Připadá vám vaše dítě nadané? Nebojte se přivést ho na testy, říká Dana Havlová z Mensa ČR

Co vlastně měří testy inteligence, které pořádá Mensa ČR?

Měříme takzvanou fluidní inteligenci, v zásadě se dá říct, že se soustředíme na matematicko-logickou dimenzi inteligence. Naše testy sice nepokrývají vše, ale jsou jasně měřitelné, vyhodnotitelné, mezinárodně přenositelné, jsou rychle hotové a lze je provádět kolektivně. Jde o jakýsi prvotní screening, jehož úkolem je vyhledat děti s potenciálem, aby se s nimi dál pracovalo. Někteří rodiče potom ještě zajdou na komplexní diagnostiku třeba do pedagogicko-psychologické poradny, jiným stačí výsledek od nás a sami si potom hledají cestu. 

Dřív se říkalo, že naše testy často výsledky nadhodnocují, před třemi lety jsme ale s kolegy vytvořili test nový, který jsme konzultovali s psychology z Akademie věd a vyzkoušeli ho na dostatečně velkém vzorku dětí. Musím říct, že je skutečně velmi kvalitní a přesný.

S jak starým dítětem a proč bychom se na testování měli vůbec vydat?

U nás testujeme děti od pěti let, aby bylo možné test provádět v nějaké menší skupince. S mladšími dětmi je třeba jít například k psychologovi, který s ním bude pracovat individuálně. Na testování mohou rodiče přijít s jakýmkoliv dítětem, ale většinou k nám chodí ti, kteří mají jakési podezření, že by jejich dítě mohlo patřit mezi ty bystřejší. Někdy se opovržlivě říká, že k nám na testy vodí děti ambiciózní rodiče, kteří už nevědí, kam by děti „nacpali“, ale ten odhad rodičů bývá poměrně přesný. A já na taková prohlášení říkám, ať si jedno nadané dítě vezmou na pár dní domů a uvidí (smích). 

Na základě čeho pojímají rodiče podezření, že je jejich dítě nadané?

Už v brzkém věku se zajímají o náročná témata, která mezi jejich vrstevníky právě nefrčí. Brzy začnou číst, třeba i ve dvou nebo třech letech. Zajímají je velká čísla, už v první třídě by chtěly nejlépe počítat v tisících nebo milionech, a pak dělají chyby v jednoduchém sčítání a odčítání, protože se nudí a jednoduchým počtům nevěnují pozornost. Mívají značnou slovní zásobu, chápou různé slovní obraty a cizí slova a používají je správně, ve vhodných momentech. Značná část z nich „nezavře pusu“, jsou velmi mluvní a rádi se podělí o všechny své myšlenkové pochody. Pokud si rodič nebo vnímavý učitel podobných rysů u dítěte povšimne, má smysl s dětmi na screening zajít.

Občas se mi stane, že mluvím s učiteli, a ti mi řeknou, že u nich ve škole měli za poslední roky jedno nadané dítě, se kterým to byla hrůza. To ale prostě není možné, statisticky vzato jde o dvě děti ze sta, takže pokud má škola pět set žáků, sedí jim ve třídách pravděpodobně deset mimořádně nadaných, o nichž nikdo neví. A to je škoda. 

Dá se skutečně o inteligenci a nadání dítěte rozhodnout na základě jednoho testu?

Testy nejsou rentgen a do hlavy dítěti nikdo nevidí. Máme standardizovaný nástroj na měření intelektu, ale ten je přesný jen ve chvíli, kdy testovaný odvede výkon, který se limitně blíží jeho maximálnímu. To se ale nemusí stát vždy. My nevidíme, jestli je dítě ospalé, včera se pohádalo s kamarádem nebo jestli je ve velkém stresu a obává se, že nepodá dostatečný výkon. Pokud je výsledek vynikající, nikdy to není náhoda, protože test je postaven tak, že v něm není možné náhodně natipovat vynikající výsledek. Horší výsledek než vynikající je vždy s otazníkem, a já říkám, že jeden test v poradně nepozná víc než maminka nebo paní učitelka. Spolehlivým vodítkem nejsou ani různé soutěže, protože spousta nadaných vůbec soutěžit nechce, nepodávají dobré výkony, protože se děsí vlastního selhání... Takže my říkáme, že pokud někdo vyhrává olympiády nebo podá nadprůměrný výkon v testu, není co řešit. Pokud je výsledek trochu zklamáním, raději s dítětem zacházejte jako s nadaným. Tím mu určitě neuškodíte.

