Každé dítě žije nějaký příběh, občas ho ale nikdo neslyší, říká učitelka roku

Bylo pro vás vítězství v soutěži překvapením?

Vůbec jsem to nečekala. Já vím, že to říká každý, ale já se dokonce s několika lidmi i vsadila, že rozhodně nevyhraju. Na základní škole učím teprve od roku 2015, předtím jsem působila dva roky ve školce, takže když jsem viděla ty matadory, co mají za sebou X let praxe a skvělé jméno v učitelské komunitě, vůbec mi nepřišlo, že bych měla nějakou šanci.

Proč jste se vlastně rozhodla radikálně změnit život a jít učit?

Nechci, aby to vyznělo ošklivě, ale po letech ve velkých firmách jsem měla pocit, že už to nedávám. Pokaždé, když jsem dorazila do práce, jako bych prošla nějakou lobotomií a stal se ze mě poslušný robot. Pracovala jsem pro velké firmy, měla jsem dobrou pozici, ale už toho bylo příliš. Tělo řeklo dost a já dostala zánět mozkových blan. Jak jsem tak ležela na Bulovce v nemocnici a koukala do stropu, měla jsem čas si leccos promyslet. Do toho jsem se rozváděla, prostě to byl opravdu zlomový moment. A v tu chvíli mi kamarádka nabídla, ať jdu pracovat k nim do mateřské školky. Chytlo mě to tak, že pár měsíců potom jsem spoluzakládala první školu a nastupovala na pedagogickou fakultu na obor učitelství pro první stupeň.

Jak jste po čtyřicítce zvládala práci, dvě malé děti a k tomu studium, o kterém se traduje, že je hodně náročné?

Bylo to brutální, jinak se to nedá říct. Zkoušky skládáte na každé škole, ale já k tomu musela oprášit svoje dětské brnkání na klavír a pískání na flétnu. Navíc jsme běhali osmistovky a předávali si štafetový kolík, házeli krikeťákem, cvičili gymnastické sestavy, což je pro každou ženskou pomalu na prahu padesátky samozřejmě splněný sen... Nezapomenu na úpolové sporty na tatami, ani na zkoušky z dějin od Sámovy říše po druhou světovou; soubornou zkoušku z češtiny, matematiky, biologie nebo psychologie. Bylo to opravdu náročné a vůbec se nedivím lidem, kteří to vzdají. Já jsem měla naštěstí obrovskou podporu rodiny i kolegů jak ve školce, tak později i ve škole. Promovala jsem v roce 2018, takže jsem vlastně ještě stále téměř čerstvá absolventka!

A ještě jako studentka jste tedy spoluzakládala dvě školy?

Ano. Z té v Poděbradech jsem po roce odešla, následně jsem v roce 2015 stála u zrodu Základní školy Prosperity v Nové Vsi u Kolína, kde působím dodnes.

Jaké to je zakládat soukromou školu na vesnici?

Těžké to je, taky sem ze začátku moc nechodily místní děti, protože rodiče nechápali, proč by měli platit školné, i když je pro děti z obce snížené na polovinu. My jsme v Nové Vsi začali hlavně proto, že tu byla prázdná školní budova. Splnit hygienické normy pro školu je totiž tak složité, že je výrazně výhodnější obydlet nějakou starou. Postupem času jsme se tu ale zabydleli a dnes už k nám chodí jak děti ze širokého okolí, tak i místní. Už jim to za ty peníze stojí.

Fungujete sedm let, ale už máte devět ročníků. Jak je to možné? A jak byste vaši školu popsala?

Už první rok jsme nabírali několik ročníků, protože k nám šli i starší sourozenci prvňáků, takže letos máme první deváťáky. Jsme škola, která chce, aby se děti učily inovativně. Snažíme se, aby naše děti uměly komunikovat a aby tak všeobecně uměly dobře žít v 21. století. Aby dokázaly spolupracovat, vycházet spolu. Hlavně jsme ale malotřídní škola a pracujeme propojení napříč ročníky, což podle nás skvěle funguje.

