Při vyučování většinou pracují děti, nejlepší česká učitelka je hlavně pozoruje

„Ahoj cyklisti! V úterý nás čeká výlet na kolech. Zjistila jsem, že Solnice je od RK vzdálená 6 km, a pojedeme průměrnou rychlostí zhruba 6 minut na kilometr,“ ozývá se dětský hlas. Druhák Míra pečlivě předčítá věty, které jsou napsané na bílé tabuli v rohu třídy. Na koberci okolo sedí třináct spolužáků, asistent pedagoga Jakub a také učitelka Barbora Heřmanová, vítězka letošního ročníku soutěže o nejinspirativnějšího pedagoga Global Teacher Prize. Blíží se konec školního roku, a ačkoliv se Rychnov nad Kněžnou nachází v podhůří Orlických hor, teploty tu i v osm ráno atakují třicítku. I přes horko ale ve třídě panuje dobrá nálada. A není divu – blíží se výlet, jehož součástí bude i zmrzlina. Nejdřív je ale potřeba si ještě leccos ujasnit.

Chyba je místo pro zlepšení

Během chvilky se třída dělí na čtyři skupinky a každá z nich se na papír snaží vyřešit tři otázky u textu na tabuli. Počítají, kolik kilometrů celkem na výletě ujedou, za jak dlouho budou u zmrzliny a kolik za pochoutku utratí dospěláci ve skupině – učitelka Bára, asistent Kuba a družinářka Renata. „Každý den začínáme v kruhu na koberci s podobným dopisem jako dnes,“ vysvětluje Barbora, zatímco pozoruje skupinky. „Vždy mám pro děti sdělení a taky nějakou otázku. Je to pro ně rozcvička a zároveň se naladí na probírané téma.“ Skupinka kluků-rychlopočtářů k Báře přibíhá se svým řešením. První výsledek mají špatně, učitelka ale nehne brvou a jen je upozorní: „Vidím tu jen výsledky, ale chtěla bych vědět, jak jste k nim došli.“ Když se třída po sedmi minutách schází zase na koberci, kluci sami rychle zjistí, v čem se spletli. Mimochodem, chybě se tu říká „místo pro zlepšení“, protože se díky ní děti něco nového naučí.

Po diskusi nad výsledky i významem zkratek „RK“  a „km“ je už nachystaná další skupinová práce. Děti mají k dispozici papír, který by měly co nejvíc zaplnit důležitými pravidly pro bezpečný pohyb cyklisty po silnici. Rozdělení do skupinek tentokrát určuje učitelka – mimo jiné i proto, aby se nestalo, že jeden z chlapců zůstane sám. Hnědooký Benjamin je autista a jeho rodnou řečí je angličtina, zapojit ho do dění ve třídě proto není vždy jednoduché. I teď se odvrací a míří do odděleného čtenářského hnízda, kde sebou plácne do koženkového pytle. „Budeš ale pracovat, Benjamine, zjisti mi, co na kole můžeš a nesmíš,“ říká Bára a dává mu do ruky knížku s dopravními značkami. Během dne se žák střídavě zapojuje a odpojuje, může si vzít sluchátka nebo pracovat ve větším klidu v křesle na chodbě, kde ho doprovází asistent Jakub. Ten s ním také mluví anglicky nebo česky, Bára pouze česky.

Co cyklista může a nemůže?

Asistent Kuba mezitím na chodbě a ve třídě rozmístil cedulky s napsanými pravidly silničního provozu, pro případ, že by si děti nevěděly rady. „Kritéria práce jsou, aby byl papír zaplněný alespoň osmi pravidly, která jsou napsaná čitelně tužkou nebo perem,“ zdůrazňuje Bára a opět obchází skupinky. Když vidí, že pozornost upadá, vyhlašuje přestávku na protažení, během níž děti odříkávají násobilku šesti. „Mám třídu pěti dívek na dvanáct chlapců, takže musím myslet na to, aby se co nejvíc hýbali a měnili místa,“ vysvětluje. A je to vidět i o chvíli později, kdy navrhne demonstraci, jak by to vypadalo, kdyby neexistovala na silnicích pravidla. Děti zkříží ruce před hrudníkem, jdou do chumlu a za velkého smíchu do sebe narážejí.

