Chybělo málo a skončila ve zvláštní škole. „ADHD je moje superschopnost,“ říká Kadár
Jako spoluzakladatelka iniciativy Bez trestu bojuje proti domácímu a sexualizovanému násilí. Má odvahu měnit svět k lepšímu, a navíc umí něco, co každý aktivismus nebo hnutí potřebuje, aby nezůstalo jen u krásných vizí. Dokáže věci naplánovat, zorganizovat a dotáhnout do konce. Klára Kadár je další hrdinka, která vzešla ze čtenářských nominací v projektu Moje Heroine.
Do výzvy Moje Heroine jste byla nominovaná díky tomu, že jste spoluzaložila iniciativu Bez trestu. Jak jste se k tomu dostala?
Vzniklo to vlastně díky příspěvku právničky Lucie Hrdé na Facebooku. Vloni napsala o případu, kdy pachatel brutálního domácího násilí a znásilnění odešel od soudu s podmínkou. Napsala, že už neví, co s tím dělat, a pár lidí jí napsalo: „Tak to pojďme změnit!“ Pak sháněli projektovou manažerku, měla to původně být placená pozice, ale z toho jsem je rychle vyvedla. Udělala jsem jim prvotní analýzu, kolik co bude stát a kde na to vzít peníze, a začalo se řešit nastavení celého projektu. Domluvili jsme se, že to budu dělat zadarmo.
Cílem tedy bylo změnit to, že pachatelé sexualizovaného násilí a domácího násilí dostávají nízké tresty?
Kamarádka, která pracovala v probační a mediační službě, mi vyprávěla o případu, kdy muž týral manželku třeba tím, že ji pověsil za nohy do výtahové šachty. Ale plní si, co má, a s podmínku si žije dál. Vypadá jako neškodný děda, ale jeho složka je v červených deskách, protože je to nebezpečný člověk. Oběť ho běžně potkává v obchodě. Do té doby jsem žila v tom, že ukradnete rohlík a jdete sedět – co teprve když někoho znásilníte. Takže první, co bylo potřeba udělat, bylo říct veřejnosti, jak se trestá. Protože ty představy jsou zkreslené.
Moje hlavní role ale byla organizační. Přinést nápad je super, ale potom ho musíte zrealizovat, zorganizovat, vykomunikovat.
Co je v tématu sexualizovaného a domácího násilí podle vás ta nejpalčivější věc k řešení? Jsou to nízké tresty?
To, že si lidé obecně myslí, že se jich to téma netýká. Přitom se týká nás všech. Už jen tím, že důsledky násilí berou peníze z rozpočtu, platíme za ně my všichni. A nejen za zdravotní péči. Když oběť nemůže jít do práce, má doživotní následky, tak nemůže být produktivní jako dřív. Představte si, že někdo vystuduje vysokou školu, což stát něco stojí, ale kvůli tomu, že se stane obětí trestného činu a následkem toho má posttraumatickou stresovou poruchu, už to státu nebude moct nikdy vrátit.
Od princezny přes prezidentku a astronautku až po zooložku. Partnerem projektu Moje Heroine je Barbie
„Filozofií Barbie je, že díky panence mohou být malé dívky, kým chtějí. Panenka Barbie vždy reprezentovala skutečnost, že každá žena má možnost volby.“ – Ruth Handler.
Již od roku 1959 panenky Barbie inspirují dívky na jejich cestě za poznáním a vedou je k uvědomění, že mohou být, kým chtějí. Od princezny přes prezidentku a astronautku až po zooložku. Neexistuje povolání, které by Barbie nezvládla, během svého dlouhého života si vyzkoušela více než 200 profesí. Upozorňuje také na povolání, ve kterých je dosud zastoupeno malé procento žen. A přitom vyzdvihuje významné ženy, které se nezalekly překážek a dosáhly velkých úspěchů.
Co se vám s iniciativou Bez trestu povedlo? Čeho jste dosáhli?
Na zahajovací pochod Bez trestu přišlo vloni tisíc lidí, bylo to velké. V tu chvíli jsme pochopili, že se o tom problému bude mluvit. Za tři měsíce se nám podařilo vybrat přes milion korun, z toho vidíme, že lidi to chtějí řešit. Na jarní konferenci v senátu pro odbornou veřejnost – soudce, advokáty a další lidi z oboru – bylo také plno.
Klára Kadár má na sobě šaty Boss, 7299 Kč. Answear.cz.
Vy se obracíte k veřejnosti, aby se o problému nízkých trestů vědělo, a zároveň k odborníkům, aby se něco změnilo v praxi.
