Ničí vám spánek po obědě rodinné večery? Nevzdávejte dialog se školkou

Terezka je veselá a aktivní téměř šestiletá holčička z Prahy, která po obědě už od dvou let ani náhodou nespí. Tedy, nespí doma nebo na dovolené. Pokud chodí do školky, je takřka pravidlem, že po dlouhém vrtění nakonec oči na pár desítek minut zavře. „No, a potom ji večer nemůžu zahnat do postele,“ říká rezignovaně její matka, také Tereza. „Ještě v deset tam poskakuje, neustále vylézá z postele a chodí se napít, chvíli jí je horko, chvíli zima, a nakonec musím být v posteli s ní a kolikrát usnu dřív než ona. Když má ráno po takovém usínání brzy vstávat do školky, bývá to i se slzami. Takhle se potácíme celým týdnem a srovná se to zase až o víkendu.“

V Terezčině školce je – jak to ostatně stanovuje vyhláška pro mateřské školy – povinný odpočinek na lůžku, s peřinkou a v pyžamu. Trvá od půl jedné do dvou hodin a děti během té doby musejí ležet potichu v zatemněné místnosti. „Několikrát jsem se snažila domluvit, aby si Terezka mohla v posteli třeba prohlížet knížku,“ říká Tereza. „Bohužel jsem vždy slyšela, že by to potom chtěl dělat každý, děti by šustily stránkami, ukazovaly si obrázky, a spolužáci, kteří odpočinek potřebují, by nemohli spát. A navíc Terka nakonec usne, takže o co mi jde? Jenže třeba po 45 minutách v tichu a tmě by přece usnul každý. I ten, kdo to nepotřebuje.“

Dlouhé ležení na lehátku je nepřípustné

„Spaní po o“ je součástí školkového života už desítky let. Generace dnešních rodičů i prarodičů vzpomíná na to, jak si šeptem povídali s kamarády, když nemohli usnout. Autorka tohoto článku za celou svou docházku usnula pouze jedinkrát, zato strávila mnoho desítek hodin ročně hraním si s tkaničkami na povlečení, kterým dělala na konci uzlíky jako hlavičky a sehrávala si s nimi němá divadelní představení. 

Podle Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání je odpolední odpočinek ve školce nutný a podle vyhlášky je navíc třeba, aby se děti převlékaly do pyžama a uléhaly do lůžkovin, které jsou označeny jejich značkou, a to na lůžko či lehátko s pevnou oporou zad. Pokud ale dítě neusne do půl hodiny, měl by mu personál školky umožnit klidovou činnost, tedy třeba to prohlížení knížky, které pro svou dceru žádala Tereza. V dokumentu se doslovně píše „…v denním programu je respektována individuální potřeba aktivity, spánku a odpočinku jednotlivých dětí (například dětem s nižší potřebou spánku je nabízen klidný program namísto odpočinku na lůžku). Donucovat děti ke spánku na lůžku je nepřípustné.“

Jak říká Irena Borkovcová z České školní inspekce, „z hlediska biorytmu dětského organismu je významný odpočinek dětí bezprostředně po obědě formou odpočinku na lůžku v délce asi 30 minut (včetně četby pohádky, poslechu relaxační hudby). Děti, které během této doby usnou, pokračují ve spánku, děti, které neusnou, vstávají, převléknou se z pyžamka a využívají nabídku připravených klidových aktivit. Nutit děti pobývat na lehátku, pokud nespí, je nepřípustné.“ V mnoha školkách bohužel ale právě toto vyžadují – už jen proto, že rodiče jsou daleko a pětileté dítě půlhodinu neodhadne.

Spaní v pyžamku na lehátku? Česká specialita

Dětským spánkem se zabývá spánková antropoložka Lenka Medvecová Tinková, která na toto téma vydala už tři publikace a další dokončuje. „Spánek je ovlivněn nejen potřebou našeho těla, ale také sociokulturními vlivy, podnebím a individuálním životním stylem. V některých státech už tříleté děti nedávají odpoledne spát ani ve školce. V jiných zemích je naopak odpolední odpočinek běžným nejen pro děti, ale i dospělé. Přístup k němu se liší. Ze 44 studií na téma dětského spánku ale například vyplynulo, že nejčastěji se denního spánku děti vzdávají mezi druhým až pátým rokem,“ vysvětluje. Existují země, jako je třeba Velká Británie, kde děti nastupují do školy nezřídka už ve čtyřech letech a jejich školní den končí až kolem 15. hodiny, takže nemají ani příležitost usnout.

Převlékání do pyžamek je podle Lenky Medvecové Tinkové také spíš sociokulturní záležitost a „školkový rituál“ než nezbytnost, stejně jako zatemněná místnost a lůžka s pevnou oporou zad, které vyžaduje vyhláška. „Pro děti může být pozitivní už jen to, že zpomalí aktivity – čte se pohádka, zajímavý příběh, nebo se poslouchají audiopohádky, hrají si se skládačkami, čtou si knihu či mohou malovat nebo něco vytvářet. To platí hlavně u dětí v předškolním věku, které už ve většině případů spát nepotřebují,“ říká spánková antropoložka.

