Nedělejme dětem klauna. Zapojit je přináší úlevu

Jak si vlastně participaci dětí nejčastěji představují učitelé a rodiče? 

Mám pocit, že právě už to samotné slovo budí trochu kontroverze a nelibost. Pro některé učitele je to ohrožující, mají strach, že participace dětí znamená nějakou anarchii, že se nebudou používat pravidla a že děti necháme převzít kontrolu. V lepším případě vnímám zvědavost. Někdo se naopak bojí, že participace má svá daná pravidla a představuje omezení. Nejzajímavější mi proto přijde hledat nějaký střed. 

Můžeme používat nějaké jiné slovo než participace? 

Hledali jsme s učiteli, jaké jiné slovo použít, a došli jsme k výrazům jako spolupráce nebo spolutvorba. Není to zcela výstižné, ale možné pro někoho příjemnější. 

Co tedy je a není participace? 

V pracovní skupině zaměřené na děti jsme si pojmenovali jednotlivé stupně zapojení dětí a shrnuli je nedávno v metodice Řešíme společnou výzvu: metodika zaměřená na participaci dětí. Každý učitel nebo rodič si v ní může najít, kde se svým přístupem stojí. Jestli s dětmi konzultuje, nebo už na děti deleguje některé záležitosti, nebo už spolupracuje. Nebo, a to je nejvyšší stupeň, děti samy vedou a jsou těmi tvůrci. Chci ale zdůraznit, že nic není špatně. Jde spíš o to, kdy, co a jak používáme. Je dobré si uvědomit, jaký máme styl, kdy jsme autoritativní a kdy se spíš snažíme o nějakou dohodu. A jsou situace, například ve velkých třídách, které mohou být zdraví ohrožující, a tam je třeba být někdy direktivní. A jindy je naopak dobré si uvědomit, že jsme direktivní, ale naprosto zbytečně. Že nás k tomu vede třeba nějaký zvyk nebo kultura školy nebo společnosti. Vůbec se pak nepozastavujeme nad tím, že na něčem bazírujeme, i když by to děti mohly samy vymyslet jinak, nebo s námi spolupracovat. A je třeba si uvědomit, že samotná aktivita dětí ještě neznamená, že participují. Děti se mohou hlásit, pracovat na úkolech. Zásadní však je, z jakého důvodu tak činí. Jestli to je z jejich vlastní motivace, nebo je to projev poslušnosti. 

Z materiálu Národního pedagogického institutu vyplývá, že školy mají vést děti k zapojování v rámci Výchovy k občanství. Jaká je vaše zkušenost? 

Naším programem Řešíme společnou výzvu prošlo za dva roky 33 tříd. Vidíme, že učitelé si často neuvědomují, že děti ve skutečnosti nezapojují. Je to však nevědomý proces, který často souvisí s tím, že oni sami nedostali moc příležitost nějak participovat. Školský systém, ze kterého jsme vzešli, byl často ještě víc rigidní. Takže jsme v začarovaném kruhu. Není to tak vždy, samozřejmě existují osvícení učitelé, kteří to mají přirozeně v sobě nebo na sobě vědomě pracují prostřednictvím dalšího vzdělávání. Pro někoho je to hodně těžký osobní proces, vůbec si připustit, že by neměl být tím, kdo vše striktně řídí. Zrovna nedávno říkala jedna paní ředitelka: „Dříve se to bralo tak, že paní učitelka je hlavní herečka, pak se řeklo, že paní učitelka je spíš režisérka, a teď nás vlastně napadá, že těmi režiséry by mohly být i děti.“ 

Formativní přístup není jen soubor technik, ale celkový přístup k učení Čtěte více

Můžete uvést příklad, jak to vypadá, když se děti opravdu zapojí?

