Vztahy, které končí vraždou. Femicidě by se dalo zabránit, oběti ale systém nechrání
„Nepochopitelná tragédie, které se nedalo zabránit.“ To je v kostce výrok, který zazní od policie a politiků pokaždé, když muž zabije svou (bývalou) přítelkyni. Pokaždé znamená zhruba jednou za měsíc – a to je řeč pouze o případech, které se dostaly do médií. Je to lživý a skandální výrok. I laik musí vidět, že případy femicidy, tedy genderově motivovaných vražd, jsou si velmi podobné, u všech se s železnou pravidelností opakují stejné prvky. Jediný, kdo to nevidí, je právě Policie ČR a zodpovědné autority.
Systém v ČR ženy ohrožené femicidou nechrání. Neumí to a dělat to nechce. Otázkou je, proč. Odborníci a odbornice dlouhodobě upozorňují na to, že femicida, tedy zabití ženy proto, že je žena, rozhodně není nepochopitelná tragédie. Tyto skutky v sobě mají jasně identifikované a popsané vzorce. Jakmile máte vzorec, můžete ho aktivně hledat a snažit se do něj vstupovat tak, aby nevyústil ve vraždu. Tento jednoduchý, potvrzený a ozdrojovaný fakt ale zodpovědná místa z nepochopitelných důvodů odmítají vzít na vědomí.
Moment, který změní vše: od partnera chce žena odejít
Co tedy můžeme dělat, abychom počet obětí femicidy snížili? Prvním krokem logicky musí být, uvědomit si problém, jeho rozsah a popsat ho. Pro Policii ČR přitom femicida neexistuje. Považuje ji za „vraždu motivovanou osobními vztahy“, stejně jako třeba vraždy mezi sousedy a podobně. Kvůli tomu neví, kolik podobných vražd se stane, a nemůže ani zkoumat, co mají podobné.
Data přitom existují. Podle článku v Časopise pro právní vědu a praxi se ročně stane okolo dvaceti vražd, kdy je obětí vraha manželka, družka nebo bývalá manželka. V tomto počtu nejsou uvedeny vraždy, kdy muž zabil svou přítelkyni, se kterou nesdílel společnou domácnost, ani případy, kdy žena pokus o vraždu přežila; skutečné číslo femicidy bude tedy ještě výrazně vyšší.
Dalším krokem by měla být analýza těchto činů, hledání rizikových faktorů a vytvoření datových sad, abychom podobné případy uměli včas odhalit. I zde je práce z velké míry hotová. V zahraničí podobné výzkumy probíhají už delší dobu. Z nich vyplývá, kdo femicidu páchá i kdy – dochází k ní v momentě, kdy se žena rozhodne od pachatele odejít. Dá se přitom čekat, že v podobném kulturním okruhu budou výsledky analýzy velmi podobné a s minimálním úsilím by je stačilo upravit o lokální specifika.
Tragické konce domácího násilí
Není překvapením, že jedním z nejvýznamnějších rizikových faktorů je historie domácího násilí. Nestává se, že by pachatel zavraždil ženu (a často i děti) „z ničeho nic“; naopak je pravidlem, že ženu docela dlouhou dobu napadal. Většina obětí femicidy v období jednoho roku před vraždou musela vyhledat lékařské ošetření v důsledku napadení budoucím vrahem.
To vede k úvaze, že právě ordinace jsou vhodným místem k identifikování možných obětí femicidy a jejich vrahů. Za tímto účelem byl vytvořen dotazník pro rychlý odhad nebezpečnosti pachatele (Danger Assessment Scale), který dokáže odhalit, nakolik je reálné, že situace eskaluje směrem k vraždě.