Vyzkoušejte si test inteligence

Co to pro rodiče vlastně znamená, když zjistí, že jejich dítě má IQ vyšší než 130?

Většině rodičů test potvrdí to, co už dávno vědí, tedy, že mají doma mimořádně intelektově nadané dítě. Další, a možná i důležitější otázka pak zní: co s tím? Jak s ním teď zacházet, aby využilo svůj potenciál? Dítě se dál bude chovat stejně, tedy bude potřebovat víc informací než ostatní, aby si zaměstnalo hlavu. Rodič se možná bude snadněji vyrovnávat s odvrácenou stránkou nadání. Víme – a od rodičů slýcháme – že nadané děti se častěji potýkají s různými citovými výkyvy. Mnohé z nich jsou například velmi perfekcionistické. Určitě není od věci dávat si vysoké cíle, ale problém nastává, když se dítě těžko vyrovná se selháním, s tím, že se mu něco nepovedlo tak, jak si představovalo. Některé děti procházejí výbuchy vzteku, jiné odmítají odevzdávat práce, protože nevyhovují jejich vlastním, velmi vysokým kritériím kvality. Jsou na sebe často velmi přísné a hroutí se, když se jim něco nepodaří. 

Další věc, se kterou se rodič musí smířit, je fakt, že potřeby jeho dítěte žádná vzdělávací instituce na sto procent nenaplní. Je třeba najít kvalitní školu, ale také pochopit, že nebude nikdy zcela vyhovující. Je to možná tvrdé, ale je to tak.

Když jsme u těch škol... Jaké mají vůbec nadané děti dnes možnosti?

Pokud mluvíme o dítěti, které má „papíry z poradny“ – protože pro školy existuje jediný oficiální partner, a tím jsou pedagogicko-psychologické poradny – máme v dnešní době v zásadě tři možnosti. Tou první je integrace v rámci běžné třídy s individuálním vzdělávacím plánem nebo obohacováním učiva. Druhou možností jsou formy skupinové výuky, kdy je možné rychlejší děti na část výuky vzít stranou a nabízet jim úkoly na jejich úrovni. Poslední možností jsou pak školy a třídy zaměřené na mimořádně nadané děti.

Která z těchto možností je podle vás nejlepší?

Ta debata o vhodných školách pro nadané je vážně nekonečná! Já si myslím, že by měly existovat všechny tyto možnosti. Když máte opravdu extrémně nadané dítě, takové, jaké je jedno třeba z deseti tisíc, tak to je v běžné třídě opravdu odsunuté na okraj a parťáka si tam prostě nenajde. Průměrné IQ je 100, polovina populace se potom pohybuje v rozsahu 90–110. Směrem ke krajům potom křivka klesá, pod 70 a nad 130 je pak nějakých 2,5 procenta populace. Věřte, že je velký rozdíl mezi lidmi s IQ 90 a 130, a co teprve potom ty opravdu extrémní případy, kdy se IQ pohybuje kolem 160? Svým způsobem je podobné, když má člověk IQ pod 70 a nad 130, protože se nejedná o běžného, ve statistickém slova smyslu průměrného jedince, jehož potřeby dokáže zcela saturovat běžný vzdělávací systém, oba budou potřebovat nějakou podporu šitou na míru své odlišnosti. Když vedle sebe v domě bydlí jaderný fyzik a zedník, tak se třeba slušně pozdraví a prohodí pár slov o počasí, ale nebudou spolu pravděpodobně dobrovolně trávit několik hodin denně.

A nepotřebují se také naučit fungovat mezi ostatními z běžné populace?                                                                                                                                          

Když jako škola dokážu nadané dítě integrovat, super. Když dokážu vytáhnout nadané dítě do skupiny podobných na několik hodin týdně, motivovat ho a ve zbytku času ho nechám navazovat vztahy – taky super. Ale když hodím malé dítě do prostředí, kde mu nikdo nerozumí, které vnímá jako nepřátelské, tak nemá šanci na dobrý vývoj. Každé dítě má právo vzdělávat se svým tempem, nejde o žádnou segregaci. Nejde o to stavět nadané děti na nějaký piedestal, ale dát jim možnost rozvinout svůj potenciál. Když máte děti nadané na hudbu nebo na sport, je úplně normální, že trénují zvlášť, mají k sobě intenzivní podporu trenérů a koučů. Podpořit intelektově nadané dítě není nevhodné, naopak, celá společnost na tom získá.

