Úzkostní učitelé, úzkostní žáci. Nové programy učí, jak pečovat o duševní zdraví

Například výzkumná agentura Anreva Solution provedla loni dotazníkové šetření mezi žáky druhých stupňů i nižších ročníků víceletých gymnázií v Ústeckém kraji a v Praze. Podle výzkumu čtvrtina dospívajících na Ústecku a téměř 27 procent jejich vrstevníků v Praze zažívá tak nízkou spokojenost se životem (neboli tak nízký wellbeing), že by jim prospěla návštěva u odborníka na duševní zdraví.

A tím to nekončí: třetina dívek na Ústecku se během posledního roku sebepoškodila, nejčastěji propíchnutím nebo řezáním kůže, 22,6 procenta žáků zvažovalo sebevraždu a 17 procent přemýšlelo i o tom, jakým způsobem by si vzali život. Polovina pražských dětí nemá ve škole nikoho dospělého, komu by se svěřily s nějakým problémem. Nejrizikovější skupinu z hlediska psychického stavu představují dívky od 14 let. „Máme velkou věkovou kohortu dospívajících, z nichž asi třetina by potřebovala pomoc specialisty. K tomu ale máme jen asi 150 pedopsychiatrů, kteří jsou navíc nerovnoměrně rozmístění a v některých regionech není ani jeden. Značná část z nich je starší šedesáti let, takže brzy půjdou do důchodu a ta situace se v nejbližší době nezlepší,“ říká Lenka Felcmanová, předsedkyně neziskové společnosti SOFA.

Místo kamarádů mobil

O tom, že na tom české děti nejsou psychicky dobře, už vlastně pochybuje málokdo. Ale jak a proč se jejich stav v minulých letech tolik zhoršil? Často si tuto otázku klade generace jejich rodičů, dnešních čtyřicátníků. Ti zažili školství 80. a 90. let, kde v přeplněných třídách učitelky dětem říkaly příjmením a na chodbách či v šatnách bujela šikana. To celé se navíc odehrávalo v kulisách pozdního socialismu, převratu a prudkých ekonomických a společenských změn hned po něm.

Podle Lenky Felcmanové ze SOFA ale není možné generační zkušenost vůbec porovnávat. Dnešní dospělí sice ve škole často zažívali „studený odchov“, ale měli mnohem bohatší síť vrstevnických vztahů, které je držely nad vodou. „Dost často to bylo tak, že škola se prostě musela přežít, ale pak se šlo ven a tam byl ten pravý život. To, co nás bavilo, čas strávený s kamarády,“ vzpomíná Felcmanová, která sama vyrůstala v této době. Dnes ale děti chodí samy ven daleko méně a namísto toho tráví čas s mobilem nebo tabletem. Všudypřítomné sociální sítě jistě přinášejí spoustu výhod, ale také nabízejí nerealistický obraz světa a života.

„My jsme se v jejich věku porovnávali se spolužáky nebo maximálně se slavnými lidmi, které jsme jednou za čas viděli někde v časopisech či televizi. Dnešní mladí ale tráví i několik hodin denně sledováním sociálních sítí a může se jim zdát, že na internetu je úspěšný každý, jen oni ne,“ míní Lenka Felcmanová. „Dnešní mladí lidé vyrůstají s úplně jinou vztahovou normou, než jakou jsme měli my. Nemají v podstatě šanci navazovat spontánní vrstevnické vztahy. Za covidu jsme je uzavřeli úplně a mnozí z nich se z toho vlastně doteď úplně nevzpamatovali. Takže vztahů mají dnešní děti mnohem a mnohem méně, než mívala naše generace, a také z toho pramení mnoho problémů.“

Proměnou ale podle Lenky Felcmanové prošly také rodiny. Dříve se říkávalo, že k výchově dítěte je potřeba celá vesnice – a když v nukleární rodině něco neklapalo, bývaly k dispozici více či méně vzdálení příbuzní, kteří mohli poskytnout bezpečí a nějakou, jak říkají psychologové, korektivní zkušenost. V době atomizovaných rodin se ale může za zavřenými dveřmi odehrávat ledacos poměrně dlouhou dobu, než si toho někdo všimne. „Mě vlastně strašně rozčiluje, když lidé našeho věku a starší někde nadávají na dnešní mladé lidi. Oni jsou přece produktem naší výchovy. My úzkostní dospělí jsme vychovali úzkostnou generaci, nemělo by nás překvapovat, že jsou takoví. Jestli něco neumí, tak jsme je to nejspíš nenaučili,“ je přesvědčena Felcmanová.

Traumatizovaná společnost vychová úzkostné děti

Úzkostmi, depresí, závislostí na alkoholu nebo lécích na uklidnění a podobnými neduhy v Česku ale netrpí jen děti, nýbrž i značná část dospělých. Podle různých dotazníkových šetření na sobě příznaky úzkosti nebo deprese pozoruje zhruba každý šestý dospělý Čech a mezi nejchudšími lidmi je to až polovina.

Zatímco zhruba od roku 2000 do roku 2020 žila společnost v relativním poklidu, od té doby přicházejí náročné situace jedna za druhou. Covid, válka na Ukrajině, energetická krize, inflace, ekonomická krize i vyostřování celosvětové bezpečnostní situace běží v rychlém sledu a mnozí lidé jsou tak zahlcení problémy a špatnými zprávami, že jen těžko zvládají ještě poskytovat psychickou oporu svým dětem. „V podstatě jsme jako společnost traumatizováni a někteří lidé mají teď tak přecitlivělý systém stresové reakce, že už je vykolejí jakákoliv změna nebo mírný stresor. Vidíme to u dětí, u běžných dospělých i u učitelů, které pandemie napřed donutila kompletně změnit způsob práce a rychle potom se museli vyrovnat s příchodem dětí uprchlíků,“ vysvětluje Lenka Felcmanová.

