Loprais, Ludwig a ti druzí. Kde hoří kulturní války českých sítí

Jezdec rally Aleš Loprais, publicista a spisovatel Petr Ludwig, novinář Radek Bartoníček… Přelom roku byl na sociálních sítích bohatý na sexistické výlevy mužů ve středním věku. To by mohl být na první pohled důvod ke skepsi. Ale na rozdíl od podobných situací v nedávné minulosti jsme tentokrát mohli vidět, že jejich výroky veřejným i mediálním prostorem rezonují jinak. Zásadní posun vnímám v tom, že všichni jmenovaní sami uznali, že jejich příspěvek byl nevhodný, omluvili se a smazali ho.

Pro ty z vás, kteří sítě tolik nesledují, si dovolím malé shrnutí (jinak tento odstavec klidně přeskočte). Aleš Loprais dal na Facebook video z kabiny kamiónu na Rally Dakar, kde s dalšími členy posádky mluví o šestnáctiletých závodnicích Yasmeen a Aliyyah Kolocových jako o „černoškách z Roudnice“, kdy „jedna je docela plochá a sjízdná, ta druhá ne.“ Petr Ludwig zase sdílel „vtip“, že epidemiologická škála PES je „iracionální systém s vnitřními rozpory a nepředvídatelností“, a proto by se měl jmenovat FENA, a korunu tomu nasadil tím, že první odmítavé reakce pohrdlivě sestřelil s tím, že „pokud někomu takový vtip zásadně vadí, ať dá unfollow“, protože „nejsme v USA, abych nemohl dělat humor“. Radek Bartoníček zase vítal novou kolegyni Danielu Písařovicovou nikoliv hodnocením jejích novinářských kvalit, ale jejího vzhledu.

Omluva zúčastněných přišla až po kritice, která se v reakcích a komentářích na jejich hlavy snesla. To je logický proces – když dotyční podobné výroky na sociální sítě dávali, neshledali na nich nic špatného. Protože jim přišly vtipné, chtěli se o ně podělit se svými fanoušky. Jenomže nejspíš zapomněli, že mají také řadu fanynek a že ne všem mužům přijde stereotypizace žen jako dobrý nápad (třeba proto, že si na místě oněch konkrétních žen představili své dcery nebo přítelkyně).

V každém případě se jim namísto virtuálního poplácávání po zádech dostalo kritiky, na kterou vcelku normálním způsobem zareagovali. Uvědomili si, že přešlápli pomyslnou čáru, omluvili se a příspěvek smazali. To je normální, lidská reakce v takové situaci. Můžeme si třeba přát, aby podobné vtipy na veřejnost nevypouštěli vůbec, ale když už se to stane – a udělat přešlap, nevhodný vtip atd. může asi někdy každý –, je omluva běžná a žádoucí reakce.

Omluva ze strachu?

Zdálo by se, že všechno proběhlo tak, jak to na sítích chodit má. Věc má ale háček. Do debaty okamžitě vstoupili zastánci „starého, normálního světa“, a situaci, kde byl dotyčný na svůj výrok kriticky upozorněn, označili nálepkou „cancel culture“. Tím výrazem chápou to, že jakoukoliv veřejnou osobu, která se odkloní od požadované „korektnosti“, lze prý nátlakem aktivistů „zakázat“ (tj. znemožnit ji a znevážit její hlas). Právě „cancel culture“ podle nich může za to, že Aleš Loprais, Petr Ludwig, Radek Bartoníček své příspěvky smazali a omluvili se. Nesouhlasné komentáře prý dotyčné muže donutily k něčemu, co udělat nechtěli a co si ani nemyslí, protože se báli následků.

Podle těch, co věří na „cancel culture“, jsou nesouhlasné komentáře agresivním jednáním a cenzurou. Je to absurdní tvrzení. Jaké následky by negativní komentáře pro Aleše Lopraise, Petra Ludwiga a Radka Bartoníčka mohly mít? Snad kromě narušení jejich psychické pohody, kterou nechci podceňovat, ale kterou si lze taky snadno zachovat třeba vypnutím komentářů nebo zrušením možnosti označování. Sluší se podotknout, že pokud zmínění pánové opravdu dostali nějaká ta unfollow, nebylo to proto, že přecenili svou schopnost dělat humor, který je vtipný i bez toho, aby někoho urážel, nebo že by je zlí lidé z Twitteru a Facebooku chtěli zničit, ale protože zprvu okatě nechtěli chápat, že nesouhlasné hlasy jsou prostým upozorněním na to, že některý druh humoru může jiné lidi ponižovat. 

