Rodiče nejnáročnějších dětí nejvíc potřebují ze školy dobré zprávy, říká finská učitelka

V Česku často vidíme, že si buď můžete vybrat školu, kde se děti hodně naučí, nebo školu, kde panují dobré vztahy a klima, ale jen málo škol zvládá obojí. Jak je to ve Finsku?

V tom je asi Finsko hodně odlišné od Česka a dalších zemí, protože u nás si prostě základní školu nevybíráte. Děti chodí do spádové školy. To považuji za jednu ze silných stránek našeho školství. V některých větších městech si rodiče v poslední době začínají školy trochu vybírat, ale není to standard. A v našich školách, myslím si, rozvíjíme obojí – jak akademickou stránku, tak dobré vztahy a důraz na wellbeing. Podle mého názoru je možné mít ve škole obojí – a zároveň jedno nemůže existovat bez druhého.

Takže nemáte ani žebříček škol, které jsou považovány za nejlepší? Třeba i neformálně, mezi lidmi…

Existují nějaké oficiální žebříčky, ale ty se týkají až středních a vysokých škol. Neformálně je to asi trochu jiné, hlavně v největších městech. V některých čtvrtích žije víc chudších lidí a některé školy mají větší koncentraci žáků, kteří vykazují problematické chování. Ale nezavíráme před tím oči, víme, že to musíme řešit, aby tyto školy nezačaly zaostávat. Nechceme mít lepší a horší školy.

Ve své prezentaci na pražské konferenci jste uvedla, že jednou z hlavních překážek v inkluzivním vzdělávání jsou problémy s chováním. Skutečně to tak je i ve Finsku?

Ano, rozhodně. Má to mnoho důvodů a jedním z nich je i nedostatečná příprava budoucích učitelů. Měli bychom jim přidat víc kurzů na zvládání třídy, kurzy pro zvyšování psychické pohody dětí a komunikaci s rodiči. Víme, že když se učitelům nedaří udržet ve třídě kázeň a pracovní atmosféru, je to pro ně stresující. A jakmile míra stresu přesáhne únosnou mez, může to vést i k tomu, že profesi opustí.

V Česku slýcháme, že se chování dětí neustále zhoršuje. Ozývají se podobné hlasy i ve Finsku?

I u nás se to říká. Možná na tom něco bude, ale také je fakt, že dnes mnohem více diagnostikujeme. Může se zdát, že hodně přibývá dětí s ADHD a dalšími poruchami, ale možná tu byli odjakživa, jen neměli to oficiální razítko. Nedá se přesně změřit nebo spočítat, jestli a jak se chování žáků ve školách zhoršilo. Učitelé ale říkají, že taková je jejich žitá zkušenost. Mění se společnost kolem nás, rodiny spolu tráví méně času a sociální sítě také nepřispívají k větší stabilitě.

Není součástí problému i očekávání učitelů, kteří předpokládají, že každé dítě prostě ví, jak se má správně chovat?

Středoškolští učitelé se často rozčilují, že se podle nich děti na základní škole nenaučily správnému chování. Stejně tak učitelé ze základních škol mají pocit, že by si žáci dobré návyky měli přinést ze školky, a ve školce zase věří, že by to děti měli naučit rodiče. Jenže vhodné chování je relativní. Jsem si jistá, že většina rodičů děti učí například svoji verzi slušného stolování. Někde se ovšem u jídla ani nesejdou, jinde velmi dbají na vytříbenou konverzaci a správné chování. Nicméně obědy v jídelně jsou pak zase úplně jiná situace a to se musejí všichni naučit ve škole.

A nestačí pro vyřešení situace, když si učitel ve třídě nastaví jasná pravidla – třeba „mluví jen jeden“ nebo „po chodbě neběháme“ – a vyžaduje jejich dodržování?

