Britské školky dělají z dětí nemotory, učitelé se bojí rodičů a rizika. Je to špatně, říká školní inspekce

Podle zprávy britské školní inspekce mají tamní předškoláci čím dál méně příležitostí k pohybu, získávání síly a pružnosti. Jejich učitelé jim zakazují lézt na prolézačky a nechtějí s nimi jezdit na výlety. Mají totiž  obavy z nepříjemností, které by mohly nastat, kdyby se některé z dětí zranilo. A inspektoři namítají, že „bez určité míry riskování“ přicházejí zkrátka nejen jejich svaly, ale navíc nedostávají dostatek příležitostí k učení a celkovému rozvoji.

Modřiny a škrábance patří k dětství

Hlavní inspektorka Amanda Speilmanová řekla deníku Independent: „Setkáváme se s nepřiměřenými obavami z běžných modřin a škrábanců, které prostě patří k dětství. Školky by se k věci měly stavět s trochou zdravého selského rozumu. Děti potřebují pohyb, potřebují zkoumat, potřebují testovat své fyzické hranice. Přílišná ochrana jim neprospívá.“

Inspektorka Gill Jones dodává, že problém se týká i některých drahých soukromých zařízení. „Tam čeká na pracovníky složitý úkol. Budou muset na rodiče dětí velmi působit a vysvětlit jim, že bezpečnost dětí je sice důležitá, ale rozvoj hrubé motoriky také. Děti, které nikdy neručkovaly po prolézačce, si nevybudují dostatečnou sílu v rukách, aby pak ve škole zvládly psát. Všechno je to propojené. Děti musejí zažít i to, jaké to je, když se brodí suchým listím nebo skáčou v kalužích. Nemůžeme jejich mozky ve jménu bezpečnosti ochuzovat o podněty.“

Společnost odmítá riziko, děti ho ale potřebují k vývoji

Melanie Pilcher ze Svazu poskytovatelů předškolní péče závěry školní inspekce vítá a doufá, že se jim podaří přesvědčit jak rodiče, tak některé učitele a ředitele mateřských školek, aby dětem umožnili trochu dobrodružnější hry. „Žijeme ve společnosti, která odmítá riziko a nebezpečí. Pro děti je ale zdravé, aby si zkusily sáhnout na své limity. Zároveň tak zjišťují, jak fungují pravidla. Věřím, že učitelé získají sebedůvěru a rodiče jim začnou také víc věřit, že když vezmou děti na prolézačky, že je tam dokážou uhlídat.“

Podobnou zkušenost mají také pedagogové z českých lesních mateřských škol. Česká školní inspekce ve většině z nich vítala pečlivý přístup k otázce bezpečnosti. „Přistupujeme k riziku velmi vědomě – vyhodnocujeme míru rizika pro místa, kde si děti venku hrají, máme krizové plány, pravidla s dětmi, kvalitní školení první pomoci, samozřejmě lékárničky vždy s sebou. Pokud vyhodnotíme, že je míra rizika nepřípustná, musíme zakročit – například snížíme počet dětí, které mohou v jednu chvíli pracovat s nožem,“ říká Tereza Valkounová z Asociace lesních mateřských škol, která přednáší pracovníkům mateřinek o takzvaném přínosném riziku. 

Svíčka na baterky nenaučí zacházet s ohněm

K vyhodnocení rizika podle ní patří ještě zásadní otázka: Co se děti rizikovou situací naučí? „V rizikových situacích je obrovský učební potenciál – hranice osobní svobody, fyzika, pracovní postupy a nepřekvapivě také samotná dovednost chovat se v rizikové situaci bezpečně – jak jinak se to má dítě naučit? Pokud si někdo myslí, že se to naučí slovním ponaučením na začátku hodiny, tak vlastně ohrožuje děti, protože je jasné, že takto se děti bezpečnému chování nenaučí.“

Typickým příkladem v lesních školkách je oheň. „Setkávám se s tím, že pedagogové používají napodobeninu svíčky - plamínek na baterky. Takto ale svět nefunguje. Co tím děti získají? Zkreslenou představu, nulovou zkušenost s kvalitou skutečného ohně. Nenaučí se, jak s ním bezpečně zacházet – oheň se přece nezapíná tlačítkem. Přístup, kdy dětem riziko zapřeme nebo proměníme v neškodné, považuji za mnohem rizikovější než setkání s rizikem pod vedením pedagogů,“ říká Valkounová.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.