Genderman 2020: Malý krok pro muže, ale velký krok pro genderovou rovnost

Smyslem ceny Genderman je podle oficiálního vyjádření „zjistit, co muži mohou/mají/musí dělat, aby se úroveň genderové rovnosti v České republice zvýšila.“ Co to tedy je? Mezi kandidáty na cenu byli výrazně zastoupeni publicisté a novináři, jako je Martin Veselovský, Petr Honzejk, Lukáš Houdek nebo Jan Moláček či Josef Chuchma, kteří svými komentáři nebo rozhovory otevírali genderová témata a vnášeli světlo do předsudky svázaného diskurzu. Mezi nominovanými je ovšem i několik politiků, vedle oceněného Kopřivy a dalšího piráta Ondřeje Profanta se objevilo i jméno premiéra Andreje Babiše, kterému k nominaci stačilo listopadové vyjádření, že bude usilovat o zajištění menstruačních potřeb zdarma pro všechny ženy. Nominaci si za sérii článků Uzel zahradníkem vysloužil i Kamil Fila nebo komentátor Deníku Referendum Petr Bittner. Tito dva posledně jmenovaní už ocenění Genderman jednou získali. Petr Bitter za rok 2019 a Kamil Fila byl o rok dříve. Co by tedy podle nich měli správní gendermani dělat, abychom dosáhli genderové rovnosti? 

Za společnost bez bariér

Kamil Fila má jasno: „Muži, co jsou mediálně exponovaní, by měli při žádostech o rozhovor, přispění do anket nebo účast v diskusních panelech myslet na to, že mají častěji za sebe posílat ženy, které mají k tématu co říct. Aby veřejná diskuse nebyla pořád taková sausage party. Šéfové mohou víc dbát na pestrost pracovních kolektivů a aktivně přemýšlet, jak obsazovat pracovní pozice. Všichni muži, kteří se účastní pracovních debat, by měli vědomě dávat kolegyním víc prostoru k vyjádření. Muž na jakékoli pracovní pozici by měl zbystřit kdykoli, když slyší o obtěžování a nerovném zacházení, a primárně – ne bezvýhradně – věřit obětem. Na politické úrovni prosazovat kvóty a nejméně 40% zastoupení žen na kandidátkách. V médiích prosazovat zastoupení žen na řídících pozicích, aniž by se rozlišovalo, zda cílová skupina daného média jsou ženy, nebo muži.“ Na rovnosti se přitom dá pracovat i doma. „Méně nechávat na partnerkách, ať si řeknou, až budou potřebovat pomoct, ale vždy si předem ujasňovat, co kdo bude dělat,“ doplňuje Fila zásadu, kterou může začít uplatňovat každý hned – bez ohledu na míru svého politického nebo ekonomického vlivu.

Petr Bittner pak připomíná desatero gendermana, dokument, který může být inspirací všem, kterým záleží na férovém prostředí. „Já bych osobně jmenoval aspoň dvě věci: zaprvé, muži by se měli vymezovat vůči sexismu ve veřejném prostoru. A zadruhé, muži by měli využívat svých pozic k tomu, aby své prostředí – firmu, stranu, organizaci, neformální kruh – aktivně otevírali ženám, protože jestli nás něco naučily dějiny patriarchátu, tak to, že nic se nezlepší nějak samo od sebe. Vždy je za tím aktivní přístup hrstky lidí. A mezi ně by měl genderman hrdě patřit,“ tvrdí komentátor Deníku Referendum. 

„Chci žít ve společnosti, kde nejsou žádné uměle vytvářené bariéry a všichni mají stejné startovní podmínky bez ohledu na to, kde vyrůstají, jaké mají zázemí nebo jaké měli příležitosti v minulosti,“ říká nový genderman František Kopřiva. „Také to vnímám tak, že my se jako gendermani nechováme kvůli tomu, abychom byli na nějakém piedestalu, ale abychom se necítili trapně sami za sebe. Kdo nepodporuje nějakou elementární rovnost, tak škodí i sám sobě,“ věří poslanec. „Každý můžeme dělat něco ve svém vlastním oboru. Kdo je víc influencer, tak je mediálně aktivní, dělá podcasty. Já zase dělám politické akce, jako je výzva premiérovi.“

