Látku nevykládá od tabule a zvednutá ruka u ní znamená otázku. Jak učí jedna z nejinspirativnějších učitelek v ČR

„Dnes mám pro vás takovou hodinu s tajemstvím,“ usmívá se Markéta na své žáky. „Vedu vám na dnešní hodinu novou spolužačku Lucku, která si k nám přišla vyzkoušet matematiku. Neřeknu vám, co dělá, zkuste na to přijít sami. Vyber si místo,“ pokyne mi směrem k lavicím, kde je pár volných židlí. Sedám si a se svým novým sousedem se na sebe usmějeme. „Tím to ale nekončí,“ pokračuje Markéta Mylková. „Neřeknu vám ani takhle na začátek, co je tématem dnešní hodiny. Jenom podotýkám, že tomuto tématu společně věnujeme pět hodin.“ Bere si černou fixu a na tabuli zapisuje, nad čím mají dnes děti přemýšlet. „Za prvé – téma. Zkuste se odvázat a shrnout téma dnešní hodiny jako do titulku bulvárního časopisu. A za druhé – cíl hodiny. Chci, abyste sledovali, co všechno se dnes učíte.“

Dostanete ode mě dopis

Ze stolu zvedá papíry A4, které jsou přeložené na čtvrtiny a zalepené jasně zelenou páskou. „Dostanete ode mě dopis. Prosím, nerozlepovat, dokud neřeknu!“ instruuje třídu, zatímco před každým žákem přistává jeho papír. „Teď můžete odlepit první nálepku. Máte pět minut na to, abyste se podívali na obrázek a napsali k němu tužkou vše, co vás napadne. Napište, co víte, své otázky i dojmy, prostě cokoliv,“ vysvětluje. Rozlepuji tedy první část svého „dopisu“ a vidím narýsovaný úhel s přiloženým úhloměrem. Beru si pero, protože tužku nemám, a zapisuji: „Přímky T, V se v bodě U protínají pod úhlem 65 stupňů. Jde o ostrý úhel. Nevím, jak se čte řecké písmeno označující úhel.“ Víc nevím, co psát, a tak se rozhlížím po třídě. Zdá se mi, že moje přítomnost nikoho nevyvádí z míry – ZŠ Janáčkovo náměstí je jako škola proslulá důsledným uplatňováním inkluze a Markéta Mylková je zase uznávanou odbornicí na matematiku podle Hejného, takže návštěvy cizích dospělých tu nejsou ničím výjimečným.

Když uplyne vyměřený čas a učitelka Markéta se ujistí, že víc času už nikdo nepotřebuje, už je tu další úkol – přesednout si jinam, a to, co napsali, sdílet s novým sousedem. „Konkrétně v této třídě není snadné děti přimět ke spolupráci, takže dělám, co můžu, abych je to naučila,“ vysvětluje Markéta později.

Pak je tu chvilka na dojmy, fakta i otázky. Přihazuji na tabuli i tu svoji – trochu se stydím, že si nepamatuji z řecké abecedy víc, ale ráda si ji zopakuji. Odlepujeme další zelenou pásku a objevujeme tabulku, kde je pět tvrzení a sloupečky Před čtením, Po čtení, Správně. Napřed máme vyplnit ANO nebo NE podle toho, co zatím o úhlech víme. Pak můžeme odlepit další kousek pásky a přečíst si o nich krátký text. Podle něj potom vyplníme sloupec Po čtení. „Klidně si podtrhávejte, ať se v textu lépe vyznáte,“ ponouká Markéta Mylková svoje sedmáky. Mimochodem v textu nacházím odpověď na svou otázku, ono řecké písmenko se čte jako fi.

Každý rok lépe

Dnešní hodina s tajemstvím, jak ji krnovská matikářka v úvodu nazvala, je výsledkem mnoha a mnoha hodin strávených před tabulí. Základem je text a obrázek z učebnice, s nimiž ale pracuje dál: „Velkou výhodou matematiky podle profesora Hejného je rozsáhlá didaktická podpora pro učitele. V podstatě bych mohla hodinu vzít a odučit ji podle učebnic a didaktiky, které jsou nám pedagogům dostupné. Já to tak ale nedělám.“

Ve svém kabinetu má Markéta Mylková sešity pro jednotlivé ročníky, do nichž si vkládá pracovní listy s poznámkou, co jí v hodině fungovalo a co by bylo do příště potřeba vylepšit. „Loni jsem měla obrázek jen v úvodu pracovního listu, a napsala jsem si k tomu poznámku, že ho mám ještě zmenšit a vložit vedle textu o úhlech. Některé děti měly problém si obecný text spojit s tímto konkrétním příkladem. I příští rok hodinu zase změním a vylepším,“ plánuje.

„Nevím“ není odpověď

Když mají všichni vyplněnou tabulku, překlopila se hodina do poslední části. Matikářka Markéta promítá na interaktivní tabuli pracovní list a bere do ruky dřevěné lékařské špachtle se jmény žáků. „Pojďme si to tedy rozklíčovat,“ říká a čte první tvrzení z tabulky: Úhel je částí roviny. Vytahuje špachtli a vyvolává dívku jménem Bea. Ta jen krčí rameny. „Od koho chceš radu?“ nabízí učitelka a Bea si vybírá kamarádku Elišku, která jde k tabuli a podtrhává fixou část textu, kde lze najít odpověď. „Je to část roviny,“ čte Bea a dodává: „Takže odpověď je ANO.“ Třída přikyvuje, pokračuje se dál.