Dva tucty biorytmů není snadné sladit

Rodiče by se podle Lenky Medvecové Tinkové na druhou stranu neměli fixovat jen na to, že doma o víkendu nebo o prázdninách už jejich dítě nespí, protože režim ve školce je velmi odlišný a pro dítě mnohem namáhavější. „Některé děti by potřebovaly spát třeba do půl osmé, a když musejí v týdnu vstávat třeba o hodinu dřív, tak je to pro ně náročné a po obědě prostě usnou,“ vysvětluje. „Stejně tak je i prostředí školky jiné, náročnější, děti tu mají hodně aktivit, musejí se soustředit a unavuje je třeba i to, že se musejí přizpůsobovat kolektivu a vycházet se spolužáky.“

Předškolní pedagogové mají tu složitou roli, že mají ve třídě přesně tolik různých biorytmů, kolik tam je dětí. Rámcový vzdělávací program sice stanovuje potřebu respektu k individuálním potřebám, ale v reálu se nelze stoprocentně přizpůsobit všem. „Hodně by pomohlo, kdyby ve třídách nebylo tolik dětí a naopak bylo více personálu, který by mohl ‚nespavce‘ po půl hodině někde shromáždit a být s nimi,“ říká. Přesto ale i podle Lenky Medvecové Tinkové v Česku existují školky, které dokážou vycházet vstříc „spavcům“ i „nespavcům“. „V některých školkách používají rozdělení na zóny – zóna aktivit, zóna klidných her, zóna spánku, a je to vše rozděleno v rámci malého prostoru. V jiných jsem se setkala s tím, že je odpolední spánek spíše nabídkou ke čtení – učitelky čtou nebo kombinují s posloucháním audiopohádek. Nikdo nikoho nenutí usnout, odpočívají u pohádek, což může být pro mnoho dětí důležitým uklidňujícím prvkem pro zvládání náročného dne ve školce,“ popisuje.

Odpočinek ve stínu pod stromem

Jednou ze školek, která rozhodně nikoho spát nenutí, je státní MŠ Libocká v Praze 6. Její ředitelka Dana Chroustovská má k dispozici ona „lehátka s pevnou oporou zad“, které vyžadují hygienici, ale skutečně je používá pouze ve třídě nejmladších dětí od 3 let do 4,5 roku. „Se staršími si natáhneme velký molitan, na něj si lehneme a čteme si knížku,“ vypráví ředitelka Chroustovská. „Pokud někdo usne, musejí ho ostatní samozřejmě nechat spát. Jak jinak se naučí toleranci a ohleduplnosti než takto?“ vysvětluje.

Čas, kdy někteří kamarádi spí, můžou učitelky využívat třeba k pedagogické diagnostice, k předškolní přípravě a k tichému povídání. Když je hezké počasí, využívají děti v Liboci k odpočinku i rozlehlou školní zahradu, kde je možné se natáhnout pod strom do stínu. „Dřív, když nám děti přicházely do školky běžně už po šesté hodině ráno, bývaly ve dvanáct skutečně už unavené. Dnes ale přichází nejvíc dětí kolem půl deváté, takže je celkem logické, že jejich potřeba spánku po obědě je menší,“ dodává ředitelka. „Učitelky by je asi dokázaly uspat, kdyby chtěly, ale proč kazit všem večer? Aspoň budou děti v osm v posteli a líp se vyspí v noci.“

Večer bez tlaku a stresu ze spaní přináší lepší spánek

Co ale můžou rodiče dělat, když jejich mateřská škola trvá na tom, že je „z organizačních důvodů“ nutné, aby všechny děti ležely v tichosti a ve tmě? Lenka Medvecová Tinková zdůrazňuje, že by neměli vzdávat pokusy o dialog. „Z mé zkušenosti mohu říci, že v mnoha školkách se dá domluvit, jen je potřeba společně na toto téma diskutovat,“ říká. „Někdy si přejí rodiče, aby jejich dítě odpoledne nespalo, přitom ale učitelky pozorují velkou únavu dítěte. Jinde zase naopak, dítě už spát nepotřebuje a má kvůli tomu stres ze školky. Všechno jsou to velmi živá témata, o kterých je potřeba mluvit a hledat řešení.“

Pokud se domluva nepodaří a není možné vyzvedávat dítě trvale po obědě, měli by se rodiče soustředit na to, aby se večerní usínání stalo méně obtížným a psychicky náročným pro všechny zúčastněné. Jakmile se rodiče dozvědí, že dítě ve školce spalo, začnou se podvědomě děsit toho, že večer bude těžko usínat. Dítě to – také podvědomě – cítí jako velký tlak, a tím spíš má problém „zabrat“.

„Když víme, že nám to usínání přerůstá přes hlavu, je vhodné zařadit třeba večerní procházku na čerstvém vzduchu, která skvěle funguje na zklidnění,“ radí rodičům spánková antropoložka. Jakkoliv se to může zdát těžké, až nemožné, měli by se rodiče soustředit na to, aby večer byl klidovou a příjemnou částí dne. Dítě, které odpoledne spalo jako dudek, asi nedonutíte jít spát v osm hodin, je ale možné večerní čas i tak dobře využít – třeba k povídání o školce. „Večer se děti často otevřou tak, jak na to přes den není čas ani nálada. Je to okamžik vzájemné blízkosti, který můžeme využít. Například můžeme zjistit, jak se dítě ve školce cítí, co prožívá, jestli ho něco trápí nebo jestli mu můžeme s něčím pomoci. Večerní společný čas je také prostor pro znovu napojení se na děťátko po dlouhém dni a odloučení. Takový čas může být velmi prospěšný pro celou rodinu,“ radí Lenka Medvecová Tinková. „Čím méně spěchu, tlaku a stresu, tím spíš se usínání podaří.“  

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.