Byli Slováci otravnými mladšími bratry Čechů? Reportáž z hodiny nejlepšího učitele Česka

Areál je dost rozsáhlý, učitel se tady naběhá. Roman Gӧttlicher je naštěstí sportovec, takže se ani nezadýchá, když cestou z průmyslovky na obchodku vysvětluje, co dnes studenty čeká. „Budeme se věnovat rozpadu Československa,“ říká. „My dva jsme to zažili, schválně, jak na to vzpomínáte?“ Lovím z hlavy dávno zapadlé momenty. „Myslím, že v naší rodině z toho byli tehdy dospělí dost špatní. Bylo jim to líto, a možná měli i trochu obavy, aby to u nás nedopadlo jako v Jugoslávii. Mě ale spíš zajímalo, kolik mám kapesné a co dostanu z matiky,“ zasmějeme se oba. „Uvidíte, že pro děcka v tomto věku už je rozpad Československa úplný pravěk,“ říká učitel a otevírá dveře prvního ročníku Ekonomického lycea.

Třída je plná patnácti- až šestnáctiletých slečen a mladých mužů, i když dámy jsou ve třídě v jasné přesile. Zatímco na chodbě mluvil učitel spíš potichu a rozvážně, jakmile se postaví před studenty, přidává na síle a energii. Sedám si na první volné místo, které vidím, do jedné ze zadních lavic k tmavovlasé dívce s kulatýma hnědýma očima. A už se rozbíhá hodina, není totiž času nazbyt, třídou putují dnešní pracovní listy a na každé lavici přistává jeden.

Roman Gӧttlicher má v oblibě badatelskou metodu výuky. Ta spočívá v tom, že při hodině mají být aktivní hlavně žáci. Učitel jim připraví na úvod badatelskou otázku a k jejímu zodpovězení také potřebné prameny, zbytek práce už je na žácích. Třída přitom společně sdílí svoje myšlenky a nápady. „Lidský mozek funguje tak, že když o něčem přemýšlí, tak si to zapamatuje,“ vysvětluje Roman Gӧttlicher. „Nedává mi smysl dětem diktovat seznamy jmen a dat. Věřím, že když jim položím zajímavou otázku a umožním jim si na ni najít odpověď, tak se toho naučí víc a trvaleji. Někdy říkám, že jsme jako detektivové, kteří luští záhadu. Jediný problém je, jak takové luštění záhady vměstnat do 45 minut.“

Jak se Češi dívali na Slováky?

„Tématem dnešní hodiny bude rozpad Československa a vznik dvou samostatných států,“ říká Roman Gӧttlicher po té, co zapsal jména chybějících studentů a nastartoval dataprojektor mířící na zeď nad tabulí. Ověřuje si, jestli studenti vědí, kdy vzniklo Česko a Slovensko. Jen s mírným zaškobrtnutím se třída rychle ujednotí na tom, že se tak stalo 1.1.1993, tedy před třiceti lety. „Nás bude dnes zajímat, jak se Češi dívali na Slováky před, během a po rozpadu Československa,“ nahazuje onu zmíněnou badatelskou otázku dějepisář. „Abych vám trochu navodil atmosféru, mám pro vás dvě fotografie. Máte třicet vteřin na to, abyste si ve dvojicích řekli, jaká asi byla nálada v obou zemích.“ Nad tabulí se objevují dva snímky z Nového roku 1993. Na prvním tančí rozesmáté dívky se slovenskou vlajkou přehozenou přes ramena v centru Bratislavy, na druhém je osamělá česká vlajka na téměř liduprázdném Václavském náměstí v Praze.

Otáčím se ke své sousedce a ptám se, jak na ni fotky působí. „No na Slovensku bylo asi hodně veselo, ale v Česku – nevím, mám pocit, jako by to bylo lidem vlastně jedno,“ krčí rameny. „Já si myslím, že hodně Čechů bylo upřímně smutných,“ přihazuji svoji verzi. Dějepisář Roman třídě ukazuje displej mobilu, na němž se právě roztáčí „kolo štěstí“ s jejich jmény. Mají zhruba deset vteřin na přemýšlení, než aplikace rozhodne, kdo bude vyvolán – a tentokrát je to student Jakub. „Já vidím určitě na Slovensku radost a v Česku smutek,“ říká přesvědčeně. Z druhé strany třídy se ozývá: „Může tam být i uraženost. Myslím, že jsme Slovákům hodně pomohli, a oni s námi pak ani nechtěli být v jednom státě.“ „Dobrá, zajímavá myšlenka, díky. A co na straně Slováků, vidíte tam ještě nějaké emoce?“ ptá se Roman Gӧttlicher a na tabuli dopisuje, co mu studenti napovídají: národní hrdost, pocit vítězství.

Následuje teoretická část, kdy Roman Gӧttlicher studenty seznamuje s milníky československých dějin. Zastavuje se u federace po roce 1968. „To uspořádání samozřejmě mělo svoje výhody a nevýhody a státy k sobě měly nejednoznačný vztah,“ vysvětluje a s úsměvem dodává. „Je to jako u nás ve škole. Koukáte po sobě, jestli to náhodou nemají na průmyslovce v něčem lepší než u vás na obchodce,“ uculuje se učitel a třída se zasměje. 

Aby se nikdo nestyděl

Pracovní list i metodika, s níž v hodině Roman Gӧttlicher pracuje, byly vyvinuty v rámci projektu Dějepis+, na němž se podílí Národní pedagogický institut a Ústav pro studium totalitních režimů. Tento projekt má za cíl proměnu způsobu, jakým se na českých školách vyučují moderní dějiny. Využívá právě badatelskou metodu opřenou o autentické historické prameny. Roman Gӧttlicher jako vystudovaný historik je jedním z koordinátorů projektu na severní Moravě a ve Slezsku.

