I rodič potřebuje laskavou náruč. V mateřských centrech se sdílí smích i slzy

Je ráno, listopadový čtvrtek, a učitel Arcibiskupského gymnázia Pavel Motyčka spěchá do mateřského centra Klubíčko. Ve třicetitisícové Kroměříži je všude blízko, a tak to má ze své školy sotva patnáct minut pěšky. Od devíti hodin bude mít lekci o wellbeingu, a když vstoupí do místnosti, kde na něj čeká asi deset žen, šumí to tu jejich hlasy i smíchem, pobíhá tu i pár maličkých děti. Kdo chce, dostane čaj, kávu i domácí cheesecake, každý si sedne, kam chce, třeba na koberec, a pak už se na stěně objeví první slide.

„Když to řeknu jednoduše, wellbeing je o tom, aby ve školách bylo jak dětem, tak učitelům dobře. Což zatím často není, jak ukazují průzkumy: tipněte si, na jakém místě v téhle oblasti končívají čeští učitelé… Na posledním!” říká Pavel Motyčka. „Wellbeing, jak já si to překládám, se zajímá o to, jak být šťastným člověkem,” rozvíjí svůj výklad učitel, který se svými gymnaziálními žáky šel několikrát na pouť do Santiaga de Compostela a je jedním z autorů nové učebnice etiky pro střední školy. „Dveře ke štěstí se ale otevírají zevnitř, říká jeden citát,” pokračuje s jemným důrazem. „Dokonalý život totiž neexistuje, umění je užívat si ten nedokonalý.“

A už jsem se pak nikdy nenudila

„Známe se dlouho, Pavel nám lektoroval několik seminářů a jezdili jsme s ním i na tábory na vodu,“ říká zakladatelka mateřského centra Marcela Bradová. Když má čas, ráda se účastní besed, které pro Klubíčko organizuje její kolegyně Veronika Habrová. „A s tímhle tématem obzvlášť souzním. Před mnoha lety nám na onkologické onemocnění umřela dcerka, druhé ze tří mých dětí, letos by jí bylo osmnáct. Mohla jsem se utopit ve smutku, ale já jsem se rozhodla pro život,“ říká usměvavá světlovlasá žena.

Klubíčko je jedno ze stovek rodinných komunitních center v Česku. Vznikají zdola, většinou iniciativou matek. „Jsme tu od roku 2002, to jsem byla těhotná se svým prvním synem a na webu Sítě mateřských center jsem si přečetla článek, jak takové centrum založit. Myslela jsem si totiž, že se na mateřské budu nudit, což se mi už nikdy nepodařilo,“ směje se Marcela Bradová.

Vyjít z izolace rodičovské dovolené a setkat se s jinými rodiči – to byl impuls pro vznik mateřských center v Německu, odkud se myšlenka rozšířila i do České republiky. První z nich založila v roce 1980 ve městě Salzgitter Hildegard Schooβ, která se doma s malými dětmi cítila osamělá, a tak si pronajala místnost a vytvořila komunitní prostor pro sebe a další matky. 

V poslední době si mnohá německá mateřská centra říkají „vícegenerační domy“ a zdůrazňují tak, že nejsou jen pro matky. I zakladatelka Klubíčka mluví o rodinném, a ne jen mateřském centru. „Jsme tu pro rodiče i prarodiče,“ říká Marcela Bradová. Co vše jim Klubíčko nabízí? Kromě pospolitosti také interaktivní přednášky, jako je tato, i základní poradenství. „Když ale vidíme, že problém rodiče je nad naše síly, odkážeme ho na specialisty, se kterými jsme ve spojení,“ říká Veronika Habrová, která má kromě besed na starosti podpůrné rodičovské skupiny.

Klubíčko Kroměříž má dvacet zaměstnanců, provozuje totiž i tři dětské skupiny, odpolední družinu a zájmové aktivity pro rodiče s dětmi nebo jen pro děti: jazykové kurzy, pohybové aktivity, slavnosti. „Zítra se bude konat francouzský večer s pohoštěním v režii dvou francouzských stážistů, bohužel jen v omezeném, komorním covidovém režimu,” říká Marcela Bradová.

Okopávat a zalévat

Po dvaceti minutách úvodu se lekce v Klubíčku dostává ke své interaktivní části. Pavel Motyčka rozloží na koberec karty s obrázky. „Vyberte si tři, které nejlépe symbolizují spokojený život,“ vybídne přítomné ženy a sám jde příkladem: „Já mám rád hory, poskytují mi nadhled,“ říká a ukazuje jednu z karet.

„Štěstí pro mě symbolizuje tahle fotka úplně obyčejného, a přitom krásného lesa,“ navazuje maminka v modrém tričku chovající nemluvně. „Připomíná mi, jak chodíme s rodinou o víkendech na výlety. Jsem moc ráda, že to baví nás všechny, manžela i děti. Na další fotce, jak vidíte, jsou šipky, ukazatele cesty do různých měst,” pokračuje mladá žena. „Můj život je šťastný i díky tomu, že jsem mohla velmi svobodně žít a cestovat po světě. Mí rodiče tohle nemohli plně zažít a ani nevím, jestli to budeme v takové míře zažívat v budoucnu. A ještě mi přijde skvělé, že tady v centru jsou dobrovolníci z Francie a můžeme si s nimi povídat a poznávat se navzájem. Můj muž taky není Čech, kousek té jinakosti mám tedy doma a jsem za to moc ráda,“ dodává. 

„Úplně mě pohladilo na duši, že jste ocenila naše dobrovolníky,“ vstoupí do toho Marcela Bradová. „Dostat je sem samozřejmě znamená spoustu práce, a komplikoval to i covid.“ „Nejen tohle, ale všechno, co děláte, je úžasné, to, že sem můžu přijít, mě vyloženě drží nad vodou,“ vyhrkne žena sedící na druhé straně místnosti. Za oknem světlé místnosti zatím tiše padá listí a uvnitř Klubíčka je klid a mír. Všem je tu společně dobře, ale hned za dveřmi čeká tisíc a jedna situace, které radost a pohodu nenavozují. „Tohle téma je pozitivní, a proto jsou pozitivní i reakce, ale na sdílecích kruzích se klidně i pláče,“ říká Veronika Habrová.

„Problémem matek je, že na sebe musí neustále zapomínat,“ vrací se Pavel Motyčka ke své prezentaci. „Jsou to takové palmy, které potřebují načerpat sílu z hlubokých zdrojů, aby je nezavalily balvany,“ odkazuje na historku, kterou vyprávěl předtím. A pokračuje: „Žena na rodičovské by měla mít nějaký čas jen pro sebe, kdy může relaxovat, a ten vnímat jako nedotknutelný. Je třeba se opečovávat, mít se rád, odměňovat se. A hlavně být vděční za maličkosti.“

Jako pětinásobný otec má též rušnou domácnost a do každodenní únavy maminek se dokáže vcítit. „Pečovat o sebe ale musíte samy, nikdo to za vás neudělá,“ nabádá své publikum. „Člověk je jako květina, každý jiný, růže, tulipán, masožravka nebo bodlák. Dělat z bodláku růži je nesmysl, ale můžu ho – abych dostál svému jménu (směje se) – okopat, zalít, dát mu výživu do půdy a hodně světla. Pak to bude velmi krásný bodlák.“

Jedna učitelka mu prý na tohle přirovnání namítla: pane učiteli, viděl jste snad někdy krásný bodlák? Na to jí pan učitel Motyčka odpověděl: „Samozřejmě, viděl. A to je to pedagogické umění: vytvořit podmínky, aby jakákoli kytka vyrostla do krásy.”

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.