A teď si poslechněte historku o Pythagorovi! Čím živé vyprávění vítězí nad Wikipedií?

„Rád bych se naučil, jak příběhy skládat a vyprávět tak, aby to mé žáky vtáhlo,” říká matematikář Matěj Klusáček. Vyprávění má podle něj místo i v jeho předmětu. Myslí si, že když k Pythagorově větě přidá něco zajímavého o pythagorejcích, žáci k látce získají bližší vztah. „Nebo mě napadá příběh o Eratosthenovi, který přišel na to, jaký je poloměr Země. Za mě se to v hodině vždy jen konstatovalo a šlo se hned k výpočtu. Myslím, že by nemuselo být špatné přidat pár obrazů, i trochu fabulovat, třeba jak si antický učenec všimne, že slunce padá na dno studny přímo shora, zatímco na jiném místě, které navštívil, to tak nebylo,“ přemýšlí Matěj Klusáček. 

Mladý učitel z Prahy je jedním ze šestnácti lidí, kteří se sjeli do Olomouce na čtyřdenní dílnu vypravěčského řemesla. Šest z nich pracuje s dětmi, jako učitelé, vychovatelé, organizátoři zážitkových kurzů...

Zdeňka Hucková, učitelka češtiny a francouzštiny na gymnáziu v Českých Budějovicích, má podobný cíl. „Chtěla bych umět poutavě odvyprávět pasáž například z Flaubertovy Paní Bovaryové, nevyzradit při tom pointu a navnadit studenty, aby knihu vzali do ruky,” usmívá se blondýnka s dvacetiletou praxí. „Pořád totiž hledám způsob, jak učit literaturu atraktivně, což dnes není úplně snadné. Ze třídy čtou rádi a spontánně obvykle tak tři studenti.“ 

Vyprávět rukama a očima

První den workshopu je věnovaný seznamování a odbourávání strachu, ale pak už si jeho účastníci vyzkoušejí vyprávění před minipublikem. „Ráda bych vám popsala svůj oblíbený hrnek,” říká dlouhovlasá mladá žena a vede pohled tří posluchačů ke své dlani, jako by na ní předmět opravdu držela. Chvílemi navazuje oční kontakt, pak zase obrací oči k hrnku, který právě ostatním podrobně vykreslila. „Detaily a konkrétnost jsou u vyprávění důležité,” říká Martin Hak, který vede workshop spolu s kolegou, divadelním improvizátorem Tomášem Jirečkem. Oba lektoři zdůrazňují, že do vyprávění se vyplatí zapojit i tělo. Ruce a oči na prvním místě. „Člověk je vypravěč, když dokáže vyvolat v hlavách posluchačů obrazy. Ruce, mimika, hlas, zvuky, tanec, hudba pomáhají,“ říká Martin Hak.

Složitost úkolů postupně graduje. Po popisu hrnku, přívěsku z Islandu nebo kusu mamutího klu ze Sibiře se pracuje ve dvojicích a je třeba vylíčit místo, na které máme hezké vzpomínky. Jeden z vypravěčů vede svého posluchače k oknu, odhrne pro něj imaginární záclonu a spolu se vyklánějí ven. Jsou v Benátkách, pod oknem je vodní hladina a na ní ladně pluje gondola. 

Jak se naučit kauzalitu

Jako absolvent dramatické výchovy na JAMU, který se nyní věnuje profesionálně vypravěčství, exportuje Martin Hak základní principy vypravěčského řemesla i k učitelům. Organizuje pro ně speciální kurzy nebo se objeví v jejich hodině.

„Někdy v dubnu, za karantény, mě napadlo, že bych mohla vyprávěním nějak ozvláštnit hodinu češtiny v páté třídě,“ říká Pavla Loňková, učitelka na základní škole Labyrinth v Brně. Martina Haka zná z přehlídky amatérských divadel, a tak mu zavolala. „Navrhl mi, že dětem odvypráví Tři prasátka a O neposlušných kůzlátkách. Trochu jsem pochybovala, jestli to je dobrá volba: takhle provařené pohádky, a navíc pro páťáky? Ale všichni jsme mu pak viseli na rtech a na rukách, a to i když to bylo online. Doslova kreslil obrázky v našich hlavách,“ říká učitelka.

Její třída probírala ten měsíc kauzalitu, příčinu a následek. „Na těch pohádkách to šlo krásně ukázat!“ říká nadšeně letošní výherkyně třetího místa v učitelském ocenění Global Teacher Prize. „Kouzlo bylo i v tom, jak Martin s dětmi pracoval interaktivně, hrál si s jejich představou, zda vědí, co bude dál. A vždy je dokázal něčím překvapit,“ dodává Pavlína Loňková.

„Každý potřebuje sytit svou touhu rozumět světu a sobě, a to umí příběhy zařídit,“ říká Martin Hak. „Schopnost jim naslouchat a užít si to nám nezakrněla. I děti srostlé s obrazovkami jsou ochotné odložit ta sklíčka, když se někde vypráví,“ je přesvědčený.

Sblížit se příběhem

Jak udělat výuku atraktivní a zábavnou, je dnešní učitelská priorita. Zájem a soustředění dětí je čím dál křehčí komodita a učitelé vědí, že o ně mohou přijít v každém okamžiku. Příběh jim může přijít na pomoc, každého přece zajímá víc než výčet faktů. Informace z hesla ve Wikipedii udržíme v hlavě jen pár dní, zato historku, kterou učitel utrousil jen tak mimochodem, si pamatujeme celý život.

