Proč se změny v českém školství dějí pomalu? Otevřená zpověď průvodkyně škol

Jste průvodkyní na sedmi školách na Kutnohorsku. Co přesně je vaším úkolem?

Jedna z kolegyň to hezky pojmenovala ve svém videu, které s námi, průvodci, sdílela. Řekla, že se cítí být „agentem změny”. A takhle to vnímám i já. Ale je pravda, že jiná průvodkyně nesouhlasila a tvrdila, že školu můžeme posouvat jen do té míry, jak chce ona sama. Což je také důležitý názor, který respektuji. 

Jak spolupracují školy, které máte na starosti? 

Z těch sedmi škol jedna téměř nespolupracuje, pak mám dvě méně spolupracující školky, jednu školu, která je na poloviční cestě, pak další, která velmi spolupracuje, ale nebere dostatečně v potaz žáky a jejich potřeby. Což ovšem nebere skoro žádná. Potom mám jednu školu, kde to funguje velmi dobře a kde jsou se změnami nejdál, hodně na sobě pracují, přistupují ke všemu velmi poctivě a ode mě potřebují podporu jen v tom smyslu, že za nimi stojím, a když pochybují, tak je povzbudím. A v tom si myslím, že Eduzměna sehrála velkou roli, protože podporuje stejné principy. 

Co přesně si mám představit pod tím „agentem změny”? 

To je člověk, který do školy přináší trochu té své agendy, ale dělá to velmi diplomaticky a vnímavě. Je proaktivní. Není to jenom ten, kdo reaguje na přání školy. Nevadí mi, že zasahuji jednorázově, ochutnávkou školení nebo nějakou inspirací.  Každý takový vstup může zažehnout jiskřičku, kterou je pak samozřejmě potřeba dál živit. Často školy říkají: My nic nepotřebujeme, nic nechceme, nic nejde. Takže někde začínáme těmi malými věcmi a čekám, zda se třeba chytnou učitelé. Což se většinou děje. Sice se třeba stane, že ředitel uvolní učitele na školení a souhlasí s tím, aby se vzdělávali, ale dál to chce dělat postaru. To je vždycky strašná rána. A podle mého takové jednání spěje k vyhoření učitelů. Když se učíte něco s nejlepším úmyslem, ale vždy narazíte, protože to nemůžete aplikovat, tak to učitele vrací hodně zpátky do pasivity. Pozoruji to, když dělám rozhovory s učitelkami. Říkají: „Já se snažím o formativní hodnocení, ale pak to stejně skončí u toho, že musím známkovat. A dívám se na to, jak to dítě špatně nese, protože se poměřuje s těmi ostatními a jejich známkami.” 

Jak vás školy přijímají?

Téměř na každé škole vnímám tři skupiny. Jedna, která mě přijímá, chce změnu větší, pak je další, která vyčkává a nechává se případně strhnout na tu či onu stranu, a pak je tam skupina odmítačů. Třeba na jedné střední škole se to projevovalo tak, že učitelé odvraceli zrak, když jsem mluvila, a dělali, jako by tam nebyli. Já jsem si toho nevšímala, protože jsem mluvila ke všem. Ale tak se poznají ti, kteří mě vnímají jako někoho, kdo jim narušuje jejich klid a koho nepotřebují, protože přece už všechno vědí. Jinak vnímám mateřské školy. Tam panuje určitá nepolíbenost. 

V čem? 

Řeknu vám jeden příklad. Občas se účastním různých slavností ve školkách i školách. Zúčastnila jsem se slavnosti jedné mateřské školky. Viděla jsem, jak tam krásně funguje komunita. Malá vesnice, relativně malá školka, pár učitelek, které znají jménem všechny děti a jejich rodiče. Když některé dítě ztratí hračku, všichni vědí, komu patří. Takže si řeknete: Co je potřeba v takové školce měnit? Přece funguje. Ale pak, když se podíváte na ty děti, tak zjistíte, že jsou hodně pasivní. Třeba měly během slavnosti vyrábět hračky s rodiči, a celá tato aktivita byla pevně řízená: Teď uděláte tohle, rodiče udělají tohle, ty to podržíš... A ty děti tam jenom stály a koukaly. „Můžeš si sníst buřtíka, ale tady si sedni, já ti ho opeču.“ 

Jak moc vlastně chtějí ve školách změnu?