Bohužel se v Čechách někdy vyplatí chovat se ublíženě a přistoupit na roli oběti nespravedlivého útlaku. Docela nedávno to v roli správce sociálních sítí Filozofické fakulty ukázal publicista Petr Kukal. Namísto toho, aby se zamyslel, zda je sexisticky laděný příspěvek přeci jen vhodný, když tolik lidí uráží, rozhodl se začít co nejhlasitěji křičet a kopat na všechny strany. Udělal ze sebe bojovníka za svobodu slova a proti politické korektnosti a z kritiky své osoby, která v zásadě žádala jen oddělení jeho funkce mluvčího fakulty od jeho osobních názorů, vyrobil aféru, z níž vytěžil obrovský osobní kapitál, velké množství followerů na sociálních sítích i nové, podle jeho vlastních slov lepší a lukrativnější zaměstnání.

Říká se tomu slušnost

Zatímco Kukal si trval na svém, muži zmiňovaní v úvodu článku se omluvili. Omluva je pro člověka v podobné situaci možná nejmíň příjemná cesta a nesáhne k ní, pokud se cítí ukřivděn; i proto předpokládám, že Aleš Loprais, Petr Ludwig a Radek Bartoníček se omluvili upřímně, a nikoliv proto, aby z toho měli nějaký zisk. Většině lidí je nepříjemné mít pověst člověka, který někoho uráží nebo ponižuje jen tak z plezíru, a snaží se to napravit. Tak jsme se všichni chovali odjakživa. Říká se tomu slušnost a dobré vychování.

Ti, co mluví o cancel culture, zřejmě považují omluvu za důkaz toho, pod jakým tlakem se muži ocitli. Změňme teď trochu prostředí a celou situaci z prostředí sociální sítě přenesme na jakoukoliv společenskou událost: večírek, svatbu, do hospody. Někdo si vezme slovo a baví společnost okolo sebe. Najednou z jeho úst zazní nevhodný vtip. Společnost okolo zmlkne, nikdo se nesměje, lidi jsou zaražení. Někdo nesměle zareaguje: „Tos trochu přehnal, ne?“ Ostatní přikyvují na znamení souhlasu a čekají, co bude dál. Co se od dotyčného čeká? Ano, to, že se omluví s tím, že se nechtěl nikoho dotknout, případně, že to tak nemyslel, a jde se dál.

Jedině zkreslenou optikou sítí můžete v podobném průběhu událostí namísto běžného slušného jednání vidět nepřijatelné omezování své svobody. Opravdu byste se v té hospodě nebo na večírku rozhodli, že si prostě budete říkat vtipy jaké chcete, přestože se to nehodí a lidi to uráží, a komu se to nelíbí, má pokorně mlčet? Pokud byste to udělali, budete u ostatních za pitomce, a postupně vás přestanou na své akce zvát.

Virtuální prostor se v tomhle nijak neliší. Ano, na některých „párty“ budete dál vítaní, protože někomu může podobný přístup imponovat. Víc lidí ale přestane chodit na večírky i webové stránky, kde se vyskytujete, a řeknou ostatním: „Nechoď tam, bude tam zase ten pitomec vykládat svoje blbý vtipy.“ A když budete svými blbými vtipy opravdu známí, možná budete mít i problém najít si práci, protože ostatní kolegové a kolegyně s vámi nebudou chtít pracovat. Jinými slovy, když budete urážet ostatní, je pochopitelné, že s vámi lidé nebudou chtít sedět u jednoho stolu. Můžete vinit ostatní. Můžete tomu říkat třeba „cancel culture“ a kopat okolo sebe jak malé děcko. Nebo si prostě můžete říct, že tohle se vám vážně nepovedlo, pochopit, že omluva není známka slabosti, a začít se chovat tak, aby se vám ostatní nechtěli vyhýbat.