Rovnost pro muže

Cena genderman je z definice určena jen mužům. Dává přitom velký smysl, aby se genderovou rovností a feministickými tématy zabývali právě muži. Kromě jiného je genderově spravedlivá společnost přínosem i pro jejich životy. „Umožní jim to nebýt věční mamánci, nebýt nesamostatní ve spravování společné domácnosti a zpětně docenit své partnerky, matky a babičky,“ vypočítává Kamil Fila. „Umožní jim to více se starat o děti, navazovat s nimi lepší vztah v citlivém období vývoje a nedospět později ke vzájemnému odcizení. Objeví plně novou dimenzi života, v níž se můžou zbavit nutnosti být jenom výkonnostně zaměření a můžou být empatičtí. Umožnuje jim to lépe projevit emoce, nestydět se za ně, nezadržovat problémy v sobě a oddálit či umenšit možnost duševních poruch, depresí, sebevražd či rakoviny nebo infarktu způsobovaných stresem z nutnosti být stále tvrdí, mlčenliví, uzavření a umanutí. Umožní jim to taky lépe pochopit generaci mladých žen, které nejsou zvědavé na machistické moresy. Můžou mít i jiné vztahy k dcerám než ochranitelské (a panovačné) a můžou ze synů nevychovávat další generaci omezenců,“ říká druhý oceněný genderman. 

„O genderovou rovnost by měli usilovat všichni,“ je přesvědčený Petr Bittner. „Nejen proto, že je to správné, ale i proto, že z ní nakonec všichni budou těžit. A pokud připustíme, že současné nastavení je patriarchální, znamená to, že muži v něm mají postavení zvláštního vlivu. To neznamená, že všichni muži vládnou všem ženám (nebo spíš že hrstka mužů vládne většině mužů a všem ženám). Ale znamená to, že všední den skýtá řadu zdánlivě běžných situací, ve kterých může mít muž buďto silnější slovo, anebo pro něj může být z mnoha důvodů snazší se ozvat. A tohle privilegium by měl každý muž využívat k prosazování genderové rovnosti.“

„Říkám o sobě otevřeně, že jsem feminista. Pro feministku je to těžší, protože to vypadá, že bojuje jen za své zájmy. Mě za to nikdo nenapadá. Lidé z o opačného konce názorového spektra si spíš myslí, že jsem exot nebo sluníčkář. Když ve sněmovně mluvím o tom, že by určité skupiny lidí měly mít elementární práva, nesetkávám se s otevřenými hejty, ale spíš se kolegové usmívají pod fousy. Připadá jim to jako marginální téma,“ popisuje atmosféru ve sněmovně Kopřiva.

Kamilu Filovi otevřené feministické postoje ani ocenění nepřinesly jen slávu a uznání. „Muž se obvykle nemusí bát, že mu někdo fyzicky ublíží. Zastrašování nebo výsměch nepůsobí stejně, jako když slabším ženám vyhrožují muži. Jinak je ale nálepka feministy něco, co si uvědomíte, že se s vámi táhne. Najednou vám dojde, jak se cítí ženy nebo lidé s jinou barvou pleti, s tím rozdílem, že to na vás není automaticky vidět, jen je to spojeno se jménem a mediální identitou,“ vysvětluje. 

Být feministou ale žádnou speciální odvahu podle Petra Bittnera nevyžaduje. „Odvahu vyžaduje být ženou feministkou. Za to žádnou cenu nedostanete, a ještě vás čeká plošné škatulkování, sexismus a nechutné urážky, výhružky znásilněním – prostě to, s čím se žena v diskusích setkává běžně, akorát vynásobeno stokrát. Být mužem feministou je tak trochu privilegium – můžete se postavit veřejně na stranu dobra, a přitom neriskovat takovou kyberšikanu. Tím spíš to vnímám jako určitou povinnost,“ říká. 

Kdo se bojí rovnosti?