Někde jsou na slovo „změna” opravdu citliví. A musím si dávat pozor na slovník. Někteří slyší jen na slovo posun. Jednou mi to ujelo, řekla jsem slovo změna a už jsem slyšela: „Ale my všechno děláme dobře, my žádnou změnu nepotřebujeme.“ Pak jsou školy, které nepotřebují změnu, ale potřebují pomoc. A slyší i na tu finanční podporu. Třeba v jedné školce, kde jsem i mapovala, vyplynulo, že si paní učitelky přejí učit venku. Tak jsem jim poslala nabídku jedné organizace na desetitýdenní online kurz. Měla jsem to už vyzkoušené z jiné školy, kde se to moc líbilo. Po dvou lekcích se ke mně doneslo, že paní učitelky nebyly spokojené. Neřekly mi to však přímo, a když jsem si pak chtěla domluvit schůzku s paní ředitelkou, řekla mi jen, ať nejezdím, že kurz, který jsem nabídla, byl k ničemu. Tak jsem hned zjišťovala, co se stalo. A zkrátka jsem podcenila úroveň jejich připravenosti učit se samostatně, potřebují vést. Takže jsem se domluvila s lektorkou, která byla ochotná jet se mnou přímo do té školky. A když jsem to pak volala do školky, že bychom tohle mohli nabídnout, tak mi paní učitelka řekla: „No, já v tom online kurzu pokračuju. Docela už jsme si z toho i něco vybraly.“ Nastal tam nějaký vývoj. A já teď budu muset další věci nabízet více opatrně. 

Co všechno ještě pro školu můžete udělat?

Jako průvodce se snažím získat od nich co nejširší povědomí o tom, co by té škole mohlo pomoct, a potom jim doporučím vzdělávání. Vyzvala jsem další průvodce, abychom sdíleli například dobré vzdělávací tipy pro školky. A jako průvodce bych ráda věděla, když tady máme vizi Eduzměny, ke které chceme, aby školy směřovaly, které ty programy nasadit prioritně, které jsou pro posun školy obzvlášť důležité. Protože pokud nebudou na dobré úrovni vztahy a pokud nebude ve škole bezpečné klima a děti se budou bát, tak pro ně stejně nějaké aktivizační metody a techniky nebudou mít smysl. Je to hodně těžké, vím, že nesmím překročit nějaké hranice a říkat jim, co mají dělat. Ale zároveň nechat to úplně na nich může znamenat, že se nestane vůbec nic.

Je tohle hledání správné míry pro každou školu to nejtěžší? 

To je úplně nejtěžší. Nepřekročit kompetence průvodce a přitom vystihnout, v čem je dobré školu podpořit. Jak pomoci otevřít škole oči, odkrýt tu slepou skvrnu.

Co je těmi slepými skvrnami ve školách?

To je stav, kdy vedení, učitelé, neví o tom, že neví. To je příklad té školky, o které jsem mluvila. Oni neví, že z dětí vychovávají vlastně nesamostatné bytosti, které neumí samostatně uvažovat, nebudou schopné občansky fungovat. Nebudou mít schopnost udělat si svůj vlastní názor a argumentovat, protože celý život byly zvyklé, že je někdo řídí. Já neříkám, že všichni mají být řídící pracovníci. Ale i u popeláře nebo prodavačky poznáte, jestli samostatně myslí. Další slepou skvrnou je, že školy absolutně nemají potřebu vnímat děti jako partnery. Nevidí, že škola může dobře fungovat jen v případě, že se tam děti budou cítit dobře. Že to může pomoct i jim, že se i oni mohou nakonec cítit lépe. Tuhle souvislost nevidí. Stále vidí děti jako ty, které do vzdělávání nemají co mluvit.  

Některé školy si už začaly tvořit, s vaší pomocí, rozvojové plány. Jakým způsobem se daří dostat k jednomu stolu ředitele, učitele, děti a rodiče?

Mohu mluvit jen za svých sedm škol. V jedné se to daří, v jedné částečně. U těch dalších to zatím nevidím.

Jaké jsou ty důvody, proč se školy nechtějí otevřít dialogu s dětmi a rodiči? 

Obecně vidím, že to je vždycky hodně na osobnosti toho, kdo školu vede. Pokud ji vede zralá osobnost s nepříliš přebujelým egem, je šance, že se otevře. Pro vedení je změna vždycky ohrožující. Kdyby přizvali rodiče, mohou vznikat konflikty, které by školu zatěžovaly. Občas je to i o čase, o práci navíc. Částečně také o tom, že to školy ještě neumí. A také často nikdy o ničem takovém neuvažovaly. Je to pro ně něco absolutně nepředstavitelného. Často se vedení nebaví ani s učiteli. A pokud jde o rozvojové plány, některé vůbec nevědí, co po nich vlastně chci. Samozřejmě začínáme u vize, některé školy totiž neměly vizi. To jsme zvládli i se školou, která s námi spolupracovala jen formálně. Jenže taková škola to pak zase nebere za své, protože jsme ji k tomu v podstatě dovedli. Samozřejmě, že školy, které měly vizi, jsou dnes dál. 

