Náboženský fanatik, fanoušek UFO i politický agitátor. Učit může každý, kdo udrží své názory mimo školu

Představte si, že vaše dítě přijde domů s tím, že už do školy nesmí nosit tričko s lebkami. Jeho věřící učitelka je totiž přesvědčená, že takové věci jsou smrtelný hřích, za který všichni půjdou do pekla. A protože je vaše dítě teprve v první nebo druhé třídě, dost ho to vyděsí. 

Představte si, že přijde domů s tím, že globální oteplování je výmysl a že až bude planeta moc stará, přestěhujeme se my lidé na Mars, protože jim pan učitel už párkrát vyprávěl o svém setkání s UFO. A začne se na to těšit víc než na dovolenou v Karibiku. 

Představte si, že vaše dospívající dítě zažije šikanu ze strany učitele, protože se mu postaví uprostřed vyučování se svým vlastním politickým názorem. 

Kde končí fikce, začíná realita a tuhne úsměv na tváři

Nebo – i přesto, že dva z výše zmíněných příběhů jsou pravdivé – si nic nepředstavujte. Třeba si jen vzpomeňte na kauzu, která hýbala Českem vloni v dubnu, kdy učitelka Martina Bednářová na jedné ze škol na Praze 6 dětem během výuky tvrdila, že válka na Ukrajině se neodehrává, že Kyjev je úplně v pohodě a jediný, kdo trpí, je Rusko. Tehdy ji ředitel školy odvolal, a 13. ledna 2023 proti ní bylo dokonce zahájeno trestní stíhání. 

Anebo pojďme ještě dál. Ke kauze, která se začala odvíjet v roce 2006 a týkala se učitelky Marty Semelové, která jako oddaná celoživotní komunistka milovala (a stále miluje) Klementa Gottwalda tak, že mu pravidelně nosí květiny na hrob, a dokud učila, brala s sebou i své žáčky v hodinách prvouky. Česká školní inspekce neshledala pochybení, paní ředitelka si ji nechala na škole a odebrala jí právě jen výuku prvouky. Posledních pár let už neučí. Ale učila až do roku 2018! 

Měla? S takovým přesvědčením? Co vlastně smí český učitel vnášet do výuky ze svých postojů a co fakt ne? A co můžeme jako rodiče, pokud se podobná situace týká našich dětí?

Co projde mimo školu, to neprojde ve škole

„Je velký rozdíl mezi tím, co smí pedagog ve škole a mimo ni. Pokud jako fyzická osoba vystupuje se svými, byť vyhraněnými názory na veřejnosti, pak může. Není veřejný činitel. A cokoliv, co by se týkalo snahy jej mimo výuku v jeho názorech usměrňovat, by neprošlo přes žádný pracovně-právní spor,“ říká k tomu Miroslav Hřebecký, programový ředitel Informačního centra o vzdělávání EDUin.

Na půdě školy a ve výuce je situace jiná. A co se například přímo politické propagandy týče, je tu Školský zákon a jeho § 32, který říká: „Ve školách a školských zařízeních není povolena činnost politických stran a politických hnutí ani jejich propagace“. Zdánlivě jednoduché. Ale jen zdánlivě, protože kde začíná propaganda a končí výklad? A co když děti učí někdo, kdo pokládá za bludy všechno kolem tématu klimatické krize a v rámci výuky dojde k otázkám životního prostředí? A co když odpůrce EU má před sebou najednou hodiny zabývající se politikou Evropské unie? Kdo určuje tenkou hranici objektivity? Co drží pedagogy v mezích nestrannosti? 

Chybí závazné mantinely ukotvené v legislativě

Jsou to vlastně „jen“ ředitelé jednotlivých škol jako ti, kteří zodpovídají za kvalitu pedagogického procesu. A dále? „Máme tu příslušné paragrafy školského zákona, které pedagogy vyzývají k názorové toleranci. Mezi žáky tak funguje školní řád. Máme tu poměrně čerstvě dobrovolný, resp. doporučovaný Etický kodex učitelů, existují etické kodexy v rámci jednotlivých škol – ale aby tyto dokumenty postihly, co všechno znamená být názorově nestranným pedagogem, musely by vzít celou řadu konkrétních situací a jednu po druhé je popsat. A to není dost dobře reálné,“ vysvětluje Miroslav Hřebecký. 

Situaci by do značné míry mohl vyřešit takzvaný standard učitele nebo kdyby existoval kariérní řád, byly by jako jeho součást definovány standardy pro učitelskou profesi. Ale to nemáme. „A už vůbec žádný z pokusů toto definovat nemáme ukotvený v legislativě, tedy nemáme žádné pro pedagogy závazné mantinely, pouze doporučení,“ říká dál programový ředitel EDUinu. 