Na jedné škole na Kutnohorsku si děti stěžovaly na paní kuchařku, že na ně v jídelně často „řve“. Ředitelka té školy to mohla jít do jídelny sama vyřešit, nebo to prostě odbýt. Místo toho vzala žáky do jídelny s sebou a společně se s kuchařkami domluvili, že se budou snažit s nimi komunikovat vlídněji, ale že zároveň budou žáci méně hlučet (kuchařky totiž argumentovaly, že někdy křičí proto, že je v jídelně velký hluk). A dohodli se také na řešení, že pokud bude hluk příliš velký, výdej jídel se zastaví. Děti pak dohodu samy komunikovaly ostatním žákům ze školy na školním shromáždění. 

Je pro učitele nejtěžší to puštění kontroly? 

Ano, a často to takto i sami reflektují. Je pro ně opravdu těžko představitelné, že pouští kontrolu a nechávají děti, aby se zapojovaly, rozhodovaly a hledaly řešení. Což může být dané i celkovým nastavením společnosti. Učitel je autorita, které patří moc i kontrola. Mění se sice úroveň tohoto nastavení, ale stále je tam tato představa hluboce zakořeněná. 

Takže se učitel může obávat, že když pustí kontrolu, ztrácí i autoritu? 

Ano. A téma moci ve škole je velké. Dospělý nastavuje pravidla, utváří rámec, ve kterém se se skupinou pohybuje. Ale i tam mu může pomoci participativní nastavení. Když se na pravidlech domlouváme společně a rozumíme jim, je snazší je respektovat. Nakonec učitelé bývají hodně překvapení, kolik toho děti zvládnou, když jim uvolní prostor a dají důvěru. Neříkají, že to nebylo náročné a že nebyly složité momenty, ale celkově jsou reakce většinou velmi pozitivní. Učitelé sami reflektují, že když se jednou otevřeli jinému způsobu, že už se nemohou vlastně vrátit zpátky. Zažila jsem jednu paní učitelku, která říkala, že byla na hranici vyhoření, ale když začala s dětmi pracovat novým způsobem, velmi ji to namotivovalo.  

„Ranní kruhy nebo jiný prostor na začátku týdne jsou velmi jednoduché způsoby, jak dětem vrátit prostor, aby si mohly uvědomit, že to je jejich třída, prostředí a vztahy.“ FOTO: Eduzměna

Když jsme u té motivace, jaké jsou přínosy zapojování dětí?

Může to znít banálně, ale třeba takové, že začneme mít všichni radost. Děti jsou motivované, baví je to. Začne se měnit nálada ve třídě. Všem se do práce víc chce a dává to mnohem větší smysl. A když je všem líp, tak se snažíme. To mi přijde jako největší bonus. Když to dobře zaklapne, děti jsou opravdu zapojené a není to jen nějaká manipulace, ale opravdu se projde i složitými fázemi, tak z toho nakonec profitují úplně všichni. Navíc se také více zapojují rodiče, které děti vtahují do dění ve škole. Chtějí ukázat, co vytvořily, protože najednou školu berou více za svoji. Škola pak má větší příležitost komunikovat i s rodiči.

Někdy máme dojem, že musíme dětem dělat hlavně zábavu, ale pak jsme vlastně jen vyčerpaní. Co se stane, když se to začne měnit? 

Je to obrovská úleva. Samozřejmě, není to raz dva, ale když se to začne dít, padá z člověka obrovská tíha. Do té doby máme pocit, že musíme dělat klauna, který to pořád táhne. Děti jsou zahlcené a jen čekají, s čím přijde ten jeho zábavný rodič nebo učitel, kdy to do nich „napere“. Jenže, když to do nich „nenapere“, tak energie rychle padá dolů a je to začarovaný kruh. 

Jak to může učitel nebo rodič udělat jinak? 