Opět v kruhu na koberci následuje diskuse o tom, co tedy cyklista může a nemůže. Všichni se shodují na tom, že je nutné nasadit helmu, jet v řadě za sebou, mít nohy na pedálech a ruce na řidítkách. Někdo zdůrazňuje bezpečné rozestupy, jiný jízdu při kraji. U každého pravidla se třída zastavuje a vysvětluje si ho. „Jestli s nimi máme jet na kole, musíme si být jistí, že vše bezpečně zvládnou,“ vysvětluje učitelka. „Když pravidlům rozumějí, jsou mnohem ochotnější je dodržovat. Navíc máme v plánu ještě návštěvu dopravního hřiště, abychom to pořádně natrénovali.“

Deskovka, nebo sloupečky? Procvič si matematiku, jak potřebuješ

Ještě před přestávkou je čas zapracovat trochu na matematice. Na tabuli v čele třídy jsou velkým písmem napsány výukové cíle: Násobím v oboru malé násobilky a Sčítám a odčítám do stovky. Pod cíli je další poznámka: Vybírám si práci nebo si ji vytvářím podle potřeby. Barbora dětem už ráno připravila různá cvičení, sloupečky, násobilkové čtverce, ale je na každém dítěti, jakou variantu zvolí, nebo zda bude matematiku trénovat úplně jinak. Zatímco některé děti si berou sloupečky příkladů a pouští se do nich o samotě, další se přirozeně rozdělují do dvojic. „Budeme vyrábět deskovku na násobení,“ zvolají dva kluci nadšeně a hned si na koberci začnou plánovat herní mechanismus. Další dvojice se zase rozhoduje, že vyrobí násobilkové pexeso a přebíjenou se sčítáním a odčítáním, berou si barevné papírky a společně vymýšlejí a zapisují příklady.

„Děti jsou u nás vedené k tomu, aby si uvědomovaly, co se už naučily a v čem naopak potřebují přidat. Navíc musejí svůj posun dokládat výstupy, takže nelze jen říct: už to umím; musí to i ukázat,“ vysvětluje Barbora. „Někdo je povahou doplňovač a rád počítá sloupečky, jiného to nebaví a potřebuje být kreativní. Obojí je v pořádku, protože se učí rozumět sobě a svému stylu učení a u toho se naučí i tu matematiku.“ Když jsme u těch potřeb – jelikož třída bzučí, některé děti si jdou pro velká traktoristická sluchátka, aby se jim lépe pracovalo. Po chvíli je čas na přestávku, žáci si zakládají své výstupy do krabic a domlouvají se, že se k některým budou ještě chtít vrátit další den.

Centra aktivit – vyber si, kdy, co a s kým

Po přestávce – vždy na druhou část dopoledne – přichází čas na další místní specifikum: centra aktivit. Děti se opět dělí do skupin, tentokrát podle rozpisu, který visí ve třídě, do kterého se ale děti předem samy zapsaly. Barbora na každý týden chystá čtyři centra aktivit; jedno zaměřené na matematiku, jedno na češtinu, jedno na prvouku a jedno na pracovní činnosti a výtvarnou výchovu. Každé dítě musí během týdne projít všemi centry, může si ale zvolit jejich pořadí. Někdo chce nejdřív malovat a až na konci měřit, jiný chce zase vždy spolupracovat s nejlepším kámošem – do toho jim třídní učitelka nemluví. V pátek pak probíhá reflexe, sebehodnocení a také zakládání výstupů do portfolia.