Podobným nástrojem by měli disponovat i policisté a policistky v terénu. Samozřejmě od nich nelze čekat, že budou odborníci a odbornice na dynamiku domácího násilí, odhad nebezpečnosti pachatele atd. Pokud jim ale dáme jasnou metodiku a do ruky jednoduchý nástroj diagnostiky, můžeme od nich čekat, že pokud narazí na případ s určitými znaky (ne jenom domácí násilí, ale třeba i pronásledování bývalým partnerem nebo nebezpečné vyhrožování z jeho strany, a dokonce i jednání podobné povahy, které nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu), tak ho použijí a podle jeho výsledku podniknou další kroky.
I pokud by takový rizikový případ dokázali pouze identifikovat, byl by to významný krok dopředu. Mohla by ho ihned převzít policejní skupina specializující se na předcházení femicidě, od které bychom už odbornost a vhled čekat mohli, a kde by třeba působil i speciálně vycvičený krizový intervent. Už jen správně vedený výslech potenciálního pachatele by ho mohl od záměru odradit; ne nutně represí, ale třeba tím, že by mu během něj byly představeny jiné možnosti řešení jeho situace. A samozřejmě na jeho základě by specialisté mohli určit další postup práce jak s potenciálním pachatelem, tak s obětí.
Jednoduchá opatření mohou začít chránit životy hned
Naneštěstí není úplnou výjimkou, že pachatel spáchá femicidu legálně drženou zbraní. Je to pro něj často nejrychlejší a v případě posledního impulsu nejsnazší nástroj, který je po ruce. Dává proto smysl upravit legislativu tak, aby policisté měli možnost zbraň zadržet v případě, kdy z assessmentu vyjde vysoká nebezpečnost pachatele (v současnosti tak například nemohou učinit v případě přestupku ve stadiu šetření, v mnoha případech, kdy byl pachatel uznán vinným, ale k činu nepoužil střelnou zbraň atd.).
Případy femicidy z poslední doby
- Duben: Loučka na Vsetínsku. Muž usmrtil tři děti a manželku. Následně způsobil výbuch domu.
- Červen: Javornice na Rychnovsku. Muž zastřelil své dítě a manželku. Poté spáchal sebevraždu.
- Srpen: Zlín. Muž zastřelil svou bývalou přítelkyni.
- Září: Měšice u Prahy. Muž zastřelil dvě dcery a manželku. Nakonec spáchal sebevraždu.
Výše zmíněná doporučení jsou známá a prověřená. Jsou také levná, nevyžadují žádné složité legislativní procesy (až na poslední), jdou zavést prakticky hned. A není na co čekat. Hrozí totiž, že v blízké budoucnosti dojde u femicidy k velkému nárůstu.
Jedním z významných spouštěčů podobných činů jsou totiž existenciální potíže: ztráta zaměstnání, finanční problémy, zadlužování, exekuce. Pachatel nevidí jiné řešení své situace než vraždu a sebevraždu. Právě v těchto případech jsou velmi často obětí i děti… To vše jsou přitom problémy, které Česko kvůli energetické krizi a inflaci zasáhnou velkou měrou. Počet „nečekaných“ tragédií bude narůstat, pokud s tím něco neuděláme. Přitom stačí jen trocha politické vůle.
Ta ale chybí. Pohled na země, kde se femicidou a její prevencí seriózně zabývají, ukazuje, že změnu přináší až tlak občanské společnosti zdola. Příkladem může být Francie, kde byl počet genderově podmíněných vražd žen na zhruba stejné úrovni v přepočtu na počet obyvatel jako u nás; a stejně jako u nás byl na pokraji zájmu. Teprve když se o femicidě začalo více psát, média začala ukazovat jednotlivé případy, a hlavně: když naštvaní lidé vyrazili do ulic, stalo se z toho téma čísla jedna. Teprve statisícové pochody a protesty dokázaly to, že politici přestali mlčet a začali se předhánět, kdo navrhne lepší opatření. O femicidě mluvila vláda, prezident – a nejen mluvili, hlavně začali jednat. Možná je čas přestat debatovat a začít křičet v ulicích i u nás.
