Prodloužené dětství volí až pětina rodin. Letos k důvodům školních odkladů přibývá i hrozba dalších lockdownů

V úvahách paní Matyášové hraje roli několik faktorů. Kromě toho, že chce synovi dopřát co nejhladší vstup do školy, přemýšlí pochopitelně i o tom, do jaké míry ovlivní příští školní rok pandemie koronaviru. „Na podzim jsem si říkala, že když Toník zůstane ještě ve školce, nebude muset nosit roušku. Teď už je mi ale jasné, že roušek se nezbavíme dlouho. A tak spíš přemýšlím, jak bych zvládla distanční výuku s dcerou s poruchami učení a potenciálně nezralým synem. Není to snadné rozhodování,“ říká. Nepomáhá ani to, že několik měsíců zajištěný termín vyšetření v poradně jim na poslední chvíli padl, protože psycholog ulehl s covidem.

V počtu odkladů jsme rekordmani

Podobně jako Ivana Matyášová si teď lámou hlavu tisíce dalších rodičů v celém Česku. Zápisy do základních škol se v posledních letech konají v dubnu (dříve to byl leden) a rodiče by tou dobou už měli mít jasno, zda budou pro své dítě žádat o odklad povinné školní docházky.

Do jaké míry promluví do jejich rozhodování obavy z dalšího lockdownu a distanční výuky, se zatím nedá úplně odhadnout. Nicméně psychologové z České společnosti pro neurokognitivní rehabilitaci v tiskové zprávě z konce minulého roku varují, že kvůli výuce na dálku nyní o odkladu uvažují i rodiče, kteří by své děti za normálních okolností do školy poslali. Už teď přitom odklad v Česku volí zhruba pětina rodin, což je v evropském měřítku vysoké číslo. Podle údajů ministerstva školství (MŠMT) ve školním roce 2019/2020 nastoupilo do českých škol 106 625 dětí, a z toho 24 295 bylo už sedmiletých – skoro 23 procent tedy volilo odklad.

„Pokud dítě není tělesně nebo duševně přiměřeně vyspělé a požádá-li o to rodič, může ředitel školy odložit začátek povinné školní docházky o jeden školní rok. K žádosti ovšem musí být přiloženo jak posouzení příslušného školského poradenského zařízení, tak i odborného lékaře nebo klinického psychologa. Začátek povinné školní docházky lze odložit nejdéle do zahájení školního roku, v němž dítě dovrší osmý rok věku,“ vysvětluje Aneta Lednová z MŠMT.

O tom, zda dítě odklad mít bude, rozhodují nakonec rodiče. V ruce však musejí mít „papír z poradny“, tedy výsledky celkového vyšetření školní zralosti. To se provádí standardizovanými metodami a zkoumá se při něm například kvalita kresby, srozumitelnost řeči, sluchová diferenciace, slovní zásoba, schopnost vyjadřování, numerická připravenost, abstraktní myšlení a v neposlední řadě i schopnost dítěte odpoutat se od matky a komunikovat s cizím člověkem. Jedním z důležitých kritérií je i věk: „U dětí narozených mezi květnem a srpnem se skutečně odklad zvažuje častěji, a to zejména u chlapců, kteří v tomto věku bývají o něco méně zralí než dívky,“ vysvětluje ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny v Ústí nad Orlicí Petra Novotná a dodává: „Pokud je ale dítě objektivně vzato zralé, snažíme se rodičům vysvětlit, že mu odkladem neprospějí, naopak. Je nastartované udělat další krok ve svém vývoji. Proč ho brzdit?“.

Na ono pověstné „prodlužování dětství“ se zaměřila ve své disertační práci Zuzana Svobodová z Pedagogické fakulty UK, a nabízí další perspektivu: „Odklad školní docházky často volí lépe situovaní rodiče, kteří dítěti vytvářejí podnětné prostředí. Tento ,rok navíc‘ pak využijí třeba k tomu, aby se potomek začal věnovat cizímu jazyku, sportu nebo hře na nástroj, navíc se také často naučí číst, psát a počítat.“

Když takové sedmileté dítě po odkladu přijde do školy a setká se tam s „běžným“ čerstvě šestiletým, rozdíl mezi nimi může být enormní. Zatímco starší dítě je učiteli vnímáno jako nadané a jeho sebevědomí roste, čerstvě šestileté dítě z běžného prostředí má zaděláno na pocit neúspěchu. Vzdělávací dráha dětí se tak může podle Zuzany Svobodové začít diferencovat už v předškolním věku.

