Když se do školy netěším, je něco špatně, říká sociální pedagožka

Nabízíte kurzy pro pedagogy a v jednom takovém jste zmínila příklad školy, která se sice chlubila evropskými projekty, ale učitelé si neodpovídali na pozdrav. Setkáváte se s takovými školami často? 

Tohle byl extrém. Dlouhodobě jsem tehdy spolupracovala s kolektivem v jedné škole a během prvního setkání jsme vlastně tak trochu náhodou narazili na to, že si učitelé neodpovídají na pozdrav. To se může stát. Prostředí je tak moc nevlídné a učitelům tak moc není dobře, že se ani nepozdraví. Jak ale chceme děti učit, aby se k sobě chovaly hezky a měly ve třídě dobrou atmosféru, když to neumí ani dospělí? Škola je jen kopií toho, jak fungují dospělí.

Co se s takovou situací dá dělat? 

První věcí je, že si to pojmenujeme. Že si vůbec přiznáme, že nám v konkrétní situaci není dobře. A to je docela těžká práce. A druhý krok je, že se snažíme společně hledat, jak by nám mohlo být líp. Teď mám skvělý příklad z jedné mateřské školy. Přišli za mnou, že by potřebovali nějaký kurz na interkulturní záležitosti. Bylo mi to divné, školka a interkulturní kurz kvůli konfliktům mezi dospělými? Tak jsem se ptala, o co jde, a paní ředitelka nakonec přiznala, že nemají ve školce úplně dobrou atmosféru a nevědí, čím to je. Tak jsme udělali kurz a já jsem začala zjišťovat, co se děje. A vypadlo z toho něco podobného. Zaměstnanci přijdou do školky, nepozdraví se, netěší se na sebe. Mluvila jsem postupně se všemi a přišli jsme na to, že všem chybí uznání. Že jen potřebují, aby kuchařkám někdo řekl, že jim chutnal oběd. Jsou to takové opravdu banální věci, které ale zapomněli dělat. To se pročistilo, nastavili jsme společně pravidla a po půl roce mi volali, že se těší do práce a všem je lépe. Někdy to vypadá jako obrovský problém, ale stačí jen zmapovat úplné detaily, o co komu jde a co komu chybí, vzájemně si to „přeložit“ a pochopit se. Vlastně si v tomto kontextu někdy připadám spíš jako tlumočník. 

Zastavím se u toho prvního kroku, přiznat si, že nám není v konkrétní situaci dobře. Proč je to tak těžká práce? 

Vezměte si tříleté dítě, to přesně ví, co chce a co si myslí. Občas se to musí kultivovat, ale má tu dovednost. Jak se člověk začleňuje do společnosti, tak samozřejmě dostává hranice. A buď se učí v laskavém prostředí, nebo se ocitne v prostředí, kde kultivace znamená raději to zadržet nebo si to přestat uvědomovat. Zvláště jde o prostředí, která jsou orientovaná striktně na výkon. V dospělosti jsme pak buď zvyklí být v kontaktu sami se sebou, nebo to musíme znovu objevovat a legitimizovat. Když toto dělám se studenty, tak mi nejdřív často nevěří. Mají pocit, že se bavíme o zakázaných věcech. A já jim vysvětluji, že pokud máme pracovat s jinými lidmi, je velmi důležité umět dobře zacházet sám se sebou, se svými emocemi a svým tělem. A když tohle studenti pochopí, tak se mě ptají: A proč nám tohle nikdo neřekl? To je otázka, kterou si kladu také. 

Takže učíte lidi, aby znovu cítili sami sebe?

Ano, a čím víc jsme zavalení čistě výkonnostním modem, tím náročnější to celé je. Proto si myslím, že reflektivita je důležitá, ale úplně rozumím tomu, proč je tak náročné lidem vysvětlit, o co vlastně jde. 

Můžeme použít nějaké jiné slovo než reflektivita?

Všímavost. Některé směry používají reflektivitu, někdy se používá mindfullness, někdy se používá slovo vnímat. Záleží na oboru. Všímavost si myslím, že je dobré slovo, akorát zavání trochu tou esoterikou. Na univerzitě používám slovo vnímání, protože se učíme znovu věci vnímat. Reflektivita už je nástroj, jak s vnímáním pracovat, což je ve vzdělávání užitečné. 

Jak učitelé reagují?  

Vždy jsou lehce ostražití na začátku a nadšení na konci. Myslím si, že tohle je něco, co všichni chceme – být v dobrém kontaktu se sebou, aby nás nebolela hlava, když jdeme večer z práce. A když se netěším, tak s tím umět něco udělat. 

Začínáte kurz tím, že si lidé mají skrze dech uvědomit své tělo. Nepřijde tohle učitelům divné?

Ne vždy začínám dýcháním. To zavádím poslední rok, protože jsem díky dalšímu rozvíjení metody divadla utlačovaných zjistila, že přes dech se lze velmi snadno dostat k sobě a právě k vnímání. Ale hodně záleží na skupině a cíli, proč se setkáváme. Když nechci jít „přes tělo”, tak se zeptám, v jakých typech situací mají pocit, že jim není dobře. A oni většinou řeknou, že si neví rady s nějakým rodičem. Nevědí, jak si ustát svoji pozici nebo se bojí, že na ně dítě bude křičet. Pak se na to díváme společně a říkám: Většina situací je o tom, co mohu udělat, aby mně v téhle situaci bylo líp. A ještě jsem nezažila skupinu, která by neřekla: Ano, to chceme. 