Ke třídním pravidlům bych asi řekla, že by je děti měly hlavně chápat a přijímat, proto by je učitel měl formulovat spolu s nimi. Neměly by to být jen zákazy a nemělo by jich být příliš mnoho. Jejich smyslem je, aby nám spolu bylo dobře a každý se mohl co nejlépe učit. A to, že si je vyhlásíme a vyvěsíme na stěnu, to opravdu nestačí, měli bychom se na nich shodnout, měly by být stejné všude po celé škole – a vlastně bychom spíš měli používat termín „očekávané chování“ než „pravidla“. Toto očekávané chování je potřeba neustále připomínat a trénovat. Nejen na začátku školního roku, ale také po podzimních prázdninách, po vánočních prázdninách, po jarních… prostě pořád, je to nonstop práce a úsilí.

Můžete mi dát příklad, jak formulovat takové očekávané chování pozitivně, namísto negativně?

Ve škole často říkáme věci jako – neběhejte po chodbě nebo nepošťuchujte spolužáky a tak podobně. Ale to dětem neříká nic o tom, co tedy mají dělat. A nikdy nemůžete vydat dost zákazů, abyste tím postihli veškeré nechtěné chování. Děti, a hlavně teenageři, jsou mistři v hledání drobných mezírek v zákazech a potom s vámi o tom budou dlouho debatovat. Je mnohem jednodušší, a nakonec i efektivnější prostě jednoznačně říct, jak se mají chovat, co od nich potřebujete. A to trénujete a nacvičujete.

Všímáte si spíš toho, co se daří, nebo toho, co se nedaří?

Rozhodně toho, co se daří. Koneckonců to je i základ přístupu PBIS. Mnohokrát bylo dokázáno, že funguje, když oceňujete správné chování. Pokud dáváte pokyny a nějaké dítě neposlouchá, nemusíte na to hned upozorňovat. Můžete se obrátit na žáka, který sedí vedle něj, a říct – děkuji ti, že mě pozorně posloucháš. Nejen že to posílí ve třídě očekávané chování, ale také to má dopad na váš wellbeing jako učitele. Protože když celý den jen někoho hubujete a okřikujete, jste z toho ve stresu a máte pocit, že se nic nedaří. Ale když se soustředíte na to, co jde ve třídě dobře, přenášíte tím i do svého vnímání a práce víc pozitivity.

Můžete ve stručnosti říct, v čem spočívá program PBIS?

Jde o společné nastavování očekávaného chování. Začít se musí diskusí o hodnotách školy, které se účastní učitelé, vedení, rodiče i děti a snaží se přijít na to, jaké hodnoty chceme ve škole podporovat a jaké lidi tam chceme vychovat. Ta fáze diskusí mě hodně baví, protože všechno je otevřené a padají slova jako přátelskost, zodpovědnost, píle, ohleduplnost k ostatním a k přírodě… Nemůžete si ale vybrat všechny, takže zvolíte ty, co jsou pro vás nejdůležitější, a pak začíná dřina. Pokud jsme zvolili přátelskost a zodpovědnost, jak to bude vypadat v hodinách, na chodbách nebo na hřišti, jakým chováním ta slova naplníme? Postupně si sestavíme „matrix“, jak tomu říkáme ve Finsku, kde ta velká slova převádíme na konkrétní činnosti. Jak se máme chovat, jak to děti naučíme? A potom se toto všechno přetvoří v očekávané chování.

Jak dlouho takový proces trvá, než všechno začne opravdu klapat?

Některé školy jsou mnohem rychlejší než jiné, klidně ale tři až pět let.

Tak to je docela dlouhá doba…

Musíte vzít v úvahu třeba i fluktuaci učitelů. Jeden rok si něco natrénujete a po prázdninách máte tři nové kolegy a za rok možná nového ředitele, takže můžete v podstatě začínat znovu. Ale když se do toho jako škola opravdu obujete a všichni si přejete nějakou změnu, tak už za rok toho můžete změnit hodně. Pro otevřenost ke změně je paradoxně výhodné, když ta počáteční situace je špatná, učitelé jsou z dětí zoufalí a evidentně je nezbytně nutné něco rychle udělat. V takové situaci je vlastně jednodušší se na něčem dohodnout a provést i velké změny za krátký čas.

