užitečné, díky tomu jsem si jasně uvědomila roli dnešní školy.

A ta je?

V dnešní době se na děti valí spousta informací, škola není jediný zdroj vědění. Ale jejich znalosti jsou často velmi nesourodé, nespojité, nevyrovnané. Chybí souvislosti, provázanost, červená nit, která by tím procházela. Na tohle jsem přišla metodou pokus-omyl. Tak nějak předpokládáte, že když toho dítě zná tolik o Sluneční soustavě, že bude obecně spíš vzdělanější, a pak zjistíte, že například neumí pojmenovat úplně základní kytky na louce. A víc a víc se stává, že každý ví něco jiného a v jiném rozsahu. Navíc se děti samozřejmě liší osobnostně, pocházejí z různých rodin, každé z nich je prostě „svoje“. Škola musí umět tyhle propasti nějak přemostit. A musí umět individualizovat. A aby se jí to celé nerozpadlo, musí mít nástroje na sledování efektivity učení, přesně daná kritéria. Proto ta naše strukturovanost. A když jsme u té individualizace: když jsem dělala v probační a mediační službě, přišla jsem do kontaktu i s problémovými dětmi a mladistvými. Tehdy jsem si uvědomila, že ty skupiny na opačných koncích Gaussovy křivky, děti velmi nadané a děti zaostávající, mají často dost věcí společných. S klasikou si u nich nevystačíte.

Co podle vás tvoří dobrou pedagogiku?

To, co se odehrává ve třídě. Není to něco, co si učitel přinese v učebnici, hlavní je spolupráce učitele a žáka, teď a tady. O jednotlivé metody až tak nejde, mohou pomoci, ale zároveň to neznamená, že když se někde učí Hejného metodou, je to automaticky lepší škola. Ani to, jestli si tam říkají učitelé, nebo průvodci, nebo si tykají, není tak podstatné jako ta atmosféra spolupráce. A tu vnímá každý, kdo tam přijde třeba i jen tak na „kukačku“.

Mluvíte o partnerském vztahu k žákům. Partnerství vnímám jako symetrický vztah dvou sobě rovných osobností. Ale je to opravdu tak mezi žákem a učitelem?

Partnerství nevnímám rovnostářsky, důraz kladu spíš na autentický vztah. Je pravda, že dospělí mají v lecčems nad dítětem převahu, ale ne ve všem. Obě strany si něco dávají a měly by si toho být vědomé. Partnerství pro mě znamená respekt k dítěti a víru v jeho schopnosti si řídit vlastní vzdělávání, nějak o něm uvažovat, plánovat si ho.

Není efektivní učení spíš otázka dobrých návyků než reflexe? Zvlášť u dětí?

Jen pokud se umím na své myšlenky a emoce podívat a zreflektovat je, jsem svobodný. K téhle meta-kognici vedeme i děti. Svoboda je pro mě hodně důležitá, ale pozor, nejsme svobodná škola, poskytujeme žákům spoustu opor a lešení, o které se mohou opřít. Zcela svobodná výchova a vzdělávání mi přijde vůči dětem nefér. Jako bychom sami nevěděli, co dělat, a tak na ně hodíme veškerou tíhu rozhodování. Na druhou stranu mi ale nepřijde fér ani to, aby učitel rozhodoval ve všem za žáky. Neustále tak hledáme rovnováhu mezi řízením a svobodou. Dospělý je ve škole od toho, aby dětem nabídl pomoc, pokud ji potřebují. Vedeme je k tomu, aby tu potřebu uměly poznat a zformulovat. Jednou za mnou přišel jeden třeťák a řekl mi: „Andreo, já bych potřeboval něco udělat se svou netrpělivostí. Možná ti to přijde jako maličkost, ale mě to hrozně komplikuje život. Třeba se s tím ale nedá nic dělat?“ Přijde mi skvělé, že dítě má k dospělému důvěru a řekne si cíleně o pomoc. Zároveň je na tom vidět, že vzdělávání vnímá v širším smyslu, tedy i jako utváření osobnosti. Tentýž kluk mou pomoc ale jindy odmítl, a já jsem to respektovala. Měl vyrobit hliněné figurky pro spřátelenou mateřskou školu, ale byl pár dní nemocný a nestíhal to do domluveného termínu. Když jsem mu nabídla pomocnou ruku, řekl mi: „Děkuju ti, ale je to můj projekt.“ Přebral za něj odpovědnost.

