Děti oceňují fér prostředí, říká učitel, který učil v Londýně a dnes působí v Praze

Jak konkrétně pracujete s projevy agresivity ve vaší třídě?

Vedu děti k tomu, že když se něco stane, musí mi to říct, a to pokud možno hned. Vysvětluji jim, že když to neudělají a drží to v sobě, nedokážu jim pomoct. Potřebuješ pomoct? Řekni si o ni! Tím chráníš nejen sebe, chráníš všechny, pomáháte si tak navzájem. Když se špatné chování nechá být, bude v daleko větším průšvihu i ten, kdo to dělá, vysvětluju jim. Jedna hnusná zpráva spolužačce je přece jen něco jiného, než když se to rozjede a je jich celá lavina. Navíc konflikt často eskaluje z obou stran. Tím, že se do toho vložíme co nejdřív, chráníme všechny děti.

Když se něco stane, dozví se o tom celá třída?

Ano, ale neadresně. Řeknu přede všemi: „Někdo někomu poslal ošklivou, urážlivou zprávu a to je v nepořádku. Ten, kdo to udělal, to o sobě ví, já ho tady nebudu jmenovat, ale čekám, že se omluví.“ Ti, kdo tu chybu udělali, vědí, o kom mluvím, ale nejsou veřejně pranýřovaní, to by pak mohlo způsobit nějaké represálie, třeba vytváření dívčích koalic proti té, co tu zprávu poslala, mohlo by se rozvířit další nepřátelství. Ale tím, že oslovuji i zbytek třídy, posiluji správné chování v kolektivu. Říkám jim: „Vím, že většina z vás nic takového nedělá, vy to sami o sobě víte, a kdo má čisté svědomí, toho to hřeje u srdce. Víte, že vy děláte správnou věc.“ 

Proč je důležité problém řešit na samém začátku?

Protože on samozřejmě jinak vyeskaluje a je pak velmi těžké rozmotat, co se vlastně stalo, děti na sebe nějak reagují, ten, komu spolužák ublížil, to nenechá bez odezvy a už to jede. Nedávno se stalo, že kluk kopnul holku během přestávky na hřišti, ne omylem, schválně. A ona ho kopla pak taky. Máme takový systém varování a on dostal hned dvě, to už je prohřešek, který se hlásí rodičům. Ale ani jeho spolužačku jsem samozřejmě nepochválil. „Leni, ale tys udělala taky chybu, neměla jsi mu to vracet, i když vím, že nás to k tomu svádí,“ řekl jsem jí. „Místo toho jsi ale měla zachovat chladnou hlavu a jít to někomu říct." Tolerovat odvetu taky nelze, to by se rychle zvrhlo do vzájemného si vyřizování účtů. Děti ale musí vědět, že ve třídě je nějaká spravedlnost a vyšší instance, která zasáhne, když někdo poruší pravidla. A to je učitel.

Varování je spojené s nějakou sankcí?

Jak jsem říkal, dvě varování za den znamenají, že o tom komunikuji s rodiči. Abych ty proporce nějak ilustroval. Když se někdo baví v hodině a třikrát za den vyrušuje, dostane jedno varování a zůstane to mezi námi. Pokud se to druhý den neopakuje, je vše smazáno. Pokud ale někdo někoho fyzicky napadne, nebo i sprostě verbálně, nemůže to zůstat bez silné odezvy a dávám hned varování dvě a kontaktuji rodiče. K tomu někdy přidávám, že dítě se mnou musí zůstat deset minut „po škole“, což často využívám na to, abych jim „promluvil do duše“.

A večer si sednete a napíšete rodičům?

Spíš volám, to je osobnější. Není dobré, když rodič dostane odměřenou zprávu bez kontextu. Snadno se pak cítí obviněn a staví ho to proti učiteli. Já stojím o spolupráci, potřebuju, aby rodiče vnímali, že jsme na jedné lodi a společně chráníme všechny děti ve třídě, včetně toho jejich. Takže jim volám a řeknu: Dneska se stalo tohle a tohle, pojďme se spolu zamyslet, jak na tom společně můžeme pracovat, zvažte, jestli a jak o tom se synem nebo s dcerou promluvíte, my budeme situaci sledovat, a kdyby se něco dělo dál, dáme vám vědět. Nevolám vám proto, abych Pepíčka (nebo Marušku) osočoval, ale abych je chránil před větším problémem, který může nastat, když se věci neřeší hned.

Jste třídní čtvrťáků. Myslíte si, že se podobné principy dají použít i na druhém stupni, s dětmi v pubertě? 

Myslím si, že ano. Alespoň v Anglii, kde jsem prošel výcvikem a odučil dva roky, se v tom nedělal zásadní rozdíl. Druhý stupeň je místo, kde je třeba chování hlídat ještě víc, tam se to často dostává mimo kontrolu. Mezi standardy anglického učitele patří i „behaviour management“ neboli nastavení takového chování ve třídě, které není rušivé a podporuje žáky při učení. V britských školách se na to klade velký důraz, řekl bych, že větší než u nás. Tam se výchova a vzdělání neodděluje. V České republice mnozí učitelé chtějí učit svůj předmět, ale nechtějí vychovávat. To je ale nemožné, protože pokud ve škole je chaos a nikdo ho neposlouchá, děti toho moc nenaučí. Nehledě na to, že je vystavuje nebezpečnému prostředí.

Je samozřejmě důležité, aby učitelé byli v postupu jednotní. Když žáci vědí, že každý učitel reaguje jinak, je méně pravděpodobné, že pravidla zakoření. V té londýnské škole, kde jsem učil, byli všichni učitelé zajedno, dělali stejné věci. Vznikne pak velká synergie. Tady u nás v Česku to je složitější. Na prvním stupni mají děti jednoho učitele většinu času, a ten si to ohlídá, ale na druhém stupni se učitelé střídají, a pokud má každý z nich jinou míru tolerance a jiný metr a ve škole není jasná představa, jak směřovat k žádoucími chování, žáci budou pravidla porušovat.

Když pravidla nastavíte a vymáháte, klima se trvale změní?

Dobrý základ je důležitý, na udržování je pak třeba méně energie. Samozřejmě, že nikdy není hotovo, jde o kontinuální práci učitele s kolektivem. Dlouhodobým cílem je dosáhnout toho, aby se děti naučily chovat dobře kdykoli a kdekoli, i v nepřítomnosti učitele. Bezprostředním cílem je, aby ve třídě bylo bezpečné prostředí, kde nejsou děti vystaveny agresivitě a kde se mohou soustředit na učení.

Pavel Bobek se učitelem stal v Anglii, kde vystudoval prvostupňové vzdělávání na University College London. Od září 2021 je třídním na prvním stupni ZŠ Solidarita v Praze a na druhém stupni vyučuje němčinu. Byl jedním z deseti finalistů učitelského ocenění Global Teacher Prize Czech Republic 2022.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.