Někdy chodím do hodin jen tak nasát atmosféru, říká zástupkyně ředitele. Jaká je ve škole její role? 

Jak se vlastně někdo stane zástupcem ředitele? Ředitel jako takový musí naplňovat zákonem daná kritéria. Jak je to s jeho zástupcem?

Většinou je to tak, že zástupcem ředitele se stane někdo z dlouhodobých učitelů, který projeví organizační schopnosti, komunikační dovednosti a na základě těchto vlastností si ho ředitel vybere. U mě konkrétně to bylo trochu jinak, mě oslovil ředitel úplně nově vznikající školy na doporučení mojí tehdejší kolegyně. Učila jsem na jiné střední zdravotnické škole a možnost stavět školu od nuly mi přišla jako profesní výzva.

Existuje něco jako „popis práce“ u zástupce ředitele, nebo záleží na tom, jak se spolu dohodnete?

Myslím si, že se dá říct, že existuje jakýsi rámec, kde se většina škol pohybuje, ale konkrétní podrobnosti pak už jsou na domluvě konkrétních lidí v konkrétní škole. Je taky rozdíl, jestli jde o školu malou, nebo velkou, základní, nebo střední, státní, nebo soukromou... Někde například mají i zástupce pro praktickou výuku nebo pro pedagogiku. 

U nás to máme rozdělené tak, že ředitel je jako statutární zástupce, zajišťuje smlouvy a další úřední listiny, jedná s úřady a zástupci města, řídí školu jak po ekonomické, tak i legislativní stránce, zajišťuje přijímací řízení i maturitní zkoušky. Já se věnuji škole po stránce vzdělávací a výchovné. To znamená, jak škola poběží, jak se u nás učí, jak jsou učitelé i žáci spokojení.

Co to vlastně konkrétně znamená? Jak trávíte dny?

Někdy je to práce od sedmi do sedmi a občas se stane, že se vzbudím i v noci a musím si zapsat nějaký nápad nebo myšlenku. Na druhou stranu mě to ale ohromně baví. Když se mě ale někdo zeptá, co konkrétně celé dny dělám, tak mu na to těžko dokážu odpovědět. Je to spousta telefonů, e-mailů, porad, setkání s učiteli a dětmi. Samozřejmě radou nebo nápadem to nekončí – když něco naplánujete, musíte to také opravdu uskutečnit, a poté i zkontrolovat a vyhodnotit. V průběhu týdne řešíme změny v rozvrhu, suplování...

Je toho hodně, tak čím začít?

Když to vezmu od začátku, tak co je úplně v mé kompetenci, je personální obsazení našich škol. Momentálně máme tři pobočky a každá z nich nabízí střední i vyšší odborné vzdělání. Neustále se rozrůstáme, takže je potřeba pořád doplňovat pedagogický sbor. Výběr učitelů, pohovory, smlouvy i jejich uvádění do praxe je na mých bedrech, protože kvalita učitelů a jejich spolupráce jsou pro kvalitu školy zásadní. Momentálně máme na třech pobočkách něco přes čtyřicet kmenových pedagogů a k tomu desítky externistů. 

Dál řeším harmonogram školního roku, ten se snažím mít hotový na další školní rok už v červnu. Pevné místo v něm mají prázdniny, přijímací zkoušky a maturity. K podrobnějšímu plánování událostí typu exkurzí, lyžařských výcviků, divadelních představení a tak podobně slouží měsíční plán, který sestavuji s kolegy z předmětových komisí, kteří mi přinášejí své nápady a potřeby. Je to složitá kombinatorika, protože musíme zajistit jak akce mimo školu, tak i výuku v ní. Nicméně covid mě naučil, že kdykoliv se může stát cokoliv, a člověk musí být připraven flexibilně situaci řešit, vypsat suplování nebo spojit výuku.

Mluvila jste i o poradách. Kolik jich tak míváte a co na nich řešíte?

Každý pracovní týden tady u nás v Ostravě začínáme týmovou poradou učitelů. Žáci přichází až na devátou. Ve sborovně se sejdeme v klidu po půl osmé, dáme si společně kávu a od osmi si projdeme vše, co nás ten daný týden čeká. Kam se půjde, kdo co zařídí, jak se daří žákům či jestli jsou všichni v pořádku. Na konci si dáme společné kolečko, kdy se každého učitele zeptám, jestli něco nepotřebuje nebo nechce něco sdělit.

Pravidelně míváme porady v předmětových komisích, kde řešíme, zda mají vyhovující učebnice a materiály, jestli se všechno daří probrat a jak studenti výuku zvládají. No a také se setkávám s provozními zaměstnanci, jako jsou uklízečky, školník nebo sekretářka, kde řešíme, jestli máme například dost dezinfekce, úklidových prostředků, jak zajistíme kurzy pro rekvalifikace, které u nás probíhají o víkendech.

A potom existují i ty slavné pedagogické rady, kde se řeší záškoláci a propadlíci?