Zatímco v některých zemích západně od Česka naložili s pandemickou zkušeností jako s traumatem a víc se začali soustředit právě na duševní zdraví dětí i dospělých, v Česku se dá říct, že mnoho lidí má hladinu stresových hormonů už permanentně změněnou. Celá společnost by teď potřebovala nějaké delší období klidu a stability, jenže nikdo neví, jak na to. „Někteří lidé mají potřebu hodně sledovat zpravodajství, protože vědí, že když přijde nějaká krize, mají právě včasné informace cenu zlata. Jenže tím, že neustále sledujeme katastrofy na druhé straně světa, má náš mozek tendenci je vnímat, jako by se odehrávaly za kopcem a ohrožovaly nás přímo,“ podotýká Lenka Felcmanová.

Wellbeing není horká čokoláda na gauči

V souvislosti s péčí o duševní zdraví se v posledních letech zmiňuje wellbeing a jeho posilování. Mnozí si ho představují tak, že lidé tráví den na gauči pod dekou a pijí horkou čokoládu. Podle Lenky Felcmanové ale wellbeing není „něco navíc“, nýbrž nutná podmínka, aby se dětský mozek vůbec dokázal věnovat učení. „Wellbeing je stav, kdy jsou naše základní lidské potřeby naplněné do té míry, která nám umožňuje fungovat – tedy nezažíváme tolik stresu, že by nás to blokovalo. I v Maslowově pyramidě potřeb je potřeba bezpečí fyzického i emocionálního opravdu základ. Pokud se cítíme ohrožení, náš mozek odpojuje kognitivní funkce.“

I proto by se socio-emoční učení mělo postupně stát jedním ze základních prvků revidovaného rámcového vzdělávacího programu pro základní školy. Děti by si podle něj měly rozvíjet například emoční gramotnost nebo schopnost zdravě zvládat stres. Programů a metodik, které k tomu mohou využít, je k dispozici spousta. SOFA pro české školy adaptovala původně australský program 4R – Respekt, Rozmanitost, Rovnost, Resilience (odolnost). „Témata a aktivity v rámci programu rostou s dětmi, a učitelé tak dostávají do ruky připravené pracovní listy i aktivity, které mohou rovnou vzít, použít ve třídě a s žáky zreflektovat,“ míní Lenka Felcmanová.

Šesťáci a sedmáci se tak například mohou zabývat tématem silných stránek, jejich rozpoznávání u druhých i u sebe a jejich využití. Mohou se zamyslet nad tím, jaké lidi ve svém okolí nebo postavy z knih či filmů obdivují a proč, a představit si, k čemu jsou konkrétně jejich silné stránky vhodné. Vyzkouší si i techniku vnitřního dialogu, který jim může pomoci vyrovnat se s náročnými situacemi. „To, že jsme podobná témata podcenili, nám ukazuje například obrovský nárůst sebepoškozování. Děti se řežou proto, že si neumí ulevit jinak, je to způsob seberegulace, který potřebují, protože jim nikdo neukázal například dechová cvičení. A to samé platí o poruchách příjmu potravy nebo závislostech,“ vysvětluje Lenka Felcmanová.

S vlastním programem přichází i Národní ústav duševního zdraví. „Za nás jsou funkční a efektivní intervence ve školách. A tím nemyslím, že přijde externí organizace a uspořádá jeden seminář na téma duševního zdraví, i když i to je samozřejmě přínosné. Ještě lepší je ale zařadit témata duševního zdraví do každodenního provozu a výuky,“ říká Matěj Kučera z tohoto ústavu. „Proto jsme v NÚDZ připravili program Všech pět pohromadě, což je osmnáct lekcí, kdy se učitelé proškolí a získají instrumenty a dovednosti k tomu, aby s žáky uměli mluvit o duševním zdraví i onemocnění. Aby dokázali poskytnout základní pomoc a toho žáka nasměrovat dál.“

Neznamená to ale, že by se učitelé měli během pár setkání přeškolit na psychoterapeuty. „Učitel nemá být tím, kdo bude poskytovat intervenci na úrovni psychoterapie. Ale může být tím, kdo s respektem a otevřenou komunikací může pomoci žákovi tu pomocnou ruku někde nalézt. Zároveň jsou učitelé pro děti strašně důležití, protože oni a rodiče si nejdřív mohou všimnout, že se něco děje,“ dodává Matěj Kučera.

Než nasadíš kyslíkovou masku dětem…

Aby ale dokázali účinně pomáhat dětem, musejí napřed učitelé pomoci sami sobě. Jejich povolání bylo vždy stresující, od časů covidu si ale ještě neoddechli. „Je nutné začít sebepéčí u učitelů, protože jestli se dříve během studia s něčím příliš nesetkávali, tak jsou to účinné strategie boje se stresem,“ říká Lenka Felcmanová. Při školeních, kdy se lektoři SOFA věnují sborovnám a vztahům v nich, proto zdůrazňují, že je nezbytné napřed umět ošetřit sám sebe a až potom je možné se věnovat dětem a jejich potřebám.

„Když se zeptáme pedagogů, jaké oni mají copingové, zvládací strategie pro vyrovnávání se stresem, často je nám odpovědí jen velké ticho. Občas někdo z nich zmíní pivo s kamarády, někdo běhá a další pracuje na zahradě, ale tím to obvykle končí. A ani systémově není zatím téma podpory wellbeingu učitelů tam, kde bychom si ho přáli mít,“ říká předsedkyně neziskovky SOFA. I proto, aby se náhled na něj změnil, se v uplynulých dnech konal napříč Českem Týden pro wellbeing , do kterého se zapojily desítky organizací.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.