Zápisy bez dětí nejsou ideální

„Pro některého učitele dítě zralé je, pro některého nebude nikdy,“ usmívá se Sofia Hladíková, učitelka 1. stupně a ředitelka ZŠ Kocbeře. „Vím ale, že když v nějaké škole převažují mezi prvňáky sedmiletí, má jejich učitel tendenci jet rychleji, a tím spíš v dalších letech narůstají odklady, protože si to rodiče mezi sebou řeknou.“

V ZŠ Kocbeře se „nejede na výkon“, možná proto je tu celkové množství odkladů nižší, než je celorepublikový průměr. Výhodou je i to, že ke škole je přidružená mateřinka a učitelky z obou stupňů těsně spolupracují. Na druhou stranu ale zaběhnutý systém ohrožuje pandemie koronaviru.

„Loni byl zápis jen online, a tak jsme zapsali chlapce, který měl nejspíš ještě rok zůstat ve školce. Postupujeme pomaličku, hodně mu pomáhám, ale sám vidí, že je nejpomalejší, a ubírá mu to sebevědomí,“ krčí rameny Sofia Hladíková. „Problém u nás nebývají znalosti, ty se doženou, ale spíš řešíme emoční a sociální nezralost. Když dítě u zápisu nepojmenuje trojúhelník, je to menší problém, než když jde do slz, vzdoru, případně s námi vůbec nemluví. Moc bych si přála, aby zápisy letos proběhly prezenčně, a my mohli tyto případy odfiltrovat.“

Soutěživost rodičů stoupá

Případné odklady školní docházky jsou v tuto chvíli žhavým tématem i pro učitelky a rodiče dětí z mateřských škol – tedy byly, dokud se školky se začátkem března zase nezavřely. Andrea Kudličková z MŠ Čtyřlístek v pražských Stodůlkách učí ve své předškolní třídě 70 % cizinců, především ze zemí bývalého Sovětského svazu a z Vietnamu.

„Rodiče z ciziny odklad nechtějí, protože pro ně je ostuda, když dítě nejde do školy v šesti letech. Naproti tomu čeští rodiče víc kalkulují a řeší, jak budou případně zvládat distanční výuku s prvňákem,“ říká Kudličková.

Kdyby se školky nezavřely, absolvovala by během března půlhodinové individuální rozhovory s každou rodinou, kde by společně vyhodnocovali pokrok jejich potomka. Nejdůležitější podle ní je, aby mělo dítě v pořádku řeč, maximálně s drobnými nedostatky, jako je výslovnost R a Ř. Dál je nutné, aby bylo podle zadání schopné splnit sérii úkolů, například jít do pokoje, vzít si modrou pastelku a pak s ní namalovat obláček. Problematické může být i to, když dítě nedokáže rozlišit hlásky ve slovech.

„Velkým tématem je také emoční zralost. Máme tu děti, které už znají písmenka, ale špatně třeba zvládají přesuny nebo změnu programu, a pro ně může první třída být náročná,“ vysvětluje Andrea Kudličková. Při rozhovorech se snaží rodičům spíš klást otázky než nabízet svá hodnocení a návrhy. Někteří rodiče si prý nechají poradit, další jsou už rozhodnutí. „Musíme vážit slova, protože je patrné, že někteří rodiče nechtějí slyšet, že jejich dítě je v něčem slabší než ostatní. Ta soutěživost je čím dál větší,“ dodává.

S odkladem do přípravky

Když už se rodič rozhodne pro odklad školní docházky a poradna a lékař mu ho potvrdí, zbývá vyřešit další otázku: Kam s ním? Česká vzdělávací soustava rodičům nabízí v podstatě dvě možnosti: zůstat ještě rok v mateřské škole, nebo zamířit do přípravné třídy na základní škole, takzvaného „nulťáčku“.