Ano. Existují vzdělávací semináře na téma psychologie oběti, aby soudci a soudkyně vůbec věděli, jak probíhá zpracování traumatu, jak se oběť může chovat. Protože i soudci mají určité představy, jak má „správná“ oběť vypadat. Jenže potom před nimi v soudní síni sedí oběť, která nemá modřiny, není ubrečená, chodí do práce. Ty stereotypy se pak promítají i do rozsudků. Proto je důležité, aby lidé, kteří o něčem rozhodují, byli v té problematice vzděláváni. Problém je, že ty semináře navštěvuje málo lidí.
Vzdělání je základ
Měly by se také změnit zákony? Mluví se o nové definici znásilnění.
V současnosti je pro znásilnění nutné dopustit se „násilí“. Je tam sice definovaná i určitá bezbrannost, ale tím se myslí třeba vliv alkoholu nebo drog. Nezahrnuje to jev, kdy oběť ztuhne, což se děje ve většině případů. Mozek vyhodnotí, že nejspíš umíráte, a tím pádem vás paralyzuje. Úplně vypnete.
A to ti soudci nevědí?
Oni to nevědí ani někteří znalci, to je právě ten problém. Často je nám vyčítáno, že chceme soudce ovlivňovat.
A chcete?
Vzděláním přece nikoho neovlivníte. Jen mu dáte nějakou znalost a to, jak s ní naloží, už je na něm.
Foto: Tomáš Beran
O domácím násilí bylo hodně slyšet kvůli veřejně projednávanému sporu Depp versus Heard. Jak podle vás může taková kauza ovlivnit, jak téma sexualizovaného a domácího násilí veřejnost vnímá?
Obávám se, že se řešilo hlavně to, že Depp byl pomluven nebo křivě obviněn. To je to, co si z toho veřejnost vzala. Ano, křivá obvinění se dějí, ale většinou třeba při rozvodech, kdy se partneři navzájem mstí.
Křivá obvinění se u nás přeceňují?
V poměru k tomu, kolik se páchá znásilnění, je to úplně zanedbatelné číslo. Ale to lidé nevědí. Jen se přesně tyhle kauzy nejvíc rozmáznou.
Vaše mise v Bez trestu končí. Proč odcházíte?
Dělám to ve svém volném čase. Někdo chodí do posilovny, já pracuju pro Bez trestu. Už před parlamentními volbami jsem spolupracovala s poslankyní Klárou Kocmanovou jako poradkyně v oblasti sexualizovaného a domácího násilí. Začalo se to kupit a došla jsem do bodu, kdy jsem si musela vybrat.
Dá se říct, že se přesouváte z aktivismu do politiky?
To je moc velká zkratka. Většina politiků vzešla z aktivismu, aspoň u Pirátů to tak je. Každý jde do politiky s nějakým svým tématem, je jedno, jestli je to sexualizované a domácí násilí, nebo sucho v krajině. Něco vás trápí a vy to jdete změnit. To už je přece aktivismus.
Bez politiky to nepůjde
Jaké jsou vaše ambice u Pirátů?
Ty snové, nebo ty reálné?
Klidně ty snové.
Chtěla bych být prezidentka. A doufám, že ne první. Kamarád si mě kdysi dobíral, že by bylo dobré, kdybych kandidovala na prezidentku. Nejdřív jsem se tomu smála, ale nahlodalo mě to. Zatím je politika dost časově náročná, čekají nás volby, připravuje se kampaň. U Kláry Kocmanové vidím, co obnáší práce ve sněmovně, že se nenajíte, nevyspíte. Mám malé dítě a neumím si představit, že bych do toho šla naplno. Nejsem si jistá, že jsem ochotná obětovat rodinu.
Teď jste pojmenovala jeden z důvodů, proč v politice chybějí mladé ženy na vyšších pozicích, zejména ty mimopražské.
I já jsem mimopražská. Bydlíme v malé vesnici. Vozím dítě do dětské skupiny do Berouna čtyřicet kilometrů tam a čtyřicet zpátky. Mně by se strašně líbilo jít do poslanecké sněmovny, vzít si s sebou dítě, mít tu možnost. Ale trávit s ním hodinu v autě tam a zpátky také nejde. Své práci se můžu věnovat díky tomu, že můj manžel je feminista a že si dělíme starost o domácnost i o dítě. Ale kdybych se do politiky pustila naplno, tak by musel ve své kariéře ubrat. Nemůžu jezdit po kampaních s dítětem v kočáru, když je venku třicet stupňů. To jsou ty praktické věci, které jako matka zvažujete.
