Zákon o podpoře bydlení je úplné minimum. Přibývá dětí a seniorů, kteří jsou na ulici nebo v nouzi, říká odbornice

V debatách o bytové krizi v Česku často zaznívá názor, že kdo chce důstojné bydlení, tomu stačí pracovat a „neflákat se“. Vyvíjí se pohled české společnosti na nedostupnost bydlení v posledních letech, kdy bytovou krizi začíná pociťovat i střední třída?

V české společnosti přetrvává představa zásluhovosti. Kdo se snaží, ten bude mít svoje štěstí, svůj domov. Realita toho, jak vypadá skutečná diskuze o bytové krizi, je ale trochu jiná, a o úplně jinou debatu jde, pokud se bavíme vyloženě o bytové nouzi, potažmo bezdomovectví. V posledních letech se debata o bydlení dostává do popředí právě v souvislosti s tím, že jeho nedostupnost začíná pociťovat řada cílových skupin, pro něž dříve nebyla problémem. Když říkám nedostupnost bydlení, nemyslím tím jen bydlení vlastnické. I nájemní bydlení je složité najít tak, aby bylo dostupné finančně, aby bylo spolehlivé, aby ho provázela kvalitní nájemní smlouva a představovalo určitou stabilitu. Před několika lety bychom spolu tento rozhovor nejspíš nevedly, protože by to pro širší publikum nebylo téma. V tomto se veřejný diskurs mění.

Mění horší dostupnost bydlení nějak způsob, jakým se bavíme specificky o bezdomovectví?

To bych úplně nespojovala. I když jsou lidé zranitelnější a více si uvědomují, že si nemohou dovolit něco tak elementárního a potřebného, jako je bydlení, neplatí, že jsou nutně citlivější vůči ostatním. Kdyby to tak bylo, tak jako společnost fungujeme jinak než teď. Náhled na bezdomovectví se nicméně skutečně mění. Vstupuje do toho způsob, jak se o bezdomovectví mluví, jaká data jsou o něm dostupná, jací aktéři a aktérky se k tématu vyjadřují, jaký máme obraz člověka bez domova. V Česku se mění mimo jiné spektrum cílových skupin, které zažívají vyloženě bytovou nouzi, což naše vnímání tématu také ovlivňuje. Fakt, že česká společnost pociťuje důsledky řady různých krizí – nejen té bytové – ale automaticky k žádné větší empatii nevede.