Dřevěné špachtle k vyvolávání žáků už v mnoha českých třídách zdomácněly a je vidět, že i sedmáci Markéty Mylkové jsou na ně zvyklí. „V mých hodinách se v podstatě nehlásí ti, kteří znají odpovědi, ale ti, kteří mají otázky,“ vysvětluje matikářka. „Když se totiž hlásí ti, kteří vědí, může to v učiteli vzbudit pocit, že chápe celá třída. Může přehlédnout ty, kteří jsou ztracení.“ Neznat odpověď na otázku je v hodinách oceněné matikářky z Krnova v pohodě, ale prostým „nevim“ to pro žáka nekončí. Může si vyžádat od kamaráda nápovědu, odpovědět na otázku ale nakonec musí sám. „Už vědí, že jim nedám pokoj, dokud neuslyším, co slyšet chci,“ směje se matikářka Markéta. „Nevím není odpověď.“

Všechno jde hladce až do třetího tvrzení: Úhel na obrázku ohraničují přímky UT a UV. Stejně jako zhruba půlka dětí, i já jsem zapsala ANO. Jenže druhá polovina nesouhlasí, k tabuli přichází sedmačka Kačka a v textu potrhává slovo polopřímky. Začíná debata o tom, co to je úsečka, přímka a polopřímka, a zda je mezi nimi vůbec nějaký rozdíl. Na tabuli přibývají nákresy a hledáme popis jednotlivých útvarů tak, abychom s nimi byli všichni spokojení. Markéta Mylková se usmívá, debata ve třídě jí evidentně dělá radost.

Co jsme se dnes naučili?

Ještě zbývá se pobavit o odpovědích na otázky, které Markéta Mylková třídě zadala hned na začátku hodiny. „Co bylo tématem dnešní hodiny, zkuste to trochu rozjet, buďte kreativní,“ hecuje třídu a na tabuli se objevují různé nápady na titulky do bulvárního deníku. „Pojď nám, Lucko, nějaký titulek vymyslet,“ podává mi Markéta fixu a já píšu: Vostrej, nebo tupej? Skandální odhalení tajemného Fi!! Klukům v první lavici zajiskří oči a volají „ona je novinářka, že jo?“

V posledních dvou minutách si ještě třída shrnuje, co se dnes naučili. Napřed přichází shrnutí tématu: co je to úhel, jeho rameno, jak definovat přímku, polopřímku a úsečku. Ale bylo toho víc. „Představivost a práce s textem,“ zní ode dveří. „Spolupráce, diskuse, argumenty,“ odpovídá kdosi u okna. „Když máte obrázek a text, tak spolu nejspíš souvisí,“ dodává jedna z dívek. Zvoní.

Víc hlav víc ví

„Určitě bych mohla prostě odvykládat látku o úhlech, pak bychom si to procvičili na příkladech a nejspíš by to zabralo kratší dobu,“ vysvětluje Markéta Mylková. „Tím bychom se ale připravili o opravdové pochopení a o spoustu krásných příležitostí k učení. Mým konečným cílem není jen to, aby uměli úhly, ale jejich celkový rozvoj.“ Matikářka z Krnova je zapojená do nejrůznějších projektů, stejně jako celá její škola. Je pro ni proto přirozené hledat mezipředmětové souvislosti. Dnešní hodina matematiky tak mimo jiné dětem přinesla i příležitost procvičit si čtení s porozuměním a vyhledávání v textu, a „češtinářský“ cíl byl nejméně stejně důležitý jako ten „matematický“. „Jsem takový sdíleč. Máme ve škole neformální skupinky učitelů, kteří spolu mluví, sdílejí své plány a přípravy, takže je pro nás přirozené myslet i na to, jak do svých hodin a témat zapojit i jiné kompetence,“ vysvětluje.

Hodina odsýpala tak svižně a hladce, že se skoro zdálo, jako by se celá třída pohybovala na jedné úrovni. Přitom v kolektivu je několik dětí s poruchami učení, jedno trilingvní, které exceluje v počítání, ale jeho čeština drhne, a také několik dětí nadaných. Zásluhu na bezproblémovém chodu hodin má i tým asistentů, kteří ve škole pomáhají řešit individuální potřeby jednotlivých dětí a uvolňují tak učitelům ruce. „Často učíme také v tandemech, a to je úplně super, když si najdete parťáka, se kterým se doplňujete,“ usmívá se Markéta Mylková. „Pak máte možnost se věnovat různým skupinám dětí ještě intenzivněji.“

Co se matikářce Markétě naopak neosvědčilo, jsou takzvané „půlenky“. „Nevidím v tom přínos. Někdy se stalo, že v jedné partě někdo předvedl brilantní úvahu, něco vyvodil originálním způsobem, a mně bylo hrozně líto, že to neslyšela ta druhá polovina. Navíc větší skupina znamená, že si každý najde parťáka, víc to tam jiskří nápady, má smysl zkoušet různé formy práce a odnáším si víc nápadů,“ vysvětluje Markéta Mylková a staví tak na hlavu další častou představu, že učit zajímavě se nedá, pokud je ve třídě dětí víc než dvacet. „Já jsem prostě spokojená s tím, co mám, a snažím se být každým rokem lepší,“ usmívá se.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.