Učit může každý. Úplně každý?

A poukazuje na ještě závažnější věc: „Dokonce u nás vlastně ani nevěnujeme pozornost tomu, kdo se pedagogem chce stát. Při přijímacím řízení na studium pedagogického vysokoškolského oboru prakticky nikdo neprochází psychotesty, při vstupu do praxe sice pedagogy pošleme na vstupní lékařskou prohlídku, ale znovu se nikdo nezabývá jejich osobnostním profilem, nikdo nefiltruje jejich povahové rysy. A pak se na školách setkáváme nejen s názorově vyhraněnými pedagogy, ale bez nadsázky tam klidně může učit člověk se závažnou psychiatrickou diagnózou. A my takové věci (působení dezinformátorů, ale i pedagogů s například závažným psychiatrickým onemocněním) sanujeme zásadně až zpětně. Až když se to někde projeví.“

Ano, přísnější přijímací kritéria pro studium by protřídila zájemce o pedagogickou profesi. Zřejmě by vyvolala určitý tlak ve chvíli, kdy pedagogové českým školám chybí. Ale ve výsledku by to muselo nutně prospět složení pedagogických sborů obecně. Vždyť psychotesty musí podstoupit řidič, který děti v MHD veze ráno do školy, tak proč ne ten, kdo je vzdělává?

Ředitelé v roli rozhodčích

A jak v tuto chvíli probíhá proces dokazování nebo vyvracení toho, zda a jakým způsobem porušil pedagog svou předpokládanou nestrannost? Zdlouhavě a nejistě. Prvním styčným bodem pro rodiče nebo kohokoliv, kdo má podezření, že pedagog názorově nestranný není, je jednoznačně ředitel jako zaměstnavatel dotčeného pedagoga. Jenže jelikož není nic legislativně dané, jednou může postupovat rázně, jindy nezasáhnout (prakticky) vůbec. 

Při cestě za ním je nicméně vhodné opírat se o tzv. preambuli Školského zákona, kde je definováno, o čem má vzdělávání ve školách vůbec být a kde se mimo jiné v § 2 definují základní Zásady a cíle vzdělávání a v bodu 1 se v odstavci a) a především pak c) nebo e) říká, že: 

Vzdělávání je založeno na zásadách

a) rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana,

c) vzájemné úcty, respektu, názorové snášenlivosti, solidarity a důstojnosti všech účastníků vzdělávání

e) svobodného šíření poznatků, které vyplývají z výsledků soudobého stavu poznání světa a jsou v souladu s obecnými cíli vzdělávání…

Česká školní inspekce jako další instance

Pokud ředitel stížnosti neslyší nebo je prošetří jako neopodstatněné, je další možností obrátit se na Českou školní inspekci. Ta pak podle Miroslava Hřebeckého může mimo jiné v případech názorových „přešlapů“, podezření šíření dezinformací a podobně vycházet z otázky, zda dochází k naplňování jednoho z cílů vzdělávání, tzv. mediální gramotnosti. Posoudit, nakolik pedagog naplňuje Školní vzdělávací program a podobně.

„A pak má právě Česká školní inspekce k dispozici hodnotící kritéria Kvalitní škola, ve kterých je rozpracováno, jaký je nejaktuálnější standard toho, jak má vypadat dobré vyučování. Tato kritéria se každý rok aktualizují a lze se o ně v případě takového šetření do nějaké míry opírat,“ pokračuje programový ředitel Informačního centra o vzdělávání EDUin.

V hodinách pak samozřejmě inspekce sleduje, jak učitel zachází s informacemi nebo žáky, ale jediné, kde může nařídit v dané lhůtě odstranit zjištěné nedostatky, je okamžik, kdy zjistí přímé porušení zákona. Všechny její ostatní závěry se odehrávají v rovině doporučení. „A dál je to na zase řediteli, zřizovateli nebo školské radě,“ uzavírá Hřebecký. 

Sečteno podtrženo? Zdá se, že školskému prostředí by prospělo nastolení další diskuse. Tentokrát takové, jejímž hlavním tématem by byl zatím neexistující a nikde neukotvený standard učitelské profese, a neméně důležitým bodem také úvahy o zavedení psychotestů pro budoucí i nastupující pedagogy. Ale je otázkou, do jaké míry by na něco takového mohl být v současném nastavení české školství prostor. Protože zatím se nezdá, že by vůbec nějaký byl. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.