Britská škola chce, aby každé dítě umělo řečnit jak Churchill. Drilují se tam debaty, píší mraky slohů

V jaké škole pracujete?

Je to obyčejná městská základka, pro děti od tří do jedenácti let (pozn.: ve Velké Británii děti nastupují do předškolních přípravných tříd již v rámci školy), neobyčejná z pohledu Čecha snad jen neuvěřitelně pestrou etnickou a sociální skladbou žáků. A neobyčejná asi i skvělými výsledky – co tady učitelé z dětí dostanou, je až k nevíře.

Jak toho dosahují?

Je to mix metod výuky a složitého a podrobného sledování každého dítěte, jak se zlepšuje.

Popsala byste, jak žáci rozvíjejí své vyjadřovací schopnosti?

V jedné třídě právě trénují „dramatický popis“.  Zhlédnou krátký animovaný film a pak v pěti odstavcích musí umět vystihnout nejen děj, ale i atmosféru. I ti nejslabší běžně popíší dvě velké stránky.  Učí se při tom pracovat s výkladovými slovníky, vyhledávat synonyma, zajímavá spojení. Trénují psaní složitějších vět, třeba tak, aby začínaly akčním slovesem, příslovcem, nebo naopak nějak popisně. Postup je asi takový: nejdřív si žáci zjišťují informace, pak si utřídí poznámky, pak si udělají osnovu neboli naplánují, o čem chtějí psát. Přípravné fáze probíhají většinou jako velmi živé diskuse, děti se při nich učí jeden od druhého. Pak se tedy pustí do psaní. To se může vyvíjet od skeče po hotovou verzi, i na základě zpětné vazby učitele. Učitel zavěrečnou práci ohodnotí a nabídne návrhy k dalšímu zlepšení. Takových slohů se píše klidně až sedm za rok.

A co mluvený projev?

Páťáci zrovna nedávno pracovali na prezentacích na poměrně složitá témata. Například „Měly by bohaté země pomáhat chudším?“. Svůj pohled si každý musí umět vyargumentovat. Dbá se na to, aby projev byl také živý, proložený řečnickými otázkami. Dítě mluví před celou třídou, nebo se přímo zkouší debaty, spory, jako u kulatého stolu. Dopředu se určí pravidla. Mluví vždy jen jeden, kdo chce něco říct dá znamení rukou, poté sám předává slovo dalšímu. Témata jsou někdy i legrační nebo absurdní. Příklad: „Chtěl bys raději žít se sedmi hádavými trpaslíky, nebo se třemi namyšlenými ženami?" Důraz se klade na kritické myšlení.

Obecně se má za to, že britská škola moc nedbá na znalosti, a tak se nabízí otázka, o čem se tak dá debatovat, když toho moc nevíte?

Děti se na to musejí připravit, najít si informace a podložit svá tvrzení argumenty. Je ale pravda, že oproti české škole ta britská učí víc, jak dobře nakládat se svými schopnostmi, a odnesete si odtamtud menší balík vědomostí. Pro nás Čechy, kterým škola nalila do hlavy kdeco - a neříkám, že jen neužitečné věci - je někdy až komické, co Brit klidně neví. Nejlepší by byla samozřejmě nějaká kombinace obou kvalit.

Co když má nějaký školák silné zábrany vystupovat před ostatními, to ho k tomu učitel nutí?

Spíš se hledá cesta, aby je postupně překonal. Máme tu teď jednu velmi plachou, až zablokovanou holčičku v šesté třídě, která nedokáže promluvit před větší skupinou lidí. Mám ji na starosti  v malé doučovací skupince, tam je štěbetavá, ale když dojde na prezentaci před třídou, nedává to a stydí se i před paní učitelkou. Tak jsme se dohodly, že její prezentace s ní budu cvičit v malém kroužku a budu je nahrávat na ipad, aby si je mohla pak prohlédnout i paní učitelka. Individuální přístup je tu svatý.

Od jakého věku škola u dětí rozvíjí samostatné vyjadřování?

Dávno před tím, než se děti seznamují s písmenky. Pamatuji si na první „prezentaci“ Majdy, mé již dospělé dcery. Ve čtyřech letech dostala za úkol popovídat ostatním dětem něco o vodě. Dvě minuty, úkol byl zaujmout obsahem i přednesem. Vybrala si žáby…

Bohatost mluvy i písemného projevu souvisí hodně se čtením, čtou vaši školáci?

Jistě, ve škole je denně vyhrazena určitá doba na samostatné čtení, ti menší předčítají nahlas učiteli. Už od tří let si děti každý týden nosí domů jinou knížku, mají na to takové nepromokavé taštičky - „book bag“. Ve speciálním sešitku pak o této četbě spolu učitel a rodič komunikují. Zaznamenává se pokrok. Zpočátku jsou knížky skoro bez textu, hlavně s obrázky, a rodiče si s dětmi nad nimi mají povídat. Škola nenechává předškolní vývoj jen na rodině, a jistí si u dětí rozvíjení slovní zásoby, aby nepřicházely do školy s hendikepem. Pro tento cíl je důležité, aby rodiče s dětmi komunikovali, a nemusí to být nutně v angličtině. Ty děti z rodin imigrantů, se kterými rodiče komunikují, byť v rodném jazyce, se pak angličtinu ve škole naučí daleko snáz.

Úroveň a metody vaší školy jsou v Británii běžné?

Všichni nám říkají, že tady v Cardiffu máme dobré státní školy. Základní curriculum určuje stát, ale organizaci a metody výuky každá škola sama. Ta naše patří určitě k těm kvalitním, prokázala to i nedávná inspekce. Přestože se nejedná o žádnou elitní školu. Ze 454 dětí  je  polovina  z etnických menšin a angličtinu se učí jako další jazyk, čtvrtina ma speciální poruchy učení a třetina žáků je ze sociálně slabších rodin.

Ivana Přibáňová pracuje už šestnáct let v britském Cardiffu jako dvojjazyčná asistentka a pomáhá začlenit do výuky žáky z České republiky.

Děti zhlédnou napínavý animovaný film a pak popisují, jaký to na ně udělalo dojem. Tento se pouštěl v 6.třídě. Je jazykově dost složitý, ale děti ho vidí xkrát a rozebírají společně, takže se nakonec chytí všichni...

https://www.youtube.com/watch?v=l9xX6lQ_gdY&feature=youtu.be

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.