Nevíme, kam je všechny dáme. Základní školy v některých regionech nestíhaji nápor dětí

„Spádová je pro nás obří škola s více než třiceti dětmi ve třídě, to je přece šílené, a stejně bychom museli dojíždět,“ vrtí hlavou. K zápisu se tedy budoucí prvňák chystá i do soukromých škol na okraji Prahy. „Je tam ale obrovský nával a spoustu míst zaberou sourozenci současných žáků. Jistého nemáme nic.“

V Berouně narváno, v Rakovníku prázdno

Podobně jako Anna a její syn je na tom mnoho rodin, a to zejména v Praze a okolí, v prstenci obcí kolem Brna a také poblíž Plzně. Na dalších místech Česka situace tak vážná není a mnohé obce především v pohraničí naopak usilují o to, aby v jejich obci škola nezanikla. Stačí popojet třeba do Rakovníku nebo Sedlčan a všechno je jinak. „Středočeskému kraji v posledních desetiletích přibylo tři sta tisíc obyvatel a většinou se jedná o mladé rodiny s dětmi,“ říká krajský radní pro školství a starosta obce Psáry Milan Vácha. To je mimochodem stejný počet obyvatel, kolik má celý Karlovarský kraj.

Nejhorší dostupnost základních škol mají bývalé okresy Praha-východ a Praha-západ: „Dobré to není ale nikde poblíž Prahy. Třeba v okolí Berouna tradičně většina obcí školu neměla, vesnické děti dojížděly. Jenže i tam se masivně staví, a tak obce náhle stojí před situací, že jim Beroun už jejich děti brát nechce.“

Za místa na základních školách zodpovídají v Česku zřizovatelé, což jsou obvykle obce, případně městské části. Jenže kvůli fragmentarizaci obcí, kdy není výjimkou vesnička s osmdesáti obyvateli a dvoumilionovým rozpočtem, je pro mnohé starosty škola naprosto nedostupným snem. „Zřídit jedno místo ve škole dnes vyjde téměř na milion. I když už leckde zavedli příspěvky developerů na novou infrastrukturu, jsou v řádech desetitisíců na jednu bytovou jednotku. Ten nepoměr je obrovský,“ vysvětluje Milan Vácha. A tak se dál staví, developeři mají žně a obce spoustu starostí.

„Přišlo by mi ideální, kdyby každý, kdo chce získat stavební povolení, musel obci dát příspěvek na infrastrukturu. Blízko Prahy, kde školská zařízení chybějí nejvíc, by se pohyboval ve stovkách tisíc, a někde dál, třeba za Příbramí, by nebyl skoro žádný. Tam školy mají, a naopak jim chybějí děti. Bohužel to je ale politicky neprůchodné,“ dodává středočeský radní Milan Vácha.

Jen samotný projekt školy stojí šest milionů

Kam budou obyvatelé jeho obce dávat děti do školy, řeší i Zdeněk Novák, starosta obce Mratín, která leží na dohled od severního okraje hlavního města. V obci má trvalé bydliště asi 1700 obyvatel, z toho dvě stovky jsou děti ve školním věku, ale není výjimkou, že si rodiny raději zařizují trvalé bydliště v Praze – a dostupnost školy je jedním z důvodů. „Máme tu děti, které bydlí na jedné ulici, ale vůbec se neznají. Každé vozí rodiče do školy jinam, tam pak také chodí na kroužky a do Mratína přijedou až na noc,“ říká starosta a dodává: „Kdybychom měli školu, aspoň první stupeň, bylo by to lepší, v obci by vznikly úplně jiné sociální vazby.“ Škola by přes den sloužila dětem, odpoledne a večer zájmovým útvarům, do jídelny by si mohli chodit pro obědy místní senioři a v budově by se našlo třeba i místo pro ordinaci praktického lékaře, kterého obec nutně potřebuje.

Jak už to ale bývá, úskalím jsou finance. Stát a jeho dotační tituly totiž nechtějí podporovat výstavbu malých škol. Každá taková škola totiž musí mít ředitele, jeho zástupce, školníka, účetní… Jejich provoz je proto nákladný. Navíc se problém jen odkládá, protože je pak třeba řešit umístění druhostupňových dětí.

Starosta přesto čeká, jestli se v dotačních programech přece jen neotevře nějaká šance postavit i menší školu, třeba ve spolupráci se sousední obcí. Investovat ale musí už předem: „Jen samotný projekt vyjde zhruba na šest milionů a ten musíte mít připravený. Jakmile se vypíše dotační titul, hned žádáte. Pokud ale dotaci nedostanete, je to pro obec naší velikosti citelná rána do rozpočtu,“ vysvětluje starosta, který nechápe, proč dnes už neexistují unifikované projekty škol jako za dob socialismu. „Sice byly školy jedna jako druhá, ale vadilo to někomu? Hodně peněz se tím ušetřilo,“ vrtí hlavou starosta.

Učíme v mateřském centru i divadelní zkušebně

Problémy s dostupností ale neřeší jen starostové malých obcí. Městská část Praha-Zličín má zhruba 9000 trvale hlášených obyvatel (cca další 3000 bez trvalého pobytu) a na rozdíl od Mratína disponuje základní školou, kterou postavil pražský magistrát před třemi lety. Má kapacitu 540 dětí (po dvou třídách v každém ročníku), a jak říká starostka Marta Koropecká, už z projektu bylo jasné, že se do ní podle výsledků demografické studie a zájmu developerů o další výstavbu v blízké budoucnosti všechny místní děti nemají šanci vměstnat. „My jsme však byli šťastni i za to, vždyť o školu jsme marně usilovali velmi dlouhou dobu,“ podotýká starostka. Městská část v poslední době otevřela, nebo se na to chystá, tři až čtyři první třídy v různých prostorách. „Zrušili jsme mateřské centrum i zkušebny dětského divadelního souboru,“ vysvětluje Marta Koropecká. „Pro další školní rok je ještě šance vytvořit první třídy v prostorách základní umělecké školy, kde výuka probíhá až odpoledne.“

Vzhledem k tomu, že byla škola naplňována postupně, mohly být volné třídy využity pro první stupeň. Zatím odešla jen jedna devátá třída. Problém ale nastane, až současní prvostupňoví žáci dojdou do 2. stupně. „Na hlavní budově máme na druhém stupni dvě učebny na každý ročník a víc se tam prostě nevejde,“ krčí starostka rameny.