Je důležité, aby proměnu chtěli všichni?

Bylo by to skvělé, ale není realistické očekávat, že se celý pedagogický sbor vrhne do něčeho se stejným nadšením. A vlastně je to dobře, protože silnou stránkou škol bývá mix učitelů. Někteří hned chtějí všechno vyzkoušet, jiní jsou spíš zdrženliví a je pak na řediteli, aby to vybalancoval. Ty váhavé učitele nejlépe přesvědčí, když vidí u kolegů výsledky. Když slyší, že letos je to s dětmi lehčí, že i rodiče jsou spokojenější, pak jsou ochotnější se zapojit. V některých obcích, kde je PBIS na všech školách, se už ale stává normou, že se uchazečům o učitelská místa rovnou oznamuje – takto se zde pracuje a očekáváme, že i vy se přidáte. Samozřejmě nikdy nebude všechno dokonalé a pořád budeme něco řešit, protože prostě pracujeme s dětmi a dospívajícími. Ale už ty různé situace budete brát jako příležitosti k učení, a ne jako nějaké fatální problémy.

Jak získat ke spolupráci rodiče, a zejména ty, jejichž děti mají největší potíže? Takový rodič se školou většinou moc spolupracovat nechce, protože když volají ze školy, je za tím většinou nějaký průšvih…

Vždycky tu budou rodiče, kteří se školou z různých důvodů spolupracovat nechtějí. Podle mě je důležité, aby se k rodičům náročnějšího dítěte co nejčastěji dostávaly i nějaké pozitivní zprávy, třeba že se chová přátelsky ke spolužákům nebo nosí domácí úkoly. Aby věděli, že na něm vidíme i něco dobrého. Protože škola není jen od toho, aby se tam děti naučily matematiku a angličtinu, ale také sociální chování.

Zdá se mi ale, že se tím vším přemýšlením a nácviky stráví hrozně moc času. Stojí to vůbec za to?

Rozhodně. Učila jsem dvacet let, a jestli mi něco přijde jako ztráta času, tak je to neustálé uklidňování třídy a řešení drobné nekázně, která ale ve výsledku odvádí od učení. Když pořád musíte opakovat, ať dávají pozor, dojde vám, že se musí něco změnit. A když si projdete výsledky studií, zjistíte, že opravdu zabírá jen pojmenování očekávaného chování, jeho nácvik a pozitivní zpětná vazba. Ostatní techniky, třeba nechávání dětí po škole nebo jejich dočasné vyloučení z výuky, jsou totiž reaktivní. A my chceme problémům předcházet, abychom neztráceli právě ten cenný čas v hodinách. Aby každý dělal to, co má.

A k tomu mohou přispět i některá další opatření, jako třeba zasedací pořádek, zajímavější metody práce nebo častější zařazování pohybových aktivit do přestávek i vyučovacích hodin. Nemusíte čekat pět let, až bude všechno dokonalé. Můžete začít třeba hned zítra.

Kdybyste tedy chtěla začít zítra, co by byla první věc, kterou byste udělala?

Podle situace. Kdybych měla třídu s žáky, kteří všelijak porušují školní řád a zlobí, tak bychom si sedli a společně vybrali jednu věc, kterou můžeme změnit. Začala bych se na ni soustředit a dávat pozitivní vazbu, jakmile se to začne dařit. Pak bychom vybrali další problém a tak dál. A postupně bychom měli víc času na angličtinu a matematiku, protože bychom nemuseli pořád řešit, jak se kdo chová.

Anne Karhu je finská vědkyně a pedagožka zabývající se sociálně-emocionální a behaviorální podporou v inkluzivním předškolním a školním vzdělávání. Působí jako lektorka na katedře pedagogiky a psychologie na Filozofické fakultě Univerzity východního Finska ve městě Joensuu. Je uznávanou odbornicí v oblasti speciální pedagogiky.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.