Ani dobré škole se problémy nevyhnou. Kdo vidí nejlíp její slabiny a slepé skvrny? Člověk zvenčí

Externí školní mentor nebo supervizor je v prvé řadě nezávislý pozorovatel. Vůči škole nemá žádnou roli, která by jeho pohled zkreslila. Neučí tam ani neřediteluje, nemá tam dítě a nechodí do školy na kontrolu. Zároveň to je někdo, kdo prostředí škol dobře zná. „Mám za sebou skoro dvacet let učitelské praxe v České republice i v zahraničních školách a mnoho dalších škol jsem navštívil. Stále aktivně učím. Dobrá znalost školního terénu mi umožňuje rychleji odhalit podstatu problému. Tohle je ale jen začátek. Mnohem těžší je pomoci školní komunitě, aby tuto podstatu sami uviděli. Lidé mají totiž v sobě obranné mechanismy, které jim zabraňují vidět a přijmout pro ně nepříjemnou pravdu,“ říká Pavel Kraemer.

Mentora může mít každá škola

Na školního mentora pamatuje dokonce nový návrh kariérního řádu. Význam této nové školní profese tedy uznal i stát. Ne že by mentorů běhalo po českých školách kdovíjak mnoho. Na Pavla Kraemera se podle jeho slov nejčastěji obracejí menší alternativní školy založené rodiči, a to někdy již před tím, než rodiče školu založí. Působil ale i na státních školách. Ty mohou využívat a také využívají podpory zavedených soukromých projektů určených běžným školám, z nichž nejvýraznější je Pomáháme školám k úspěchu. PŠU systematicky do škol posílá externí pedagogické konzultanty. Mimochodem, mentora mohou školy zaplatit i z grantů, z takzvaných šablon.

Proč se mentor hodí

Důvodů, proč si škola mentora najme, je několik. Ředitel třeba vidí, že ač vše nějak funguje, učitelský sbor se nedokáže sjednotit na nějaké vizi dalšího rozvoje. Když se škola nehýbe z místa, většinou to znamená, že pod povrchem doutná nějaké napětí, někde je ukryt nějaký rozpor. Někteří ředitelé si mentora povolávají, protože tajně doufají, že učitelům promluví do duše a vnukne jim jejich představu rozvoje školy. Poněkud vyspělejší ředitelé chápou, že jde o to najít společnou řeč s ostatními, spíš než někoho indoktrinovat. A často se školy upínají k mentorovi jako k někomu, kdo jim pomůže uhasit konflikt. „Bývá to ale už za pět minut dvanáct nebo i po dvanácté. Často přicházím ve chvíli, kdy se lidé již natolik navzájem pozraňovali, že je těžké nastolit nějaké smírné řešení,“ říká Pavel Kraemer.

Jak mentor hasí požár

Nově vznikající školy jsou často pro zakladatele jejich životní projekt. Ti mají velká očekávání i lpění, roli hraje únava z přepracování. Konflikty jsou běžné. Rozhádat se mohou zakladatelé, rodiče s vedením školy, nebo různé tábory rodičů. Jak přivést k rozumu lidi zabředlé ve vzájemném obviňování, hledání toho, kdo si začal? „Hlavní je přesvědčit obě strany, aby se setkaly tváří v tvář. Je těžké zrekonstruovat, co se stalo, často si obě verze odporují. Bývá poměrně pracné získat alespoň zjednodušený obraz situace, na kterém se shodnou obě strany,“ popisuje postup Kraemer. Podle něj nemá smysl jít do větších detailů, protože to může vést k oživení vzájemného obviňování. Místo toho je užitečné, aby se každý zaměřil na své pocity, na to, co v dané chvílí cítí. Když se podaří, že někdo na jedné nebo druhé straně začne mluvit o svých pocitech spíš než jen obviňovat, začnou se přidávat další a atmosféra konfliktu se pomalu proměňuje. „Ať už se pak obě strany dokáží smířit a pokračovat spolu, nebo se rozejdou, je díky tomu další průběh o něco klidnější,“ dodává mentor-průvodce.

