Testosteronové mýty. Proč na jeden hormon svádíme mužnost, agresivitu i charakter
Testosteron je hormon, který si i laici běžně spojují s mužností. V obecném povědomí je zakotveno, že je žádoucí, aby měl muž testosteronu hodně, což následně spojujeme s rozhodností, fyzickou silou a sexuálním výkonem. Kde je tento mýtus vyloženě nebezpečný, je sklon omlouvat agresivitu tím, že daný muž si „nemohl pomoci“. Proč? Dohnal ho k tomu prý testosteron.
Několik oblíbených klišé na úvod. Muži jsou testosteron z Marsu, ženy estrogen z Venuše. Dnešní muži mají málo testosteronu, a tak nám chybí ti praví muži, co se umějí rozhodovat a bouchnout do stolu. Jako byl Winston Churchill. Nebo jistý chlap s gulemi z Ostravy, jež jsme pak mohli vidět i na fotografiích z toskánské vily Silvia Berlusconiho.
Lingvisté George Lakoff a Mark Johnson ukázali již v 80. letech, že existují „metafory, jimiž žijeme“. Zdánlivě jsou obrazné, ale přitom je myslíme vážně a mají v sobě tělesný rozměr. Patří sem i všechny testosteronové metafory svázané se silou, mužností, rozhodností, agresivitou, násilím, ale i plodností a sexem. Je na nich kus pravdy, bohužel velká část je chápána nepřesně, zkratkovitě nebo i opačně, než je tomu ve skutečnosti.
Místo „buď chlap, snad máš nějaké koule“, bychom měli používat jiné tělesné metafory – o rovné páteři či odvaze, která sídlí v srdci nebo vnitřnostech (jako má angličtina na kuráž přímo pojem „guts“). Tyto orgány jsou totiž společné všem a nemusíte rozhodnost a průbojnost přikládat pouze mužům. Ostatně, „koule“ jsou spíše křehké a zranitelné, nesnesou víc než jemné dotyky a jakmile se na ně trochu víc zatlačí, působí to pekelná muka. Tak, proč by zrovna ony by měly být etalonem tvrdosti a nezdolnosti?