Když chcete prosadit nějaké společenské změny, je podle vás nutné jít přes politiku, nebo to jde i jinými cestami?
Není nutné jít přímo do politiky, ale musíte s politiky komunikovat. Potřebujete je přesvědčit o tom, že to je důležité téma. Jsem ráda, když mám data a můžu říct: „Lidé to takhle chtějí a vám to přihraje body.“ Na to jich spousta slyší.
Je záhada, že to nefunguje u manželství pro všechny, kdy data říkají, že veřejnost je mu nakloněna. Ale hlasy těch, kteří jsou proti, jsou velmi hlasité.
Když se podíváme do zahraničí, tak to se děje všude. Lidé něco chtějí, ale minoritní část konzervativních politiků a političek, kteří jsou u moci, prosazuje něco, co chce jen pět procent lidí.
A pak se ministr financí obklopuje poradci, kteří jsou proti „progresivismům a genderismům“.
A na ministerstvu spravedlnosti i práce a sociálních věcí působí Aliance pro rodinu… Mám pocit, že brání nějaký starý svět, ve kterém jsou zvyklí fungovat. Bojují proti něčemu, čemu vlastně ani nerozumějí.
Nedávná anketa Refresheru o feminismu krásně odhalila, že politici často nevědí, co to slovo znamená. V poslední době mě pobavilo, že když řeknete feminismus, uslyšíte: „Vy bráníte pořád jenom ženy. A co muži u rozvodů? A co děti?“ Přitom to k feminismu všechno patří.
Myslíte si, že by pomohlo, kdyby pro feministické myšlenky bylo nějaké jiné pojmenování?
Spíš než nové slovo by to chtělo více vzdělání v té oblasti.
Chybělo málo a skončila ve zvláštní škole
Podobný „strašák“ je inkluze. Vylučování dětí z většinového vzdělávání je i vaše osobní téma.
Vždycky jsem byla hyperaktivní dítě a na základní škole jsem měla učitelku starého stylu. Pozvala si mámu do školy a řekla jí, že jsem nezvladatelná a nevzdělatelná a že mi doporučují zvláštní školu. V první třídě. Důvodem bylo to, že jsem se uprostřed hodiny zvedla a šla se podívat z okna, protože na parapetu seděl ptáček. Máma to odmítla. Následovalo psychologické vyšetření. Po dvouhodinovém sezení řekl psycholog mámě, že mám ADHD a také dyskalkulii a dysortografii. Doporučil, že na tu zvláštní školu bych neměla chodit, protože „nejsem blbá“, ale potřebuju jiný přístup a víc času.
Díky podpoře mámy a díky tomu, že jste se dostala do rukou odborníka, jste unikla vyřazení z běžné školy.
A odmaturovala jsem s vyznamenáním, mám vysokou školu v magisterském stupni a na doktorát jsem nešla, protože jsem nechtěla dalších pět let jíst suché rohlíky. Kdybych tehdy přestoupila na tu zvláštní školu, kdyby moje máma nebyla hrdinka a neustála to, kdyby se nepostavila té autoritě, mohla jsem teď stát ve školní jídelně a míchat guláš. Na maturitní obor už bych neměla šanci.
A teď se živíte jako projektová manažerka, což znamená, že máte věci v pořádku, spočítané a zorganizované.
Co se týče financí, tak na to jsou finanční manažeři, čísla mi pořád dělají problém. Ale pokud jde o řízení, tak moje ADHD je dobré, protože dokážu dělat spoustu věcí najednou. Musela jsem si vybudovat systém, abych to zvládala – nejenom na řízení projektů, ale na život. Jsem papírkový člověk, všechno si vizualizuju. Mám nakreslené, co se kdy má stát, kdy je co potřeba zkontrolovat. Je to běžné projektové řízení, ale já si takhle řídím celý svůj život.
Takže vlastně ADHD je vaše superschopnost.
Ano, díky tomu se ty projekty hýbou. Asi nikdy nebudu tváří nějakého projektu. Ale zase dokážu věci dotáhnout, zorganizovat a pohlídat si, kdy se co má stát. Jsem taková neviditelná síla.
Chcete poznat výjimečné ženy z projektu Moje Heroine? Přijďte na konferenci Svět podle Heroine, která se koná 17. 10. v pražském prostoru Jatka78.
Speciál: Moje Heroine 2022
S dalšími hrdinkami se můžete seznámit v tištěné Heroine a na webu ve speciálu Moje Heroine 2022.
Kdo je podle vás Moje Heroine 2022? Znáte výjimečnou ženu ze svého okolí?
Dejte nám o ní vědět a nominujte ji!
