Ať už tomu říkáme integrace nebo inkluze, klapalo by to, kdyby se změnila jedna věc, říká ředitelka školy

Jak se inkluze projevila ve vaší škole?

Integrovali jsme i dřív, ale takzvaná „inkluze“ z roku 2016 se nás dotkla pozitivně v tom smyslu, že přinesla nárokové peníze. Před tím jsme peníze na asistenty dostávali částečně od kraje, zbytek jsme ale museli řešit z učitelského.

Často je problém v tom, že asistent je do třídy přidělen pouze na poloviční i menší úvazek, což mimo jiné znamená velmi nízký plat.

Aktuálně máme sedm asistentů pedagoga. Jejich úvazek doplňujeme dalšími činnostmi, které mohou pro školu vykonávat, a hledáme na ně peníze i odjinud. Další finance čerpáme z takzvaných šablon, což je zjednodušená administrace evropských projektů. Díky nim taky platíme například školní asistentku – což je jiná pozice než asistent pedagoga – nebo paní učitelku, která vede odpolední školní přípravu. Kraj nám zase platí sedmdesát hodin na začlenění osmiletého vietnamského dítěte, které teď máme v první třídě, protože skoro neumí česky. Má občas v hodinách přidělenou i asistentku, jedna paní učitelka dochází za ním domů, druhá se mu věnuje ve škole po výuce. Díky rozvojovému programu jsme taky mohli nakoupit pomůcky, například komunikační karty.

Co říkáte zapojení speciálních pedagogů v běžných školách?

Školy by speciální pedagogy potřebovaly. Prospělo by, kdybychom v rámci disponibilních hodin – které škola může použít, jak chce - mohli organizovat paralelní vyrovnávací skupiny či třídy vedené speciálním pedagogem. Byli jsme ve Finsku na stáži a tam to takto funguje. V rámci školy mají speciální třídy vedené speciálními pedagogy. Děti se speciálními vzdělávacími potřebami učili běžní učitelé, speciální pedagogové i asistenti, vždy podle potřeby. A každé dítě má svůj vlastní rozvrh.

V naší obci byla dřív speciální škola a některé ze speckařek, učitelek se speciálním pedagogickým vzděláním, pracují teď u nás. Do určité míry tedy máme v tomto ohledu nadstandardní pedagogický personál. Ale někteří – je jich tedy naštěstí menšina –  a to i speckaři, považují „problémové“ žáky prostě za nevychované a nedokáží se vcítit do jejich situace.

Hlavní důvod, proč podle vás inkluze u nás drhne?

Problém je v tom, že podpůrná opatření – spojená s „diagnózou“ speciálních potřeb žáka  - mají různou „lhůtu platnosti“, na kterou je vázané financování. Není to tak, že byste měli jisté peníze na rok, od 1.do 1.září. To nám neumožňuje plánovat, najít speciálního pedagoga, postavit mu na některé předměty flexibilní třídu, kam by docházeli žáci, kteří to potřebují. V dané situaci můžeme něco dělat v odpoledních hodinách. Což má svá úskalí, děti i učitelé jsou už unavení. V rámci výuky by to šlo, pokud by škola mohla s penězi disponovat volněji. A jsou tam ještě další komplikace: u nás asistent pedagoga nesmí učit a často na to ani není kvalifikačně vybaven. Taky si nemůžeme moc vybírat, koho přijmeme. To zase souvisí s ohodnocením lidí ve vzdělávání.

Čím by vám ředitelům stát pomohl?

Administrativní vykazování nákladů na inkluzi položku po položce je opravdu náročné. Bylo by daleko lepší, kdyby školy dostávaly peníze v rámci takzvaných „ostatních neinvestičních nákladů“ a samy o nich rozhodovaly. Mohly by být vyčíslené nějakým procentem. Já bych je třeba využila častěji na školení než na pomůcky. Dobrý a vyškolený učitel je základ, důležitější než nějaká pomůcka. A na co je pomůcka, když ji učitel neumí nebo ani nechce používat? Dobrý učitel si pomůcku klidně vyrobí i sám. Ředitelům a školám by rozhodně slušela větší autonomie. Stát může a má čas od času kvalitu školy prověřovat, ale neměl by za námi pořád stát jak hlídací pes.