Současná, na principech vývojové psychologie stavěná pedagogika se snaží příběhy vrátit do hry. Asi největší důraz na vyprávění je ve waldorfské škole. „Díky příběhům se dítě rozvíjí, aniž by muselo něco dělat, snažit se, být efektivní. Stačí, když jen poslouchá. Nikdo nic nemusí, a přesto se děje něco významného, co rezonuje s dětským vnitřním světem,“ říká Pavel Kraemer, vzděláním matematik a učitel s dlouholetou praxí ve waldorfských školách, který založil Institut pro inovativní vzdělávání.

Význam vyprávění podle něj neustupuje ani na druhém a třetím stupni školy. „Od 6.–7. třídy už učitel není pro děti nezpochybnitelnou autoritou a nastává čas, aby jim ukazoval jiné autority, než je on sám, tvůrce a hrdiny, někoho, kdo je bude inspirovat. Pro to jsou příběhy ideální,“ vysvětluje Pavel Kraemer. Skrze příběhy se také učitel může snadněji dospívajícím přiblížit. „Děti v tom věku už se nesvěřují snadno s tím, co je trápí. Vyprávění může ve vztahu mezi učitelem a žákem navodit intimitu, aniž byste je nutili odhalovat víc, než chtějí,“ dodává.

Kdo chce, ten se zlepší

Ale zpátky do divadelního prostoru Uměleckého centra Konvikt v Olomouci, do dění vypravěčské dílny. Její poslední den vrcholí adrenalinovým úkolem. Všechno, co se v předchozích dnech vysvětlilo a trénovalo, je možno nyní využít: každá ze čtyř skupinek, do kterých se účastnící rozdělili, má hodinu na to vymyslet příběh, který pak odvypráví ostatním. Příprava je horečnatá, ale pětiminutové vystoupení si pak užívají vypravěči i posluchači. „Pirátská loď klesá ke dnu, jsme zachráněni! Do toho hromy a blesky, světlo jako ve dne. Mohli byste si klidně číst, akorát by se vám kniha v dešti rozpustila,“ procítěně deklamuje jeden z účastníků a ostatní ho napjatě poslouchají. Podkroví bývalého jezuitského konviktu naplní silný pocit sounáležitosti. „Příběhy spojují, vedou k porozumění. To bytí spolu mě na vypravěčství zajímá asi nejvíc,“ poznamená Martin Hak.

Schopnost poutavě vyprávět je pro někoho přirozená, pro jiného je to ale dlouhodobě trénovaná dovednost. Co se dá realisticky naučit během čtyřdenního worskhopu? „Účastníci odcházejí s větším porozuměním pro to, jak příběh funguje. A uvědomí si, že nejsme jen mluvícími hlavami, o své tělo se můžeme opřít i při verbální aktivitě a hodně to pomáhá,“ říká divadelní improvizátor Tomáš Jireček. Na workshopu se díky němu nejen sedělo, ale i leželo, běhalo či tleskalo do rytmu. „Zařadili jsme do programu i improvizační cvičení, která rozvíjejí pohotovost a schopnost být teď a tady, což je klíčové pro divadelního improvizátora, ale i pro každého vypravěče,“ vysvětluje Tomáš Jireček. 

Může tedy zažít úspěch i introvert, někdo, kdo se nerad předvádí? „Talent se samozřejmě hodí, ale nejdůležitější je vztah k té věci,“ odhaduje šance aspirantů vypravěčů Martin Hak. „Když si někdo řekne ‚ach bože můj, to není pro mě, ale udělám to, no‘, je to zbytečně vypálená energie. Zkrátka, dá se to trénovat, jestliže chcete. Jestliže nechcete, netrapte se.“

Užitečné pro život

Učitelka Zdeňka Hucková, která chce své studenty navnadit na četbu perel klasické literatury, „storytelling” – jak se teď vypravěčství říká – objevila už před pěti lety, ale z dílny si odnáší nové a užitečné techniky. „Zaujalo mě, jak Martin mluví potichu, čímž dobře hospodaří s energií, a přesto neztrácí pozornost publika,“ říká. „A největší objev byl pro mě zatím práce s pohledem. Oční kontakt se studenty je náročná disciplína,“ usmívá se.

K vyprávění vede Zdeňka Hucková i své žáky. „Například v kvintě probíráme bibli a každý si vybere nějaký biblický příběh a ten odvypráví, klidně i aktualizovaně.“ Umění vyprávět je podle ní užitečné nejen ve škole, ale i pro život. „V Anglii to mimochodem děti mají jako normální předmět,“ říká. 

Lektorka programů pro nadané děti Olga Himmelsbergerová byla na podobné akci jako jediná ze šestnácti lidí poprvé. Její pocity jsou smíšené. „Radost a osvobození od strachu se střídaly s nedostatkem sebedůvěry a schopnosti vše pustit a hrát si. S odstupem času si ale všímám, že se mi lépe daří domluvit se se svým vnitřním kontrolorem, aby si dal pohov a nechal vše plynout svobodněji,“ říká, když se v ní dojmy trochu usadily.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.