Co se stane, když se nadání nepodaří objevit?

Fluidní inteligenci někdy přirovnávám k absolutnímu hudebnímu sluchu. Když se narodí dítě s absolutním sluchem, v ideálním případě ho někdo objeví a pošle do ZUŠ. Tam, když má dobré vedení a k tomu i kvalitní pracovní návyky, dokáže odpracovat těch deset tisíc hodin a nevzdat to, tak na konci můžeme mít virtuosa. Pokud se něco pokazí, dítěte si nikdo nevšimne, nemá mentora nebo pracovní návyky, tak na konci nebudeme mít skvělého hudebníka, ovšem ten absolutní sluch se nikam neztratí. S inteligencí je to velmi podobné. Společnost by ale neměla nadání potlačovat, protože dítě, které svůj potenciál nemůže rozvinout, může trpět těžkou frustrací a psychickými problémy.

Pomůže v něčem školám Dětská Mensa?

Dětská Mensa se snaží tyto děti zachytit a usnadnit život jim i lidem, kteří o ně pečují. Kromě diagnostiky máme také program pro mateřské školy, který je vhodný nejen pro nadané děti. Ve spolupráci s Národním pedagogickým institutem jsme vytvořili ucelený systém deseti přednášek pro pedagogy, které pokrývají různá témata týkající se vzdělávání nadaných. Při školách organizujeme kluby nadaných dětí, kde se mohou setkávat napříč ročníky, trénovat si hlavu a přátelit se s lidmi, kteří jim více rozumí. Nabízíme testování zájemců přímo ve školách, kdy ale výsledky konkrétních dětí nesdělujeme škole, pouze rodičům. Škola se dozví jen to, v jakých pásmech se žáci pohybují.

A co dělá Dětská Mensa pro rodiny a děti?

Předáváme různé informace rodičům. Pořádáme setkávání rodin, víkendové akce, kde se potkávají „stejně postižení“ a sdílejí zkušenosti. Vždycky si pozveme i nějaké odborníky, děti mezitím hrají hry, je to fajn. No a už mnoho let jsou mojí oblíbenou aktivitou letní kempy pro děti. Jde o to, aby se uvolnily, dobře se cítily, něco si užily. Máme samozřejmě táborovou hru, ale při všem tom běhání po lese účastníci také luští všelijaké šifry, aby trochu zaměstnali hlavu. Půl dne máme nějaké kolektivní aktivity a na druhou půlku dne vždy naši vedoucí připravují nějakou nabídku, kdy si děti vybírají. Můžou jít hrát deskovky, dělat chemické pokusy, stavět roboty nebo projít únikovou hrou. Některé turnusy tu třeba hrozně frčí Dračí doupě. A pokud odsud dítě odjede spokojené, vyrelaxované, najde si nové kamarády, tak za mě je účel naplněn. Loni jsme měli poprvé na táboře psychologa, se kterým si děti mohly dát i osobní konzultace. Letos plánujeme, že se kromě psychologa zúčastní i další odborníci, kteří se tam dozvědí, jak zacházet s nadanými dětmi, a tyto poznatky si odvezou domů. 

Dana Havlová vystudovala Pedagogickou fakultu MU v Brně. Několik let pracovala jako pedagožka na ZŠ, SŠ a externě PdF MUNI. Od roku 2005 se věnuje vyhledávání nadaných dětí a jejich podpoře. Také se věnuje testování IQ (dětí i dospělých), testování ve školách na Moravě a středních Čechách. Deset let je koordinátorka testování v rámci Mensy ČR (do loňského roku byla místopředsedkyní Mensy ČR). Je spoluautorkou testů fluidního intelektu pro děti od 5-14 let MITCH a MITCH mini (dětské IQ testy Mensy - Mensa Intelligence Test for CHildren). Pro nadané děti a mládež organizuje kempy zaměřené na setkávání dětí („mezi svými“) a jejich rodin a na jejich wellbeing. Pracuje v poradně Theraplay v Brně jako poradkyně pro nadané děti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.