Učit ale děti napříč ročníky, které jsou na velmi různé úrovni, je pro mnohé učitele tou největší výzvou, pro někoho je to i těžko představitelné. Jak jste se s tím poprala jako učitelka-začátečnice?

Já jsem nikdy nic jiného nezažila. Pro mě je normální chystat úlohy různých úrovní obtížnosti, nikdy jsem to nedělala jinak. Ze začátku mi pomáhali zkušenější kolegové i vyučující na fakultě, měla jsem roční mentorský kurz, který mi to hodně usnadnil. Třeba v cizích jazycích jsem ale zjistila, že výuka napříč ročníky není dost efektivní. Měla jsem pocit, že nikdo nedostává, co potřebuje. Teď učíme jazyky jinak, v malých skupinkách.

Kolik času vám zaberou přípravy, když je děláte v několika verzích?

Většinou dělám dvě až tři verze jedné aktivity nebo úlohy, ale možná díky práci v byznysu jsem se naučila být dost flexibilní. Dnes třeba učím češtinu, matematiku a angličtinu v šesté, sedmé a deváté třídě, takže mám přichystané jedno téma napříč předměty a ročníky. Musím samozřejmě splňovat požadavky kurikula, to je třeba pohlídat. Ale mám šesťáka, který může v matematice klidně jet se sedmáky, tak proč ho držet zpátky? Přípravy jsou někdy náročnější, mám tu učebnice všech ročníků a hledám společná témata. Prostě cvičení dělá mistra, pořád se zlepšuji. V začátcích mi hodně pomohl pan profesor Hejný, který mi vysvětlil, že nemusím být bohyně, že jsem jen člověk z masa a kostí a je v pořádku přiznat, že něco nevím. Jsem k žákům upřímná a klidně řeknu – našla jsem takovou aktivitu, chci to vyzkoušet, ale vůbec netuším, jak to dopadne. Nemám problém přiznat, že něco nevím, že dělám chyby, a to mi pomáhá.

Takže je to vlastně všechno zalité sluncem?

To zase úplně ne. Je třeba hrozně těžké k nám do školy hledat učitele. Všichni přijdou, jsou nadšení z toho, jak se u nás dětem dobře vede, ale za měsíc řeknou, že to je prostě moc práce. Sama jsem někdy taky trochu na pokraji zhroucení. Některý žák se neposouvá tak, jak bych si představovala, hodina se nepovede, do toho pořád řeším ty jejich životní příběhy... Klobouk dolů před mými blízkými, kteří to všechno doma poslouchají.

A jaké jsou tedy ty příběhy vašich žáků?

Hodně různé, ale často mají dobré důvody, proč jdou k nám. Nebereme je jen jako nějaké „kusy“. Kromě jména a příjmení nás zajímá i jejich příběh, se kterým přicházejí. A věřte tomu, že každé dítě v každé škole má nějaký příběh, jen třeba není slyšet. Někteří žáci k nám přicházejí s tím, že zažili šikanu, nedařilo se jim, měli psychosomatické obtíže, pravidelně zvraceli... Pro nás je obrovskou odměnou, když takové dítě u nás rozkvete. Vidíme ale, že uzdravení trvá dvakrát tak dlouho, než trvalo to trápení. Napřed se jen rozkoukávají, nasávají atmosféru, a až když nám uvěří, můžou se začít učit.

Magdalena Málková pracovala jako nákupčí v nadnárodních firmách, později ale odešla učit do mateřské školky. Následně vystudovala učitelství pro první stupeň základní školy. Je spoluzakladatelkou ZŠ Prosperity v Nové Vsi u Kolína, kde také učí. V roce 2022 získala ocenění pro nejinspirativnějšího pedagoga Global Teacher Prize Czech Republic.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.