Pro část společnosti je feminismus stále jakousi hrozbou. Kamil Fila si myslí, že důvodem je často zaměňování rovnosti se stejností: „Hodně lidí se bojí své vlastní neoprávněné paranoidní představy, že nastane jakýsi konec všech rozdílů mezi muži a ženami. Přitom je to naopak – rozmanitost různých identit a životních módů bude vzrůstat, a není na tom nic děsivého. Je to svoboda, hra a radost. Totalitu naopak představují klerofašistické tendence v Polsku, Rusku, Turecku nebo v radikálním křídle amerických republikánů. Zcela tradiční nukleární rodiny přitom můžou bez problémů koexistovat vedle těch duhových rodin nebo patchwork families, singles, polyamorických vztahů a tak dále. Sám jsem z velmi tradiční rodiny a myslím si, že sociální politika má přispívat k tomu, aby rodiny držely co nejvíc pohromadě a poskytovaly svým členům bezpečí. Většina feministů a feministek, co znám, také má rodiny a děti. Opravdu se není čeho bát. Lidé, co se bojí feminismu, ho reálně vůbec neznají a za ta léta při tisících interakcí jsem nikdy nezažil jedinou výjimku.“ 

„Feminismus je stejná hrozba, jakou je pro vás bazén, když se učíte plavat. Je voda skutečnou hrozbou? Není, ale strach z ní je skutečný. Lidi musí jen pochopit, že až seberou odvahu a přestanou se té vody bát, tak je čeká lepší život – sami budou stejní jako doposud, ale ještě budou umět plavat,“ uvažuje Petr Bittner. I podle Františka Kopřivy vychází strach hlavně z nepochopení. „Nemyslím si, že by pan Foldyna a další politici měli nějaký osobní důvod napadat feministky. Je to spíš nedostatek sebereflexe. Samozřejmě někteří chtějí vyvařit body u svých cílových skupin tím, že seberou peníze ‚zlým neziskovkám‘ nebo se vymezí vůči feminismu. Často se ukáže, že za tím je spíš nedostatek informací nebo předsudky, takže to dál nevzdávám a budu se o tom bavit i s lidmi, jako je pan Foldyna,“ slibuje Kopřiva. 

„Feminismus stojí na tom, že muž nežije důstojný a svobodný život, pokud neumožnuje ženám okolo sebe stejné podmínky,“ pokračuje Kamil Fila. „Proto si ani nemyslím, že feminismus je nutně v rozporu s autentickým konzervativismem ani liberalismem. Jedince s křehkou maskulinitou, kteří trpí bludem o spiknutí proti mužům, tedy ani za konzervativce nebo liberály nepovažuju. Jsou to jen slaboši a evolučně slepá větev vývoje. Pokud se budou chovat dál, jak se chovají, ztenčí se brzy počet žen, co s nimi budou chtít mít cokoli společného, na nulu,“ předpovídá. 

Dobré zprávy

„Situace se může nyní jevit navenek horší, ale takový dojem může být naopak důsledkem toho, že společnost je na genderové otázky citlivější. A to by byla dobrá zpráva,“ uvažuje Petr Bittner. „Statisticky se za ten divný rok mého úřadování ale situace v lecčems nepochybně zhoršila. Nejvíc mě trápí otázka domácího násilí, ze kterého se vinou lockdownu stala dosud těžko měřitelná ‚stínová pandemie‘. Jsem upřímně zdrcený z neochoty současné vlády posílit českou legislativu o Istanbulskou úmluvu. Je to obrovský dluh současné politické garnitury vůči ženám a dětem, které v už tak těžké době zažívají ještě svoje druhé peklo tam, kam se ostatní chodí před depresivní realitou schovávat,“ tvrdí Petr Bittner. Pro Františka Kopřivu jsou zase v další politické práci klíčová témata nerovnost v odměňování žen a mužů a také nízké tresty pro pachatele znásilnění. 

„Ti, co se dnes identifikují jako feministé a feministky, mi přijdou mnohem normálnější, otevřenější, adaptabilnější, sebevědomější, méně zakomplexovaní, přemýšlivější, tolerantnější, citlivější, vtipnější a celkově více lidsky v pohodě než ti, co mají potřebu se vůči feminismu agresivně vymezovat. V posledních letech vidím velkou změnu společenské atmosféry, která mě naplňuje nadějí, že mladší generace může žít ve výrazně spravedlivějším světě,“ uzavírá Kamil Fila. 

A to by byla dobrá zpráva. Protože nerovnosti nejsou ve výsledku dobré pro nikoho. Ceny Genderman a přehled počinů, kterými si nominovaní vysloužili možnost se o cenu ucházet, jsou dalšími z drobných krůčků na cestě k rovnosti. 

P.S: Prvním oceněným Gendermanem byl roku 2017 publicista a lektor sebeobrany Pavel Houdek. Jeho text o feminismu a jeho přínosu pro muže najdete již brzy v únorovém čísle tištěné Heroine.