Budoucnost je černá skříňka, staré časy vrátit nejde. Jak se v tom zařídit jako rodič a učitel? Rozhovor s německým lektorem

Co je pro vás jádrem intuitivní pedagogiky, účelem setkání, kde působíte jako lektor?

Asi zejména rozpoznání vnitřních konfliktů a práce s nimi. Konflikty se spíš než mezi lidmi odehrávají uvnitř nás, a ven se až druhotně přelévají. Z toho vyplývá, že člověk své vnitřní konflikty může vyřešit sám, aniž by k tomu potřeboval něco zvnějšku. Problém je, že je často neumíme pojmenovat. Na druhých lidech vidíme problém snáz. Na dětech, jako učitelé a rodiče, snáze než na sobě.

Jaké průvodní znaky má vnitřní konflikt?

O tom, že máme uvnitř něco nevyřešeného, svědčí třeba to, že děláme něco, co nechceme, nebo neděláme věci, které bychom dělat chtěli. Druhým takovým znamením bývá, že jsme zabředlí v nějaké situaci, která nás dusí, svazuje, a děje se nám to znovu a znovu. Chce to po nás řešení, ale my nevíme, co dělat. A dalším znamením je naše neschopnost být spokojení jen tak, sami ze sebe. Uvnitř je něco zadrhlého, spoutaného, překáží to tam. Když víme co, můžeme to vyřešit. Ne se s tím naučit žít, ale úplně to vyřešit a žít pak svobodně.

Jak vzniká vnitřní konflikt?

Popsal bych to tak, že obrázek skutečnosti, který máme uvnitř, je oproti skutečnosti nějak posunutý. Pokud se soustředíme na to svůj obraz uchránit před změnami, stojí nás to spoustu energie a máme pak menší a menší přístup ke své životní síle, kreativitě, představivosti. Život tak nějak zešedne. Můžeme ho opět naplnit barvami. Emoce jsou našimi pomocníky, abychom odhalili, kde je problém. Smutek, strach, hněv jsou pro náš osobní rozvoj důležité.

Jak to, co říkáte, vztáhnout k učitelství v dnešní době?

Učitelé dnes jsou v úplně jiné situaci než před třiceti lety. Co tehdy bylo snad i adekvátní, přestalo fungovat. Zdá se, že děti jsou „pokažené“. Je jich ale takových tolik, že už si nevystačíme s představou, že je třeba změnit děti, vrátit je tam, kde byly kdysi. Nutí nás k zamyšlení: jsou opravdu pokažené, nebo se na celou věc musíme podívat jinak? Je to jako s těmi emocemi, které jsou negativní, ale vedou nás správným směrem. Místo toho si chtít uchovat svůj obrázek reality za každou cenu, a v něm i představu špatných dětí a špatných rodičů, je možné řešit své vnitřní konflikty na pozadí dnešní nejisté doby. Tím i děti nakonec naučíme nejvíce. Když se něco naučím já, naučí se to i dítě. Možná něco v nás i ví, že když se otevřeme my, když budeme takříkajíc barevnější, tak nás děti budou víc brát. Ale strach nám říká, že to nedokážeme. To ale není pravda. Po kouskách to jde.

Má dnešní učitel tedy jiný úkol než jeho předchůdce?

Řekl bych, že ano. Budoucnost je v mnoha směrech černá skříňka, nevíme přesně, co bude, jsou tu ekologické hrozby, ekonomická nerovnost, migrace, čelíme reálnému riziku, že se společnost rozpadne. Zdá se mi, že skutečnou prioritou je schopnost komunikace. Znalosti jsou celkem bezpečně uloženy na místech, kde je dítě může najít, a nemusí kvůli tomu nutně do školy. To, co nikde nenajde a co mu může předat učitel, je vědět něco o životě, schopnost jasně „vidět“, být kreativní. A schopnost žít pospolu. Primární lidské dovednosti. A klasická škola tohle jako prioritu nemá. Starším učitelům nyní nefunguje, co jim dřív fungovalo, a chtěli by to vrátit zpátky. Ale to se nestane. Změnilo se paradigma. Nyní je to daleko víc o komunikaci než o přijatých rolích. Je daleko účelnější najít dobré v tom, co je dnes. To se snažím učit. Vím, že to jde.

Máte po ruce nějaký příklad, jak se vyřešil konflikt mezi učitelem o žákem způsobem, který nazýváte kreativním?

Nejde o kdovíjaké nedosažitelné tvoření, jde prostě o schopnost se v dané chvílí zamyslet, myslet jasně, ptát se druhých a postavit most z té situace někam jinam, kde se dýchá lépe, kde je již jiná atmosféra. Příklad, který se mi vybavil, se stal ve škole, kde jsem sám učil. Byl jsem třídním učitelem a o pomoc mě požádala učitelka francouzštiny. Její hodiny s třídou sedmáků se jí rozpadaly, byla to opravdu dost příšerná situace. Dobrá zpráva byla, že se děti francouzštinu učit chtěly. Ale nějak se to nedařilo. Šel jsem na to otázkami. Ptal jsem se dětí, proč by se chtěly francouzštinu učit, k čemu by ji mohly použít. Napadlo je, že se pak mohou zeptat na cestu ve francouzském městě. Chtěly se učit, jak komunikovat v takové a podobných situacích, aby to bylo praktické. Ptal jsem se jich dál, jak by se to podle nich naučily nejlépe. Říkaly mi, že by si to chtěly trénovat ve scénkách. A že vyvrcholením by mohl být výlet do Francie, kde by si to vyzkoušely. Zeptali jsme se paní učitelky, zda je něco takového možné, řekla, že ano, proč ne. No a když se ty hodiny, cíle a plány takto vydefinovaly, atmosféra ve třídě se opravdu změnila.

Dieter Schwartz skládá hudbu a je dirigentem. Vede semináře intuitivní pedagogiky a působí jako kouč pro učitele a rodiče. Pracoval jako učitel hudby a učitel základní školy.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.