Je vidět, že děti jsou na tento způsob práce zvyklé. Čekají na ně krabice se zadáním a všemi potřebnými pomůckami, jako je například modelína, mapa, autíčka, pásmo na měření atd. Bez zbytečného otálení se rozdělují, berou si zadání a rozdělují úkoly. „V centru má každý nějakou roli. Někdo hlídá čas, jiný zapisuje, další je spojka a chodí za učitelem řešit případné problémy,“ vysvětluje Barbora. V rohu třídy kolem sedacích vaků sedí převážně holčičí parta s češtinou. Mají společně vymyslet a zapsat, co se dělá o prázdninách. Každý z nich má navíc na kus papíru v jedné větě shrnout, co se chystá v létě dělat; papírky vloží do připravené krabice a následně je budou tahat a hádat, kdo co napsal. Na chodbě zase chlapecká parta bleskově staví z papírových krabic dráhu pro angličáky, pouštějí je na trasu, měří a zaznamenávají ujetou dráhu. Výsledky pak seřadí od nejmenšího po největší a nakonec vymyslí příklady, v nichž čísla použijí. Ve třídě u jednoho hnízda z lavic další kluci sdílejí svoje cestovatelské plány na léto a z modelíny vytvářejí postavičky. Ty pak rozmístí na společný výkres, kde se pokusí zachytit, na co se chystají. A na závěr si společně prohlédnou mapu Orlických hor.

Je jedno, kdo co napsal, za výstup zodpovídá skupina

Zatímco skupinky se věnují aktivitám, Barbora je obchází, kontroluje, pomáhá s měřením. „To se mi vlastně na centrech a vůbec programu Začít spolu nejvíc líbí, že mi umožňuje zůstat pozorovatelem. Veškerá aktivita je na dětech, já jsem tu jen jako podpora a mentor,“ vysvětluje. Nad přípravou zadání tráví nedělní odpoledne a večery, v pondělí chodí do práce s předstihem, aby vše zvládla vytisknout, rozdělit do krabic a připravit. „Centra aktivit propojují prožitky dětí v reálném světě s tématy, která probíráme ve škole. Navíc se při práci děti učí jeden od druhého, což je vždy mnohem efektivnější, než když jim vykládá dospělý.“

Teplota ve třídě stoupá, blíží se čas oběda. Zatímco na chodbě kluci s nadšením střílejí angličáky a měří, komu dojel dál, češtinářská skupina se zasekla. „Vidím, že Eliška se ovívá vějířem, Dorotka si kreslí, ale nevidím, že by tu někdo psal. Můžu být chvíli pozorovatel?“ ptá se Bára a sedá si na koberec. Po pár minutách děti upozorňuje na to, co jim na papíře chybí, a připomíná: „Je jedno, kdo co napsal, za výstup zodpovídáte všichni.“ Poslední parta už má výkres s modelínovými figurkami hotový a teď zaujatě pozoruje mapu svého okolí. „Tady máme apartmán, takže tahle čára je lanovka nebo vlek,“ nadšeně upozorňuje jeden z kluků a ukazuje na blízké lyžařské středisko Deštné. Ostatní zase řeší, z jakých měst či vesnic do školy dojíždějí a kdo to má nejdál. Nakonec nacházejí i tu Solnici, kam už za pár dnů vyrážejí na výlet.

Blíží se půl dvanáctá, takže Bára pouští z mobilu dvě písničky Kašpárka v rohlíku. „Sebehodnocení!“ volá Marek. Děti uklízejí materiály z centra, berou si formuláře a vybarvují barvami semaforu předtištěné kolonky podle toho, jak si myslí, že to zvládly. Když písničky dohrají, znovu se všichni scházejí na koberci a jeden mluvčí za každou skupinu představuje, na čem pracovali a co se dozvěděli. Pak přichází čas na ocenění a doporučení. „Míro, Jonáši, oceňuji, že jste se mnou spolupracovali a drželi jste mi měřítko,“ říká hnědovlasý Venda. Franta se obrací ke spolužačce: „Ello, oceňuji, že jsi krásně napsala náš výstup.“ Se svým oceněním přichází i učitelka Bára: „Kdykoliv jsem přišla do centra matematiky, viděla jsem vás, jak usilovně pracujete. V centru ateliéru a vědy jste vydrželi v soustředění až do konce a domluvili jste se na společném výstupu. V centru češtiny jste ke konci začali spolupracovat a splnili všechny úkoly. Děkuji všem,“ dodává. A tím druhákům ze ZŠ Mozaika v Rychnově nad Kněžnou končí další školní den.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.