„Podle mé zkušenosti mají přípravné třídy smysl hlavně pro děti s nějakým konkrétním problémem, na němž je třeba zapracovat. Cizinci s omezenou znalostí češtiny, motoricky a sociálně slabší děti nebo děti s logopedickými vadami jsou typickými příklady, pro něž je přípravná třída vhodná,“ říká ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny v Ústí nad Orlicí Petra Novotná.

Její slova potvrzuje i Květoslava Hradecká, která už více než dvacet let vede přípravnou třídu na ZŠ Špičák v České Lípě. Každý rok jí rukama projde pestrá směsice žáků, od sociálně slabých přes cizince až po děti s poruchami učení a soustředění. „My je tady dovaříme a dopečeme,“ směje se. „Když jsme začínali, přetahovali jsme se s místními školkami o každé dítě. Postupně jsme se ale navzájem přesvědčili, že ty složitější případy mohou předávat k nám, a jim se tak uleví. Ve věkově smíšených třídách, kde je 24 dětí od necelých tří let až po sedmileté, není příliš prostor věnovat se každému z nich individuálně. My to ale s maximálně 15 dětmi zvládáme v pohodě. U nás ve škole máme už tři přípravky a dětí máme pořád dost.“

Pandemie koronaviru ovlivnila i přípravky v České Lípě. Protože loni neproběhly prezenční zápisy, nestihly se „odfiltrovat“ slabší děti, a tak pět prvňáků už v prvním čtvrtletí opustilo své spolužáky a z 1. třídy zamířilo do přípravných tříd. „V každé třídě se najde někdo, kdo školu hůř zvládá. Pokud by měl odejít zpátky do školky, bylo by to pro něj velké selhání. Takhle zůstane školákem,“ vysvětluje Hradecká. Pokud se ani letos nepodaří uspořádat zápisy v přítomnosti dětí, hrozí, že se situace bude opakovat.

Přípravnou třídu zvolila pro svoje dvojčata před dvěma lety i Zuzana Chomátová z Prahy a nelituje: „Naše děti jsou dubnové, lehce nedonošené. Syn v těch šesti letech hodně těkal mezi aktivitami, dcera si ještě ráda po obědě na chvilku odpočinula. V poradně i ve školce nám řekli, že do školy mohou, ale možná to bude trochu dřina.“ Nakonec se děti mohly jít na den podívat do přípravky na blízké škole, a to rozhodlo. „Není to už školka, nosí si batůžky, mají penál, úkoly, pravidelné střídání hodin a přestávek, a přitom tu nikdo není stresován známkami. Dětem ten rok rozhodně prospěl,“ shrnuje Zuzana.

Některé státy odklady neznají

Zatímco v Česku je instituce odkladu využívána poměrně hojně, mnohé evropské země jdou jinou cestou. V některých německých spolkových zemích si například rodiče dětí narozených od května do srpna mohou sami vybrat, zda dítě do školy pošlou v čerstvých šesti, nebo rok počkají. Žádná dobrozdání k tomu nepotřebují. Jinde zase děti do školy prostě jdou a odklady se nepovolují.

„Byla jsem překvapená, že ani autistické dítě tady odklad nedostalo a nastoupilo v pěti letech jako všichni,“ říká Veronika Macleod, která žije v Edinburghu. „Základní školu tady prostě udělá každý, není stres kolem známek a přijímaček na střední, naproti tomu máme velkou podporu asistentů ve třídách. Děti se první roky učí hrou, zpíváním, pohybem, takže přechod není tak náročný.“

Co by tedy mohlo být příčinou českých obav ze vstupu do školy? „Myslím si, že si jako společnost sice klademe otázku, zda jsou děti zralé na školu, ale nezamýšlíme se nad tím, jak vypadají první třídy a jaké nároky se tam na děti kladou. Pokud je první třída takovým strašákem, že tam pětinu dětí raději nedáme ze strachu ze selhání, není ten systém špatně nastaven?“ zamýšlí se Petra Novotná z ústecko-orlické pedagogicko-psychologické poradny.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.