Afghánští bratři v pražské škole. Díky své píli, obětavým třídním učitelkám a tatínkovi umí po roce a půl česky

Začátek se datuje do listopadu 2016. Jaké to bylo? ptám se Sabiho a Sultana na to, když přišli do české školy a vůbec ničemu nerozuměli. Sabi je ze dvou bratrů ten hovornější, Sultan je rezervovanější. Proto cituji víc staršího bratra. Když odpovídají, dívají se spíš než na mě na paní ředitelku, která u rozhovoru asistuje.

„První den mi říkali, že jsem debil, druhý den mi řekli čau a třetí den jsme už normálně komunikovali,“ popisuje Sabi chronologii integrace. Nevím, jestli den je opravdu den, beru to spíš jako symbolickou řeč. „Spolužáci taky nejdřív říkali, že neumím fotbal, vůbec žádný sport, ale učitel jim odpovídal, že se to naučím,“ říká Sabi. Oba kluci teď fotbal milují a chodí trénovat do klubu blízko školy. Sabi je útočníkem na pravém křídle.

Pídím se po dalších detailech, abych zjistila, jak reálně a konkrétně dobré jsou vztahy ve třídě. „Máte nějaké kamarády?“ Sabi ze třídy jmenuje Ondru a Moniku, ta mu pomáhá s učivem. Sultan mluví o Filipovi a Samuelovi.  „Ondra je zajímavý případ,“ doplňuje paní ředitelka, když bratři pak odejdou na oběd. „Ve škole neprospívá, dokonce propadl, ale Sabiho se od začátku ujal a hodně mu pomáhal.“

Škola postavená před hotovou věc

Co vše to znamenalo pro běžnou základní školu, když se do její spádové oblasti přistěhovala afghánská rodina - vyzvídám u paní ředitelky. “Byli jsme z toho samozřejmě trochu vedle, po ruce žádný návod, ani peníze v rozpočtu, museli jsme si vše zajistit sami a pokud možno hned,“ říká. Doteď je to na škole ojedinělý případ. Cizinci sem sice chodí, ale většinou z jazykově příbuzných oblastí nebo Vietnamci, kteří ale už v Česku mají zázemí.

„Každý den se doma učíme tak dvě hodiny, i s tatínkem,“ říká Sabi. Když se ptám na paštunštinu, jejich rodný jazyk, říkají: nejdřív musíme číst česky, a teprve když je splněno, i knížky v rodném jazyce. Tatínek na to dohlíží. Mluví velmi dobře česky a s učením synům pomáhá.

Mají Sabi a Sultan češtinu rádi? Mají nějaké české oblíbené knížky? ptám se. Sabi jmenuje dvě: Uzly a pomeranče od Ivy Procházkové a Každý má svou lajnu od Petry Dvořákové. Sultan zase kouká na seriál Ulice.

Empatické třídní učitelky to daly

„Je to úspěch díky jejich píli, ale také díky obětavosti obou třídních učitelek, šťastnou shodou okolností češtinářek,“ říká paní ředitelka. „Nejdřív se s nimi učitelé dorozumívali pomocí překladače na telefonu, dokážete si představit, jak těžké to byly začátky.“ Třídní učitelky situaci rychle vyhodnotily nejen hlavou, ale i srdcem. Během jedné porady sboru jedna z nich své pocity přenesla na zbytek učitelů. Mazaně k tomu využila sugestivní simulaci. „Na její žádost, jak jsme se pak dozvěděli, na nás kolega španělštinář zničehonic začal mluvil španělsky a trvalo to asi pět minut. To abychom se dokázali vcítit do toho, jak klukům asi je, a mysleli na ně během výuky, každý z nás,“ dodává ředitelka.

Všichni dali hlavy dohromady

Jak tedy začleňování konkrétně probíhalo? Třídní si vzaly si na starosti extra výuku češtiny pro oba bratry, dvě odpoledne v týdnu. „Sehnali jsme na to peníze z rozvojových projektů,“ říká ředitelka. „Učitelkám se ty hodiny hradí. Je to ale jen menší část nákladů, zejména v lidských zdrojích, které škola nese. Zbytek na sebe vzal dobrovolně učitelský sbor.“

Metodiku výuky jazyka a jazykové integrace si škola zjistila sama, opřela se při tom o pomoc neziskové organizace Meta, která s integrací jinojazyčných školáků pomáhá, zná k tomu vhodné postupy a organizuje například doučování. Pomohlo i Speciální pedagogické centrum Radlická, kde určité zkušenosti s integrací cizinců mají, doporučili učebnice. No a hlavy dohromady dali všichni učitelé. „Začínali jsme s obrázkovými knížkami pro malé děti,“ vzpomíná paní ředitelka.

Když tu teď sedím a normálně si povídáme, téměř bez jazykové bariéry, je pro mě skoro k nevíře, že se dá takový pokrok udělat za rok a něco. U malých dětí je to jiné, ale klukům je 14 a 13.

Když mluvíme o jídle...

Jídlo je vždy dobré téma konverzace, ptám se tedy i na jídlo. Tam jsou rozdíly velké. Když řeknu česká kuchyně, kluci se usmívají trochu rozpačitě a taktně klopí oči. Knedlíky Sultan ještě nikdy neochutnal. Ale spěchá mi říct, že polévky jsou dobré, některé. Nejedí vepřové, ale ani české rohlíky. Chleba, který mají rádi, peče maminka doma na plechu v troubě. Sabi jí s vařením pomáhá. Mají rádi rýži, maso, mrkev a rajčata, smíchané dohromady. Taky fazole. Jí se rukama. „Ve škole jíme příborem, ale doma rukama. Z jídla přichází víc energie, když se jí rukou,“ vysvětluje mi Sabi, a mně to dává smysl.

Jak to funguje ve výuce

Sabi a Sultan jsou na škole dobře přijímaní a není divu, že sem dojíždějí, i když se rodina mezitím přestěhovala na druhý konec Prahy. To, že kluci umí tak dobře česky, je skoro zázrak, ale to není všechno, napadá mě. Co výuka předmětů jako fyzika, chemie, matematika? Jak se tomu dá rozumět s omezenou slovní zásobou? „Abstraktní předměty jsou pro ně těžké a je samozřejmě skvělé, pokud je výuka názorná, zahrnuje pokusy, to je efektivnější než pouhý výklad,“ říká paní ředitelka. Jak moc kluci stíhají v matice a fyzice, to je na další článek. Navíc, tohle je téma i pro české děti. Tentokrát je to ale o tom, jak se Sabi a Sultan rychle naučili česky. Díky své píli a snaze, ale také díky obětavým českým učitelům, kteří nosí své školáky v myšlenkách. Ať už jsou snědí nebo bílí.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.