Pedagogické rady máme, jsou ze zákona povinné a konají se v každém čtvrtletí. Třídní učitelé si připravují hodnoticí zprávu své třídy – o tom, komu se nadprůměrně daří, ale i o tom, komu se nedaří nebo kdo má vysoké absence. Slovo má vždy i výchovný poradce, který seznámí ostatní s tím, kdo má podpůrné opatření z poradny a co to pro nás znamená. Mluvíme o problémech žáků v rodině, pokud o nich víme. Jsme na Ostravsku, poměry v rodinách nejsou vždy jednoduché, takže se žáky snažíme podržet i v jejich osobních potížích.

Propadlíky a záškoláky řešíme pochopitelně také, ale spíš v tom smyslu, jak s nimi pracovat a provést je studiem až k maturitě. Já za sebe silně věřím tomu, že ti naši adolescenti jsou v náročném životním období, kdy dospívají, dozrávají a často až ve čtvrtém ročníku jsme překvapeni, jaké osobnosti z nich vyrostly. Chce to s nimi jen vydržet. Že by již opravdu nešlo dál a bylo třeba změnit působiště – to se nám stává minimálně.

Řešíte i image školy navenek?

To je úkol pro naši marketingovou pracovnici, neboť přece jsme už tři školy. Naše spolupráce je velmi úzká. Aktualizujeme web, stránky na facebooku, plánujeme dny otevřených dveří nebo prezentace na veletrzích škol. Teď jsme si vymyslely, že každý z našich oborů, tedy praktická sestra, zdravotnické lyceum a laboratorní asistent, nám o svém studiu natočí krátké video k propagačním účelům, a moc nás baví, jak originálně to pojali.

Když má rodič ve škole problém, třeba se mu zdá, že se někdo z učitelů nechová férově k jeho dítěti – jde za vámi, nebo za ředitelem?

Pokud se objeví potíže tohoto typu, volají rodiče přímo mně, ale i pan ředitel se snaží zúčastnit jednání společně s třídním a výchovným poradcem. Usilujeme také o účast samotného žáka na schůzce, nechceme totiž jednat o něm bez něj. Domlouváme se, jak postupovat dál, aby se situace zlepšila. Někdy si zveme rodiče i my, a to především ve chvíli, kdy má jejich dítě hodně absencí nebo slabý prospěch. Můžeme se domluvit na přezkoušení, doučování, reparátu... Snažíme se o to, aby rodiče odcházeli spokojení, že jsme se jejich problémy zabývali.

Jak jste říkala, staráte se u vás ve škole o výuku. Jak konkrétně?

Kromě toho, že se snažím shánět ty nejlepší učitele, pokládám za důležitou i péči o již u nás zaměstnané pedagogy. Ráda chodím na hospitace, mám připravený celoroční plán. Někdy se chodím podívat speciálně na nové učitele, někdy na žáky, co k nám přestoupili, nebo přijdu třeba jen na deset minut, sednu si a vnímám, jaká je ve třídě atmosféra. Naposledy ve třetím ročníku na angličtině chyběl člověk do dvojice, tak jsem se zapojila do cvičení a potěšilo mě, že základní konverzaci zvládám. Atmosféra v hodinách je pro mě moc důležitá, protože chci, abychom se všichni ve škole cítili dobře. Když vidím, jak o volných hodinách a o přestávkách posedávají studenti na chodbách v relaxačních koutcích, povídají si, usmívají se, mám dobrý pocit, že se nám daří společně pěkně být. Kromě toho se víc snažím pracovat i se školními dokumenty. Teď nás čeká revize školního vzdělávacího programu, což vychází z naší každodenní zkušenosti. Zjistili jsme, že některé učivo má prostor příliš velký a jiné naopak malý, takže po několika letech fungování letos do školního vzdělávacího programu zasáhneme důkladněji. Jednotlivé kapitoly budou zpracovávat kolegové, ale já to budu nějakým způsobem koordinovat.

Stíháte při tom všem ještě mluvit se studenty? Znáte je aspoň od vidění?

Studenty v našich pobočkách v Přerově a v Českém Těšíně, přiznám se, už osobně neznám všechny, dohromady teď máme už víc než šest stovek studentů. Z našich místních jsou vždy nějací, kteří „vystupují“ z řady. Jsou to hlavně ti, co na mě občas ťuknou a přijdou s nějakým nápadem. Máme tady studentku, která chce chodit na brigádu do nemocnice, tak jsme společně vymyslely, že může pomáhat s tréninkem paměti. Informace z knih si již pročetla, tak připravíme společně pracovní listy. Na druhou stranu máme i studenty, kteří mají doma potíže, nemají na obědy, na výlety, řeší věci, které by vzhledem k jejich věku ještě řešit neměli. Nemůžeme všechny zachránit, můžeme je ale podporovat. Jelikož jsme zdravotnická škola, většinou se dozvídáme i o tom, když je v rodině nějaká nemoc či úraz, a snažíme se pomoct.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.