Vybavil se mi rozhovor, který s vámi vedl novinář Martin Veselovský. V jednu chvíli tam říká, že když studoval na filozofické fakultě, udělali experiment a naprosto rozvolnili tematický plán studia. Každý si ho mohl namodelovat, jak chtěl. A že on to nedával. Vy ale k něčemu takovému vedete děti prakticky od první třídy. Opravdu se vám daří udělat z nich malé projektové manažery?

V jedné ze škol jsem byla přítomná u zajímavé scénky. Paní inspektorka se v první třídě ptala dětí, co to dělají, co to jsou ty projekty. Ony byly do těch svých zabrané, až jí jeden chlapec odpověděl: „No, hlavně si musíte ohlídat zdroje, čas a kvalitu.“ Neboli projektový trojimperativ. Paní inspektorka zalapala po dechu a řekla: „Hm, a co to je ta kvalita?“ A chlapec ji odpověděl: „Ta může být u různých věcí různá, ale jestli vám jezdí auto, to asi poznáte.“ A pak pokračoval ve svých úvahách a říká: „Jak to teď vypadá, tak vidím, že čas posunout nemůžu, termín jarmarku je daný, takže jediné, co můžu udělat, abych nemusel s kvalitou dolů, je posílit zdroje.“ A dvě holčičky řekly: „My ti pomůžem!“

Nechci ale, aby to vypadalo, že ve škole jen plánujeme. Ve vzdělávání má být vždy rovnováha a ta je vedená po různých osách. V tomto případě je to rovnováha mezi plánováním budoucího a bytím tady a teď. Máme projekty zaměřené do světa, děti v nich mají něco zlepšit kolem sebe, a pak blok nazvaný Můj den, jsou to dvě až šest hodin týdně, kdy dítě usiluje o zlepšení sebe sama, vlastního učení. Některé děti se do projektů pouští velmi odvážně a hned, jiné se raději nejdřív přidají k němu jinému a osmělí se až postupně. Třeba jsme vypozorovali, že meziročníková výuka nebo přechod k jinému učiteli může některé menší děti zúzkostňovat, že potřebují bezpečí své třídy, a tak jim ji nabízíme velmi opatrně a postupně.

Na druhou stranu, když si vzpomenu na sebe, kdyby mě jako dítě nenutili, tak bych si netroufla ani na věci, které mě lákaly. Výuka má určitě brát ohled na věk žáků, ale platí taky to, že děti dokážou spoustu věcí, když jim to umožníme a podpoříme je.

Projektová výuka, partnerský a respektující vztah s dítětem, odpovědnost za vlastní učení – to zdůrazňujete nejen vy, ale i další směry moderní pedagogiky. Máte i něco jedinečného?

Myslím, že hodně počítáme s rodiči a máme dost strukturovanou představu o jejich zapojení. Dokonce si myslím, na rozdíl od většiny vzdělavatelů, že škola by měla o své vizi vyjednávat s rodiči na transparentním veřejném setkání. Přece jen škole svěřují to nejcennější, co mají.

Obecně je to ale spíš tak, že školy si chtějí chránit svou autonomii odborníka na vzdělávání a chtějí mít hlavní slovo. Nemyslím si, že by se své odborné role měly vzdávat, ale měly by být zajedno se svým zřizovatelem. Ten ideálně zastupuje rodiny, které v dané obci žijí, a pokud já jako ředitel se zřizovatelem nesouzním, jsem na špatném místě. Podle mě by bylo skvělé, kdyby si zřizovatelé mapovali potřeby rodičů na svém území, klidně i nějakým takovým dotazníkem, o kterém jsme mluvili. A podle toho pak plánovali školy.

Andrea Vedralová je autorkou vzdělávací koncepce Škola Můj Projekt. V oblasti vzdělávání působí 25 let jako učitelka, ředitelka základní školy, gymnázia nebo mateřské školy, metodička i supervizorka. Pracovala také jako manažerka, koordinátorka a konzultantka vzdělávacích projektů (např. Scio, Úřad vlády ČR, MŠMT ČR, Poslanecká sněmovna ČR, Probační a mediační služba ČR, Mensa gymnázium či Centrum nadání). Má zkušenosti ze škol tradičních i alternativních, českých i zahraničních. Je autorkou řady metodických a didaktických materiálů.

Text vyšel v Akademii Lidových novin

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.