Výklad práva, jaký si nemusíme nechat líbit. Verdikt brněnského soudu se musí konečně stát hybatelem změny
Tresty, s nimiž pachatelé znásilnění odcházejí od českých soudů, jsou směšně nízké. Víme to všichni: hlasy upozorňující na absurditu sazeb se s větší či menší silou ozývají už řadu let. Šokující rozsudek Krajského soudu v Brně z minulého čtvrtka, který muži roky znásilňující nevlastní dceru opět uložil obligátní podmínku, tentokrát už musí být katalyzátorem změny. Tedy v případě, že se chceme považovat za společnost, která spravedlnost justice nezná jen z televizních kriminálek.
Na první pohled se může zdát, že se v posledním týdnu v médiích, mezi lidskoprávními aktivisty a aktivistkami a politiky a političkami z řad těch osvícenějších opět dává do pohybu pro všechny unavující kolovrátek. Už zase, po milionté, musíme opakovat, že znásilnění zanechává následky. Takové, které dokážou oběť po zbytek jejího života paralyzovat. Že argument „když se to stalo, proč to nenahlásila dřív“ je lichý, protože zcela ignoruje viktimologické poznatky o projevech a zpracovávání traumatu (pro Heroine fenomén už dříve přesně popsala policejní psycholožka Ludmila Čírtková). Že oběť zamrzá a později vinu často obrací na sebe, takže představy o lítém boji s agresorem a následném útěku jsou minimálně naivní. A konečně, že podmíněné tresty jsou vzhledem k újmě, jakou znásilnění páchá na těle i psychice, naprosto nedostačující.
Jenže tentokrát je to jiné. Lesní dělník svou nevlastní dceru znásilňoval od roku 2020. Doma. Venku. Až pětkrát týdně. Trpělivost došla, zoufalé vysvětlování vystřídal vztek. Doufali jsme, že po rozsudku v kauze Dominika Feriho se něco doopravdy změní. Máme studie, data, ale především oporu ve skutečných případech. Odborníci, jako je Klára Kalibová, organizace Bez trestu nebo iniciativa Pod svícnem, volají po nápravě definice znásilnění a důkladnějším vzdělávání soudců a státních zástupců. Víme, že v Česku je ročně spácháno na 12 tisíc znásilnění a podmínku soudy udělují každému druhému pachateli. Je nám jasné, proč je ze zmiňovaných 12 tisíc nahlášeno jen pět procent případů: vystavit se opětovnému prožití vlastního traumatu na policii a před soudem jen proto, abyste se setkali s jeho bagatelizací a spravedlnosti se stejně nedočkali, nedává smysl.
Jak je proto možné, že soudkyně zpravodajka Mária Petrovková brněnský verdikt senátu v čele s Miroslavem Novákem vysvětlí větou, že „podle znalce nemělo jednání na nezletilou naštěstí zásadní negativní dopad a je velká pravděpodobnost, že její obtíže úplně zmizí“? Kdo jsou soudní znalci, kteří podobné posudky píší, a o jaká data se opírají oni? Oběť, toho času v psychiatrické léčebně, se podle zjištění serveru Seznam Zprávy už třikrát pokusila o sebevraždu. Zmizí tyhle – podle soudu nepříliš závažné – následky samy od sebe? Dřívější případy, například podmínka za znásilnění šesti chlapců ze srpna 2023, ukazují, že nejde o ojedinělý morální lapsus, ale dlouhodobé selhání systému. Musíme si takový způsob vykonávání a výkladu práva jako společnost nechat líbit?
Na řadu z výše položených otázek odpověď nenacházím. Na tu poslední ji ale mám: nemusíme. Můžeme začít třeba tím, že přijdeme příští úterý před Ministerstvo spravedlnosti, abychom společně se spolkem Konsent a Amnesty International ukázali, že nám rozsudek není lhostejný. Můžeme se ptát, diskutovat na sociálních sítích. Tlačit na zákonodárce. Podporovat neziskové organizace. Ale zejména neztrácet přesvědčení, že na spravedlnost má právo každý. Oběti znásilnění nevyjímaje.
O nízkých trestech za znásilnění píšeme dlouhodobě. Přečtěte si, co k nim říkáme my i odborníci
