Běloruska Viktoryia Markautsova přichází do školy v 7:45 a končí úderem jedné. Poslední její povinností je předat rodině devítiletého Vilíka, kterého má na starosti. Pečuje ale i o jiné děti ze 3.C základní školy Solidarita v Praze 10. Za to, že je cizinka, ve výběrovém řízení body nezískala, ale teď se to může hodit. Do školy míří hned několik dětí z rodin, které uprchly z Ukrajiny. Jaký je jeden březnový den této asistentky pedagoga?
Je sedm padesát ráno a třída v prvním patře Základní školy Solidarita v Praze 10 se pomalu plní dětmi. Třídní 3.C Pavel Bobek už je na místě, stejně jako jeho asistentka Viktoryia Markautsova. Deset minut před začátkem přibíhá i Vilík, hned si myje ruce a vyndává penál. Velkou část své pozornosti věnuje Viktoryia právě tomuto chlapci. To bylo zadání, se kterým ji do školy přijímali. V následujících dvou hodinách to nevypadá jako těžký úkol. Ovšem jen do chvíle, kdy ve třídě nastanou turbulence.
Zatímco se děti trousí, Viktoryia si s Vilíkem opakuje pravidla chování, která mají pro něj vytištěná. Dvě stránky textu chlapec doplnil svými obrázky. Škola dnes slaví masopust, atmosféra ale není bezstarostná, do happeningu se prolnula účast s válkou zasaženou Ukrajinou. I některé děti ze 3.C mají na nose a tvářích modré a žluté proužky. „Chtějí tak vyjádřit podporu spolužačce z Ukrajiny,“ říká Viki a nenápadně pohledem ukazuje na holčičku v bílé mikině. „Často si teď s ní povídám, potřebuje to,“ dodává později.
Přestávky jsou rizikové
„Poslední minutka a začínáme,“ ohlašuje učitel Pavel Bobek, že se blíží začátek vyučování, a posledních deset vteřin před osmou odpočítává, zatímco se třída ztišuje. „Dobré ráno, Haničko, dobré ráno Martine, dobré ráno Vilíku,“ zdraví jménem každé dítě. Po pozdravu si asistentka přisedne k Vilíkovi do poslední lavice. Když si chlapec pokládá hlavu na lavici a zdá se, že přestává sledovat, pohladí ho po zádech a zašeptá: „Posaď se prosím rovně.“
„Máme tu první úkol, děti. Co je to brloh?“ ptá se učitel. Třída vstřebává slovní zásobu z Dickensova Olivera Twista. Děti se hlásí, Vilík se též zapojuje. I když mu diagnostikovali ADHD, s učením velký problém není, spíš se začleněním do kolektivu. „Velmi stojí o přízeň dětí i dospělých, ale říká si o ni způsobem, který je dětem nepříjemný,“ vysvětluje Viktoryia. „Učíme ho, jak uznat jejich perspektivu, jak si nevynucovat objetí, když ho druhá strana nechce. Balancujeme mezi naplněním jeho potřeb a nastavením zdravých hranic,“ rozvádí asistentka doporučení, které s učitelem dostali od odborníků.
Přestávky jsou pro Vilíka rizikovější než hodiny, proto Viktoryia během nich nikam neodchází. I během vyučování se vzdálí maximálně na pár minut, aby si došla na toaletu. Ale nesedí jen u Vilíka, po chvíli zase vstane a jde na protilehlou stranu místnosti. Odtud třídu bedlivě pozoruje. Nebo se skloní nad chlapcem, který je dysgrafik, případně si jde pro sešity do poličky, rovná je podle zasedacího pořádku a jedním okem sleduje situaci.
Když učitel zadá práci ve dvojicích, pozve Vilíka do první lavice. Sedí tam holčička s cizokrajným vzhledem i jménem, která ale na otázky v češtině reaguje bez problémů. „Jak to jen jde, podporujeme jeho snahu být s druhými dětmi,“ říká potom Viktoryia. „Dřív mu dělalo dobře, že mě má pro sebe, ale teď už z toho vyrůstá, a možná se i trochu stydí, že má asistentku,“ vysvětluje.