Myslím, že ranní kruhy nebo jiný prostor na začátku týdne jsou velmi jednoduché způsoby, jak dětem vrátit prostor, aby si mohly uvědomit, že to je jejich třída, prostředí a vztahy. Ráno si například mohou sednout a po víkendu si prohlédnout fotky, popovídat si, jak se mají. Na to stačí deset minut. Nebo učitel či rodič dá na výběr z více možností. Zeptá se: Co si myslíte o tomhle? Nebo se o něčem hlasuje. To jsou takové velmi bezpečné začátky. Děti nevytvářejí samy extra aktivitu, jenom jim učitel něco připraví, ale ony se toho zúčastní a jde se pomalu dál. Tam, kde je prostředí už více partnerské, mohou přejít k větší akci. 

Umím si představit, že na prvním stupni je to možné. Ale učitelé na druhém stupni už mohou říct: na takové povídání nemám čas. 

Ano, na prvním stupni se o děti přece jen v tomto ohledu více pečuje. Ale myslím, že to je o nastavení našeho myšlení, protože s menšími dětmi je v mnohém více práce něco je naučit, zatímco starší už jsou mnohem samostatnější na mnoha úrovních a často přijdou i samy s tím, co by chtěly. 

Co se děti učí během participace?

Rozhodně se posiluje jejich kompetence komunikovat, spolupracovat a řešit problémy. Děti se také učí reflektovat a pracovat se zpětnou vazbou, což nebývá ve škole zvykem. Učí se pracovat s chybou, co dělat, když se dostanou do slepé uličky. Díky programu si mohou bezpečně vyzkoušet, že když udělají chybu nebo něco špatně naplánují, nic se neděje. Což možná vede i k tomu, že učitel také přestane mít strach z chyby, když vidí, že se díky ní děti něco naučily. Také jsou učitelé překvapení, že to nevede k tomu, že by v ně děti nějak ztratily důvěru, naopak se jim přiblíží tím, že jsou s nimi ve chvílích nejistoty, což je velmi stmeluje.

Neexistují dva stejní lidé ani dvě stejné děti. Na to by měla škola reagovat Čtěte více

V metodice mluvíte o tom, že během zapojování dětí musíme hlídat, abychom dětmi nemanipulovali. Je to velké riziko?

Ano. Rizikem je například tokenismus, to slovo je šílené, ale dost výstižné. Hodně se o něm mluví třeba v genderových otázkách. Představte si například společnost, kde jsou hodně zastoupeni muži a mají tam jednu ženu, aby si mohli odškrtnout, že jsou genderově otevření. S participací to může být něco podobného, také může být jen naoko. Můžeme se tvářit, že participujeme, ale ve skutečnosti děti manipulujeme k nějakému výsledku. Někdy si učitelé na začátku myslí, že jde o to, vymyslet nejlepší projekt, získat na něj peníze a dotáhnout ho nějak do konce. A pak mají tendence něco vymýšlet a děti do toho lidově řečeno nacpat. 

My se jim pak snažíme vysvětlit, že nejde o to, co vznikne, ale o proměnu vztahů a nastavení nového způsobu komunikace. A pak je tu také pojem adultismus, který někdy lidi rozesměje, ale znamená, že se jako dospělí stavíme do nadřazené role, diskriminujeme děti a předpokládáme, že my jako dospělí jsme lepší a oprávněni jednat s mladými lidmi bez dohody. Když jsem se víc těmto pojmům začala věnovat, také mi to dost otevřelo oči. 

Jak? 

Myslím si, že někdy to děláme hodně nevědomky i třeba jako rodiče nebo lektoři. Nedáme si tu práci, abychom odstoupili z našeho ega a řekli si: „Fakt je to společná práce, nebo tam dávám za každou cenu nějakou svoji představu?“

Klára Kolmanová vystudovala Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity. Absolvovala psychoterapeutický výcvik. Působí v Eduzměně jako koordinátorka pro cílovou skupinu děti a jako lektorka. Má na starosti program Řešíme společnou výzvu. Dále působí jako arteterapeutka a věnuje se různým uměleckým a sociálním projektům.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.