Od práce na sobě pak vedete učitele k uvědomění si sebe sama v rámci celé školy…

Je užitečné začínat něčím menším, než je rovnou celá škola. Škola je velká a na spoustu lidí by to bylo najednou příliš velké sousto. Takže začínáme menšími interakcemi, s jedním až dvěma kolegy, se kterými si zkusíme něco vyjednat nebo vyzkoušíme tandemovou výuku. A když už mi tohle dobře jde, tak můžu vyrazit dál. A samozřejmě, musíme počítat s tím, že to může být i nepohodlné. Protože vždycky, když jdu do kontaktu s druhými lidmi, tak přijímám určité riziko. Že to nevyjde, že budu odmítnutá nebo že mě někdo bude soudit. Toho se všichni bojíme, já se toho taky bojím, to je normální. Ale zároveň, když si netroufneme, tak se zavíráme sami do sebe. Proto je dobré, když tam máte někoho zvenku, kdo řekne: „Prosím vás, tohle je normální. Je to sice velké, ale rozkrokujeme si to.“ Pak se i může vyjevit něco, co bylo na pozadí a najednou se to řekne. A pak s tím můžeme něco dělat. 

Najednou je na stole nepříjemné téma? 

Ano, ale to neznamená, že tam předtím nebylo a najednou je. Ne, ono tam bylo celou dobu. Jen si někdo dovolil to pojmenovat. A to nám pak může pomoct najít řešení. 

Na čem školy potřebují nejvíc zapracovat?

Když někde dobře fungují vztahy, tak jsou tam zpravidla lidé aktivní a reflektují.  Zdravé prostředí poznám většinou tak, že se tam ráno těším. Třeba se mi nechce ráno vstávat, ale mám chuť tam jít. Pak je vše v pořádku. Pokud je moje škola místem, kam se netěším, tak je něco špatně. Ať jsem ředitel, učitel, nebo dítě. Pravděpodobnost, že nám tam spolu bude dobře, je relativně malá, takové prostředí může být toxické. Realita většinou není černobílá, někde potřebují jen nějaký impuls, protože dlouho dělají věci stále stejným způsobem. Tam začínáme pracovat na vztazích nebo zkusíme zapojit děti, aby mohly přijít s nějakým nápadem. Bavíme se také o tom, jak zkrášlovat prostředí školy. Pak je tu samozřejmě ta toxická část…

Co to přesně znamená?

Stačí si odpovědět na tu základní otázku: Těším se do školy? Když odpovím ne, tak je jasné, že situace není ideální a bylo by dobré na ní začít pracovat. 

Teď si představuji rodiče, jak to čtou a propadnou panice, když si uvědomí, že se jejich dítě vlastně do školy netěší…

Znám mnoho prostředí, kde se na to vzápětí řekne: Ale když tohle všechno vezmu vážně, tak to znamená, že bude v pondělí revoluce. A já na to říkám: No, ano, máte pravdu. Ale proč bychom měli být hromadně, opakovaně a permanentně v prostředí, která nejsou zdravá? Jak potom můžeme být zdraví jako lidé? Mně to opravdu nedává smysl. A to není žádný můj výmysl, na to je literatura, jsou na to výzkumy. Stále se musíme snažit hledat rovnováhu a vyvažovat. To vyžaduje permanentní rytmus a pulzaci. Tedy spolu mluvíme, zkoušíme a hledáme. Síla, která stojí proti tomu zdravému, je strach: bojíme se zkoušet, nevíme, co to udělá, tak radši nic neděláme, protože ministr, protože ředitel... Proto reflektivita hraje naprosto klíčovou roli, dává mi nástroje k tomu, jak nespadnout nebo to nevzdat, ale hezky balancovat.  

Zajímalo dříve někoho, jak se děti ve škole cítí? Představuji si školu na počátku 20. století a tam mi přijde taková otázka skoro nepatřičná. 

Myslím si, že stejně jako dnes, i dříve záleželo na konkrétním učiteli. Ale také platí, že každý systém nastavuje pravidla a legitimizuje určité chování. V momentě, kdy se začne říkat: Prosím vás, vztahy jsou důležité, tak se to stane víc normou, než když se říká: Prosím vás, hlavně, aby se děti dostaly na osmileté gymnázium. Proto si myslím, že změny musí jít seshora i odspoda. Potřebujeme systém, který legitimizuje chování, které je v tomto případě komplexní. Protože chceme vzdělané lidi, ale také chceme, aby nám bylo dobře. Protože víme, že když jsou lidé vystresovaní, učí se hůř. A zároveň potřebujeme konkrétní učitele, kteří mají chuť dělat pohodu ve třídách, protože nikdo jiný to neudělá. 

Dana Moree vystudovala pastorační a sociální práci a obecnou antropologii na Karlově univerzitě v Praze, svůj doktorský projekt obhájila na Univerzitě Humanistiky v Utrechtu. Pracuje na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, věnuje se interkulturní pedagogice a divadlu utlačovaných. Je spoluzakladatelkou Divadla 2na3.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.