Proč si podle vás inkluze získala ve společnosti tak špatnou pověst?

Inkluze nejde dělat s učiteli, kteří mají v hlavě jinou školu. Pokud převládá model, kdy učitel táhne celou třídu výkladem od tabule, je to pro něj za současné situace tak náročné, že z toho logicky vyvozuje, že to je nemožné. Což tak není. Jen se inkluze těžko napasovává na klasickou běžnou školu. Je to vše o lidech a o jejich flexibilitě. Systém se nemění paragrafy, ale ochotou lidí. Mělo by to začínat na pedagogických fakultách. Ale třeba i výběrem praxe studentů pedagogiky.

Máte v okolí speciální školy a pro jaké případy jsou podle vás užitečné?

Nejbližší taková škola je v Kroměříži, asi 25 km odsud. Podle mě ale není reálné ani žádoucí, aby se děti se vzdělávacími problémy jezdily vzdělávat mimo obec. Jednak by je to vydělilo z komunity, kde žijí a budou žít. Odcizilo by je to od vrstevníků, od sousedů, které budou potkávat v obchodě nebo na ulici. Za druhé jejich rodiče to ani nejsou schopni logisticky zajistit, takže by to vedlo k velkým absencím, proti kterým i tak bojujeme. Až na hraniční případy je lepší, když děti zůstanou ve své spádové škole. Máme tu pár žáků s LMP, lehkým mentálním postižením, což je označení žáků s nižší inteligencí, o které je největší spor, zda patří do běžné, nebo speciální školy. My je vzděláváme u nás. Mají individuální plán a snížené požadavky na výstupy.

Mnoho odpůrců inkluze poukazuje na to, že inkludované děti v kolektivu běžných dětí trpí, že se dá maximálně dosáhnout toho, aby byly tolerovány, ale vždy budou ve třídě izolované a ostatní děti je neberou. Jak to vidíte vy?

Mají nižší status, to ale platí i o dětech jen pomalejších nebo z chudých rodin. A bylo to tak vždycky. Teď jsou prostě jen větší rozdíly mezi jednotlivými rodinami i dětmi. V jedné třídě jsou spolu děti, které by se jinak už asi nepotkaly. Společnost se víc a víc stratifikuje. Hodně důležité jsou proto mimoškolní a zážitkové akce, spaní ve škole, výlety, outdoory, adaptační pobyty, dále takzvané „výchovy“, práce rukama, zahrada – tu již druhým rokem budujeme. Máme venkovní učebnu i louku, plánujeme park. Prostě aby škola byla co nejvíc komunita, nejen místo, kde se sedí v lavicích a prokazuje schopnost pobrat „učivo“.

Inkluze se navíc týká i nadaných žáků…

Přesně tak. Paradoxně, problémy mohou i u nich vypadat podobně. Neoblíbenost ve třídě, sabotáž výuky… Ti slabší mají pocit nedostatečnosti, ti nadaní se zase nudí… Musíme neustále hlídat, co se děje na obou stranách spektra.

Jana Teriaki vystudovala management cestovního ruchu, jazyky a pedagogiku. Učila angličtinu na střední i jazykové škole, tlumočila a překládala, pracovala jako manažerka. Po mateřské dovolené s dvěma syny nastoupila jako učitelka angličtiny na základní školu v Morkovicích, kde následně vyhrála konkurz na uvolněné místo ředitele.

 (V širší verzi vyšel rozhovor v Akademii LN. Ředitelka tam popisuje například to, jak pracuje se sociálně slabými a nefunkčními rodinami nebo jak se rozhodli snížit počet žáků na druhém stupni. Můžete si ho přečíst zde).

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.