Klidná opora v pozadí
Vilík je v této třídě od loňska a za tu dobu se podle ní udála obrovská změna k lepšímu. Tento den prožije celý se svými spolužáky, loni to ale bylo radikálně jinak, většinu času seděl ve zvláštní místnosti s asistentkou. „Pracovali jsme spolu podle zadání učitelů a některé předměty, třeba výchovy, Vilík ani neměl, chodil domů dřív,“ říká Viktoryia. „Letos se to obrovsky zlepšilo,“ dodává mladá žena původem z Běloruska, která žije v Česku sedm let a píše diplomovou práci na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Její čeština je téměř bez chyb, i když mluví s lehkým přízvukem. „I když konflikty pořád vznikají, zároveň děti už někdy berou Vilíka do hry, což je velký úspěch,“ říká.
„Jakmile je žák i jen část výuky mimo třídu, ztrácí nit a napojení se spolužáky. Jsem moc rád, že se nám Vilíka podařilo začlenit,“ říká jeho třídní učitel. Způsob, jak Viktoryia se třídou pracuje, se mu líbí. „Je to velká opora v pozadí,“ říká. Od asistentky očekává přesně to, co mu nabízí: nevtíravou přítomnost a jemné, taktní vracení situace do rovnováhy. „Když je klidné prostředí, učitel si výuku dokáže zajistit sám, k tomu asistenta nepotřebuje,“ míní Pavel Bobek. „Ale pak jsou zde samozřejmě mimořádné situace, kdy se druhý dospělý ve třídě velmi hodí,“ dodává.
Viktoryia si zase chválí spolupráci s třídním učitelem. „Vilíkovo zlepšení je do velké míry jeho zásluha,“ tvrdí. „Od září, kdy pan učitel nastoupil, se třída hodně zklidnila a to na Vilíka dobře působí. Myslím taky, že potřeboval jeho strukturu a řád a také vyvažování mužského a ženského přístupu, na to nás upozorňovala i Vilíkova terapeutka,“ říká mladá žena, která v Bělorusku vystudovala pedagogiku tělesné výchovy. Její fyzická zdatnost není nadbytečná. Podle jejích slov byly v minulosti i takové momenty, kdy musela žáka s poruchou chování i několik minut pevně držet.
Všichni ven a řádit
Velkou přestávku tráví děti téhle školy cíleně venku. Je o něco delší a je přímo protipólem nápadného klidu, který doteď ve 3.C panoval. Viktoryia s míčem v ruce odvede děti husím pochodem na zahradu a tam se všichni rozprchnou. Vybouření je nejen povoleno, je přímo podporováno. Kluci hrají s asistentkou fotbal, několik holek si hraje na honěnou, jiné sedí na pingpongovém stole, na kterém je nasypaný písek, a přehrabují se v něm.
Vilík hraje v útoku. „Odpoledne chodím na fotbal a už jsem dal 19 gólů,“ říká pyšně novinářce, kterou taky několikrát obejme. „Nejdřív se ale musíš zeptat, ne každý to chce,“ připomíná mu asistentka. „Dospělí s tím problém nemají, ale děti ano, proto mu to pořád vysvětlujeme,“ dodává. Pak ještě pár děvčatům na jejich žádost namaluje modrožluté proužky na nos a je po přestávce. S učitelem odvedou děti do třídy a pak asistentka odchází na svou krátkou přestávku. Po necelých deseti minutách se vrací a nese si svačinu. Párkrát si z ní ukousne v rohu třídy, zády k dětem.
Zlatý déšť a neklid
Poslední dvě vyučovací hodiny vystřídá učitele Pavla Bobka jeho kolegyně. Děti s ní mají dvouhodinu výtvarné a pracovní výchovy. Jana Schaynová byla loni jejich třídní, teď ale kvůli nemoci dcery učí jen občas. „Tahle třída byla pro mě opravdu náročná. Jednak byl covid, jednak je v ní několik cizojazyčných dětí, a do toho loni přišel Vilík. Byl tak kontaktní, že mohl i nechtěně ublížit,“ usmívá se plaše paní učitelka.
Dnes s ní děti budou malovat zlatý déšť, jaro se blíží. „Vezměte si čtvrtku papíru a pomalujte ji modře. To je pozadí,“ vysvětluje Jana Schaynová první část zadání a promítá fotku keře na interaktivní tabuli.