Škola už nemá k dispozici pozemek na přístavbu další budovy, zvednout stávající o další patro není možné kvůli blízkosti letiště. Na stavbu nové základní školy nejsou peníze. „Obdobná základní škola vyjde zhruba na šest set milionů korun. Naše městská část má roční rozpočet cca 55 milionů,“ konstatuje starostka Koropecká.

Na rozsáhlém pozemku v městské části plánuje velký developer postavit další sídliště zhruba pro jedenáct tisíc obyvatel, o něco menší záměry mají i další developeři. Byli by i ochotni podílet se na výstavbě škol a mateřských školek poskytnutím pozemku, projektem či finančními prostředky, jenže to až v momentě, kdy bude stát třetina nových domů. „To jsou ale tisíce lidí. Kam budou mezitím chodit jejich děti do školy?“ ptá se starostka, které s trochou nadsázky „buší na dveře“ kanceláře nejen rodiče šestiletých, ale také tříletých dětí. Situace s mateřskou školou je totiž na Zličíně minimálně stejně napjatá jako s tou základní.

V některých třídách máme i 34 dětí

Samozřejmě všechny ty děti, které v místě bydliště školu nemají nebo se do ní nevejdou, nakonec někam chodit musejí. V případě míst severně od Prahy jsou to často Líbeznice – městys se zhruba 3500 obyvateli, který má na svém území největší základní školu v ČR. Navštěvuje ji více než 1600 žáků, a ačkoliv v posledních letech přistavěla tři budovy, pořád to úplně nestačí. „Letos jsme otevřeli devět prvních tříd, z toho sedm v takzvaných detašovaných pracovištích v okolních obcích,“ vysvětluje starosta František Grunt. Děti se tak učí v knihovně nebo v komunitním centru – s tím, že například tělocvik v zimních měsících prostě probíhá buď venku, nebo přímo v improvizované třídě, kam také dojíždějí učitelé.

„Není to ideální, ale na druhou stranu – na hlavní budově máme i třídy o 34 dětech, ty detašované jsou menší. Škola je tak přeplněná, že nemůžeme dělat spoustu věcí, které bychom chtěli. Například učit angličtinu od první třídy, půlit víc hodin nebo učit častěji projektově, protože prostě není kde,“ dodává ředitel František Grunt.

Podobně jako škola v Líbeznicích jsou přetížené i školy v nedalekém Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi. „S nedostatečnou kapacitou míst v našich ZŠ se potýkáme již několik let. Důvodem je velké stěhování rodin v produktivním věku do města, masivní developerská výstavba, ale také takové naše specifikum – stále sloužíme jako pomyslné centrum bývalého okresu. Bezmála třetina našich žáků dojíždí z okolí,“ vysvětluje místostarosta Jan Jirovský.

Situaci městu komplikuje i tzv. spádová turistika, kdy rodiče účelově mění dětem trvalé bydliště, aby se dostaly do školy podle jejich výběru: „Jen pro ilustraci, na konci roku 2022 byl počet budoucích prvňáků s trvalým pobytem na území města 231, ve 2. polovině února 2023 to již bylo 251 dětí a v polovině března 2023 jsme byli na čísle 265. To je během pár měsíců více než jedna nová třída prvňáčků.“ Město proto usiluje o stavbu velké školy alespoň pro tisíc žáků.

Řešení se nazývá „dobrovolný svazek obcí“

Ačkoliv je situace kritická, není úplně neřešitelná. Už několik let běží dotační program Prstenec. Jeho cílem je, aby se malé obce spojovaly do takzvaných dobrovolných svazků, školu stavěly společně a podělily se o nutné náklady, z nichž jim stát proplatí až 85 procent.

Následný provoz školy hradí obce také společně – podle toho, kolik mají ve škole dětí. Taková státem podpořená škola musí být plánována jako devítiletá s počtem žáků nejméně 540.

Svazkové školy nejsou úplnou novinkou a několik jich už v Česku funguje. Zajímavé je, že doposud vznikaly spíš z opačného důvodu – v regionech, kde byly školní budovy, ale jen málo dětí, jako je Karlovarsko a Jesenicko. Když se obce spojily, výrazně ušetřily.

Momentálně je v přípravě několik dalších svazkových škol. Některé vznikají na Brněnsku, většina na území Středočeského kraje. „Svazkové školy jsou samozřejmě elegantní řešení. Předpokládá ovšem chuť a schopnost starostů se domluvit,“ říká středočeský radní pro školství a starosta obce Psáry Milan Vácha. „Nezřídka se ale stává, že se po volbách změní vedení radnice a najednou je ochota ke kompromisům a dohodám pryč.“

Pro menší obec i stavba svazkové školy často znamená nutnost vzít si úvěr. Ne všichni občané nutně oceňují, že vznikne škola, která se navíc často ani nenachází na území dané obce. Například svazek obcí Pod Beckovem, který je mezi svazky podpořenými z dotačního programu Prstenec, má šest členů; školní budovy ale v brzké budoucnosti vzniknou jen dvě: velká v Bašti, menší v Měšicích.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.