Slepé skvrny odhalí i náhoda

Někdy mentor zjistí, že vedení, které si ho pozvalo, nemá celý obrázek situace nebo mu ho z nějakého důvodu nesdělilo. „Stalo se to zrovna nedávno,“ ilustruje tenhle případ Pavel Kraemer. Ředitelka poměrně nově založené školy mu řekla, že vše běží dobře, škola je stabilizovaná, během prvního roku odešli ti, kteří neodpovídali jejímu profilu, a teď by bylo podle ní dobré najít nové podněty k dalšími rozvoji. „Ve škole jsem pobyl celý den a následující večer jsem měl veřejnou přednášku v jedné kavárně stejného města, kterou si přišli poslechnout i někteří rodiče žáků zmíněné školy,“ popisuje mentor náhodu, díky které se dozvěděl víc. Rodiče se mu svěřili, že ti učitelé, kteří během roku odešli nebo byli odejiti, protože podle vedení neodpovídali zaměření školy, byli pro ně ti nejlepší, odvážní a tvůrčí. Řekli mu, že o to víc je šokovalo, že na konci roku byli pouze suše informováni o jejich odchodu. Podlomilo to jejich důvěru k vedení školy, která byla založena s tím, že se o důležitých věcech bude rozhodovat společně s rodiči. Situace ve škole se tedy ukázala komplexnější, než jak ji líčila ředitelka.

Vyslechnout: jen zdánlivě je to málo

Některé školy stojí pouze o konzultaci, s jinými mentor pracuje dlouhodobě. „Do jedné velké státní střední školy jsem chodil dvakrát týdně po dost dlouhou dobu. Osvícená ředitelka chtěla, abych pomohl těm učitelům, kteří se chtějí dále posouvat. Přihlásila se asi třetina, což považuji za úspěch,“ říká Pavel Kraemer. To, co se dozví od učitelů v nepřítomnosti vedení, zůstává mezi nimi, pokud se tak dohodnou. Vedení mentor dává zpětnou vazbu obecného typu.

Při pohovorech s učiteli se ukázalo, že jedna z nejdůležitějších věcí je dát jim prostor. „Na začátku jsem měl tendenci předávat učitelům co nejvíc poznatků a zkušeností, ale postupně jsem si začal uvědomovat, že to, co učitelé nejvíce potřebují, je aby je někdo skutečně vyslechl,“ říká Kraemer. „Často mají frustrující pocit, že vedení nemá ani chvilku na to, aby mu mohli sdělit, co řeší a jaké jsou jejich potřeby. A to i když s linií ředitele souhlasí,“ dodává.

Raději si nikoho nepouštět do třídy

Zajímavé je, že až na tři výjimky žádný z učitelů, kteří na sobě chtěli pracovat, nebyl ochoten pustit mentora do své hodiny. To je na první pohled velmi zarážející. Je ale třeba učitele chápat. Po většinu života byli za své chyby trestáni. Často to začíná už v rodině a tradiční škola, kterou prošli, byla na hledání, počítání a následném odstraňování chyb založená. Případnou kritiku si často berou osobně.

Učitelé v této škole měli různé problémy. Některé trápilo napětí mezi alternativně a konzervativně laděnými částmi sboru. Jedna z učitelek měla vnitřní dilema spojené s hodnocením žáků. Chtěla dětem poskytovat férovou zpětnou vazbu, a zároveň brát ohled na jejich možnosti a individuální situaci, nesrážet je v jejich snaze. Lámala si hlavu s tím, jak známkovat spravedlivě a při tom citlivě. Nemohla přijít na žádné uspokojivé řešení. „Pomohlo jí, když jsem jí vysvětlil, že známkové hodnocení v sobě tento rozpor nese jaksi z principu a nelze se vyhnout kompromisům se svým svědomím. Pak jsme se bavili o možných, byť ne dokonalých řešeních,“ popisuje Kraemer.

Mentor by měl umět správně vyhodnotit situaci, ke které ho přizvali, a vést lidi k tomu, aby se z ní vymotali. Dokázat najít neuralgické místo, které brání škole se rozvíjet. Každou školu brát jako svět sám o sobě, ale zároveň využívat své zkušenosti s mnoha školami. Vcítit se do situace, ale ponechat si určitý nadhled. Rozumět učitelům, ale nenechat se vtáhnout do složitých vztahů, které ve škole panují. Snažit se pomoci, poradit, ale nestat se aktérem dramatu. Doprovázet.

Pavel Kraemer vystudoval teoretickou matematiku na MFF UK. Učil a učí v inovativních školách u nás, v Německu, Švýcarsku a na Ukrajině. Založil Institut pro podporu inovativního vzdělávání, vzdělává a mentoruje učitele a ředitele. Je spolupracovníkem redakce Rodiče vítáni.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.