Někteří žáci nemají podložku, jiní zase barvy, další mají neodbytné dotazy. Pár dětí míří s kelímky k umyvadlu pro vodu, kterou si rozmíchají vodovky. Míra neklidu stoupá s tím, jak se děti volně pohybují po třídě a mají samostatný úkol. „Přece jen, při výtvarné výchově nemohou sedět jen na jednom místě a od toho se pak odvíjí větší neklid,“ reflektuje nervozitu ve třídě paní učitelka. Proto dětem nabízí sluchátka. Jsou připravená i pro Vilíka, ale ten je zatím nechce. Bouchá do opěradla a holčička před ním ztrácí nervy. „Vilíku, nebuď hnusný!“
U umyvadla nastávají mikrokonflikty, Vilík volá ze své lavice „potřebuji pomoc!“ Chlapec s dysgrafií, dosud zcela nenápadný, se z ničeho nic zvedne, jde ke dveřím a tam se na zemi stočí do klubíčka. Pak zase vyskočí a něco vykřikuje. „Je to hrozně hodný kluk, ale jakmile ruch překročí pro něj únosnou míru, špatně to snáší,“ vysvětluje později Viktoryia.
Najednou má plné ruce práce. Tu hledá náhradní podložku, tu běží řešit výboj emocí. Vilíkovi ukazuje, jak si nastříhat žluté proužky, které pak nalepí na modře pomalovanou čtvrtku. „Jdu k paní hospodářce pro lepidlo,“ oznamuje v letu. „Paní učitelko Jano!“ volá některé z dětí a paní učitelka se k němu obrací. Chodí k žákům, kteří se na něco ptají, uklidňuje a povzbuzuje. Dává najevo, že vše má nějaké řešení, a z toho, jak obrázek nakonec vypadá, se nestřílí.
O přestávce mezi první a druhou hodinou si kolegyně přijde pro cizojazyčné děti a vezme je na hodinu češtiny. Zbytek třídy opustil výkresy se zlatým deštěm a věnuje se vybarvování obrazce, jehož vzor je na tabuli. Ve třídě zavládne ticho.
Deset minut před koncem dvouhodiny se začíná uklízet, barvy, podložky, nastříhané papíry, vymývají se štětce a palety. Vyučování pro dnešek končí. Když jsou věci na svém místě, asistentka vede děti do přízemí. U šaten se zastaví a pár se jich vrhne ke svým skříňkám, jiné si přebírá paní družinářka. Vilík utíká na oběd. „Byla jsem se v jídelně podívat, skoro nikdo tam není, tak ho nechám, jinak bych už za ním taky běžela,“ říká asistentka.
Velké nasazení, dobré nápady
V jednu hodinu Viktoryia předává Vilíka před školou babičce. „Dělá úžasnou práci, a nemá to lehké,“ říká s přesvědčením a chápavě babička a Vilík už je připravený vyrazit k domovu na své koloběžce. Viktoryina služba tím končí. „Někdy ještě odpoledne doučuji češtinu jednoho zaměstnance, je taky z Běloruska, ale dnes ne,“ říká.
Odpoledne obvykle pracuje na jiném místě jako pedagožka klubu pro ohrožené děti, který organizuje projekt Nová škola. Práci s dětmi má ráda, ale přiznává, že je emocionálně hodně náročná. „Myslím, že až projekt Nové školy skončí, najdu si spíš nějaké překlady. Přece jen si potřebuji uchovat sílu na práci ve škole,“ říká, i když zároveň dodává, že si teď ke svým dvěma zaměstnáním ještě přidala dobrovolnou pomoc s organizací humanitární sbírky pro Ukrajinu.
„Bylo až překvapivé, jak rychle se do toho dostala,“ chválí asistentku ředitelka Základní školy Solidarita Karin Marques. „U mě zabodovala ohromným nasazením, ale zároveň profesionálním přístupem. Sama přicházela se skvělými nápady, jak chlapce s extrémně náročným chováním podpořit,“ odpovídá na otázku, jak práci své zaměstnankyně hodnotí.
To, že Viktoryia je cizinka, při jejím přijímání nehrálo podle ředitelky roli. „Cizojazyčné asistenty pedagoga nesháníme, přednost mají uchazeči s vynikající úrovní češtiny, což je pro naše cizojazyčné žáky důležitější jako jazykový vzor a pomoc s češtinou,“ říká.
Ale v určitých situacích to může být výhoda. Do školy Solidarita teď míří několik dětí z ukrajinských rodin, které uprchly před válkou, a asistentka původem z Běloruska, která s nimi sdílí podobné životní zkušenosti, jim může být v těžké situaci obzvlášť dobrou oporou.
Poznámka redakce: jména dětí byla změněna.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.