Rovnost mužů a žen: Proč je Česko stále na chvostu Evropy

Evropský institut pro genderovou rovnost (EIGE) měří, jak si Unie a jednotlivé státy v rovnosti vedou. Hodnotí celkem sedm oblastí: sleduje, jak si ženy a muži stojí v práci, zdraví, financích, vzdělání, jak je vyrovnané zastoupení žen ve vedoucích pozicích a v politice a jak vypadá rozložení času věnovaného neplacené pečovatelské práci, tedy starosti o domácnost, děti či starší příbuzné. Stranou je kategorie násilí, ke které státy včetně České republiky nedodaly dostatek dat.

Hodnotící škála má 100 bodů, stovka znamená, že stát dosáhl rovnosti žen a mužů. Letošní zpráva ukázala největší meziroční nárůst celkového skóre v historii indexu, EU dosáhla celkově 70,2 bodu ze 100. Mírné zlepšení se týká i České republiky, to je ale asi poslední dobrá zpráva, viděno optikou ČR. Česko je ve většině hodnocených kategorií hluboko pod průměrem, celkově obdrželo 57,9 bodů. Patří nejen mezi tři nejhorší země v EU, co se celkového skóre týče, a pokud se zaměříme na pokrok od roku 2010, je jeden z nejmenších.

Nejlépe je na tom naše země v kategorii zdraví (Česko dosáhlo 84,8 bodu, průměr EU je 88,5 bodu), nejhůře v kategorii moc (pouhých 30,2 bodu oproti průměru 59,1 v EU). V osmnáctičlenném vládním kabinetu máme například jen dvě ministryně. To znamená, že 88 % pozic obsadili muži. V Parlamentu je žen celkově jen 23 %, obdobně málo žen je na vyšších postech v regionální politice. Nízké zastoupení žen máme i v představenstvech větších firem, kde jich najdeme jen 21 %.

Od této základní nerovnosti se pak odvíjejí ty další. Protože větší podíl žen v rozhodovacích pozicích znamená rozhodování, které lépe zohledňuje potřeby všech. Pánský klub, který nám vládne, bohužel některé problémy, které se týkají celé společnosti, přehlíží. Agenda rovnosti žen a mužů nemá v Česku přes třicet let téměř žádnou prioritu. Pokud bude takto nastavené tempo pokroku v Česku pokračovat, dosáhneme rovnosti za více než dvě stě let. Toho se nedožijí ani naše vnoučata.

Nejlepšího skóre dlouhodobě dosahují Švédsko (82,2), Nizozemsko (77,9) a Dánsko (77,8). Dá se tedy říct, že se tyto země tak blíží stavu, kdy jejich obyvatelky nebudou oproti svým mužským protějškům nijak znevýhodněny. Jak je možné, že například Švédsko hlásí takové výsledky?

Po pravdě řečeno, strategie u nás v Česku vznikají také. Zaměstnavatelé budou muset brzy sestavovat zprávy o rozdílech v odměňování žen a mužů. Bohužel ale snahy stále až příliš často končí jen na papíře. Ve své práci se s tím setkávám dnes a denně. V institucích jsou lidé, kteří by chtěli prosazovat rovnost, často mají k dispozici interní i externí dokumenty, s nimiž jsou v jejich snahy v souladu. Chybí jim ale moc pro prosazení potřebných změn a často také rozpočet. Protože strategie bez financí k jejímu naplňování je k ničemu.

Chceme-li v se v Česku alespoň přiblížit rovnosti žen a mužů za našeho života, budeme se do toho muset opřít. Znamená to stále dokola to samé, ale zjevně toho není dost: mluvit otevřeně o nerovnostech a stereotypech, jimž ženy v Česku čelí. Naše politická reprezentace musí nezbytně začít brát strukturální problémy poloviny populace vážně a řešit je jako prioritu. Jinak budeme dál přicházet o potenciál, který by mohl Česko posouvat dopředu.