Čím se vám daří lidi přitáhnout a získat?

Mám pocit, že mou silnou zbraní je to, že školní prostředí dobře znám, že se dokážu vcítit do jejich problémů. Jdu na to velmi kladně a moc netlačím. A zároveň říkám, co je potřeba, abychom se posunuli dál. Ale zatím je to příliš krátká doba. Mám pořád nad sebou Damoklův meč a mohou mi říct: už nejezděte.

To působí zakonzervovaně. 

To je. Půlka z těch mých škol je konzervativní, ano.

Jakou výhodu to pro školu má, když se otevře spolupráci s rodiči a dětmi? 

Výhoda to bude pro děti, protože se budou cítit ve škole lépe. Byl by jejich hlas slyšet, mohly by mít svobodnější klima. Malé děti by se učily samostatnému přemýšlení, vychovávali bychom sebevědomější osobnosti. Kdyby se od malička učily, že se vede dialog, učily by se komunikovat. Nebylo by to o tom: teď se učí tohle a všichni musí jenom poslouchat. Nejvyšší hodnotou je poslušnost a dialog není možný. Jedna škola si to dokonce chtěla dát do své vize. 

Že chce poslušné děti? 

Ano. A to jsme jim opravdu rozmluvili. Ale stejně to vidím tak, že se změna podaří. Ta cesta bude různě dlouhá u různých škol a výsledek bude různý, ale nějak se to podaří. Pro mě hlavní otázkou je, jak můžeme my, z Eduzměny, pomoci tomu, aby školy trochu víc vnímaly děti. 

Nacházíte odpověď?

Já ji hledám. Snažím se, když do té školy přijdu, učitelům říkat: já bych se moc ráda představila dětem, mluvila s nimi. Ale není to jednoduché. Včera mě učitelky s sebou nechtěly vzít do hodiny, poprosila jsem je, ale zůstalo to bez odezvy. K dětem jsem se dostala, jen když jsem mapovala jejich potřeby. 

Co děti potřebují na „vašich” školách? 

Potřebují místo pro sebe, nějaký koutek. Potřebují lepší vztahy s učiteli. Na jedné škole by potřebovaly děti méně stresu, více her. Byly úplně nadšené z toho, že jsme si hráli. Potřebovaly by větší vstřícnost ve fyziologických potřebách, jíst a pít, když potřebují. Nebo začínat školu později, protože začínají velmi brzo. Děti jezdí do školy unavené, reflektují to i učitelky. Ale nebylo síly, která by s tím pohnula.

Co to znamená, že začínají brzo?

V 7:15.

To jde? 

Škola nemá určeno, v kolik musí začínat, to je plně v kompetenci školy. Přestože pro změnu času byly nakonec i paní učitelky, neprošlo to. Na vesnici pracují rodiče od šesti hodin do dvou. Tak jsme navrhli družinu od 6:15, ale stejně jsme neuspěli. Všichni se vyjádřili a skončili jsme u paní ředitelky, která řekla, že se k tomu nebude vyjadřovat a vydá stanovisko. A to bylo, že škola bude od 7:15.

Jaké jsou vaše možnosti v takové situaci?

Žádné. 

Není to jen první fáze, kdy se vyvalí problémy, je to pro ředitele nepříjemné, najednou vidí i učitelé víc? 

Na některých školách ano. Závisí to na vedení, na tom, jaké má vedení vztahy s učiteli. To poznáte snadno. Když třeba někde učitelé slepě poslouchají ředitele a podřizují se. Vidíte, že za to ale platí obrovskou cenu. Myslím, že tam je pak patrná frustrace a někdy i vyhoření.  

Jitka Gabašová je průvodkyně škol zapojených do projektu Eduzměna Kutnohorsko. O nejrůznější metody vzdělávání se zajímala odjakživa a pedagogické působení ji provází celý život. Vystudovala obor  germanistika  – bohemistika na FF UK Praha. Na DAMU pokračovala v distančním studiu dramatické výchovy. Po mnoha letech vzdělávání dospělých i dětí se setkala s myšlenkami Eduzměny, které ji hluboce zasáhly, protože pojmenovávaly přesně to, o co se při svém mnohaletém působení na studenty střední školy snažila. Je matkou tří synů, členkou Hostivického pěveckého sboru a příznivkyní dobrého divadla.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.