Navíc při svých hodinách často využívá různé mobilní a webové aplikace. Jednou z nich je i ono „kolo štěstí“, které náhodně losuje jména studentů.  „Zjistil jsem, že není efektivní vyvolávat ty, kteří se hlásí, protože ostatní si v tu chvíli dají pohov,“ vysvětluje dějepisář. Dalším oblíbeným nástrojem je i Mentimeter – aplikace, která umí shromáždit odpovědi na otázky a vytvoří z nich graficky vydařený „mráček“. „Mám tak celkem rychlý vhled do toho, nakolik studenti vědí a chápou. Výsledek je anonymní, takže se nikdo nestydí, a můžeme snadno odhalit a napravit případné nejasnosti,“ dodává.

Pohledů bývá mnoho

Pracovní list dál obsahuje dvě dobové karikatury a několik úryvků z knih a časopisů. Na prvním z obrázků se na mapě Československa v české části lidé procházejí každý jiným směrem, zatímco za hranicí stojí jednolitý šik Slováků, kteří na ně ukazují. Na druhém obrázku je na českém území šipka směr Evropa, na slovenském nápis „obchádzka cez Balkán“. Ve třídě obě karikatury vzbuzují smíšené pocity a otázky. „Mně to připadá, že Češi Slováky moc neřešili, ale Slováci hodně řešili je,“ říká jeden ze studentů. „Podle mě to vypadá, jako by si Slováci na Čechy ukazovali prstem. Třeba nás z něčeho obviňovali?“ zamýšlí se další.

Na zmínku o Balkánu vytahují někteří studenti mobily a vyhledávají, co se v té době dělo na území tehdejší Jugoslávie. „Tam se také dělil stát, ale umíraly tam tisíce lidí, byla to válka se vším všudy. Nebylo vůbec jisté, že to u nás nedopadne stejně,“ připomíná učitel. „Já si myslím, že ta karikatura chce říct, že Česko táhlo celou zemi ekonomicky. Dalo se tedy čekat, že Česko půjde víc nahoru, když ho Slovensko nebude brzdit, a oni naopak zažijí úpadek, proto Balkán,“ představuje svůj názor studentka v řadě u dveří. „Důležité je si uvědomit, že se jedná o optiku těch autorů, o mediální obraz. My nemůžeme přesně vědět, co měl ten karikaturista na mysli, ale můžeme o tom přemýšlet,“ klidní Roman Gӧttlicher třídu, kde teď hodně lidí najednou chce sdílet svůj názor.

Následuje práce ve dvojicích nad ukázkami z tisku. Dvě hovoří o Čechoslovácích jako o sourozencích – Češi jsou podle nich starší, rozumnější bratr, který se musí vyrovnávat s vrtochy mladších bratříčků. Ve třetím si tehdejší politik Petr Pithart stěžuje na to, že Slováci jsou laxní a nedokážou navrhnout svoje kandidáty na vedoucí posty v československých médiích a úřadech. Pod úryvky je na pracovním listu několik otázek, nad kterými se zamýšlím spolu se svou sousedkou v lavici. Ve třídě vládne šum, dvojice se spolu živě baví a dopisují svoje odpovědi. „Já, kdybych byla na místě Slováků, tak bych byla dost naštvaná, že mě berou Češi jako rozmazlené děcko,“ říkám hnědookému děvčeti vedle sebe. „To já asi taky. Zajímalo by mě, jak to tehdy vnímali Slováci,“ dumá ona.

Zbývají poslední minutky, už je jasné, že polovina pracovního listu u většiny dvojic zůstane nevyplněná. Je ale ještě prostor pro sdílení odpovědí, které jednotlivé lavice stihly napsat. „Slováci asi měli pocit, že se nad ně my Češi povyšujeme,“ zní třídou. „Tak Češi ale asi byli vyspělejší a hodně Slovákům pomáhali, ne?“ namítá další hlas. „Já si myslím, že Slováci nechtěli posílat svoje lidi, aby vládli Slovensku z Prahy. Chtěli, aby si Slováci vládli na Slovensku,“ říká přesvědčeně vysoký kluk z řady u okna. „Možná prostě přestali věřit společnému projektu, že? Proto neviděli smysl v tom, aby se v něm snažili prosadit,“ doplňuje jeho úvahy učitel. „Já chápu obě strany. Každý má prostě svou vlastní pravdu,“ krčí rameny jedna z dívek. Už je ale opravdu čas končit, Roman Gӧttlicher si vybírá pracovní listy a studenti odcházejí do slunečného odpoledne.

Napřed moderní dějiny, faraony až potom

„No, jak se dalo čekat, nestihli jsme pracovní listy celý,“ konstatuje učitel, když studenti odejdou. „Proto jsem si je vybral, abych se podíval, kam která dvojice došla a jaké jsou jejich odpovědi na otázky. Budeme v tématu pokračovat ještě další hodinu.“ Jak je vůbec možné, že už studenti prvního ročníku došli v dějepise tak daleko a probírají 90. léta dvacátého století? „Dějepis u nás ve škole není jedním z profilových předmětů, studenti ho mají jen dva roky a ve druháku dokonce jen jednu hodinu týdně,“ vysvětluje Roman Gӧttlicher.

 Proto zvolil lehce netradiční způsob výuky. V prvním ročníku se studenti učí dějiny dvacátého století relativně do detailu, ve druhém pak dostanou víceméně „vybrané kapitoly“ ze světových dějin od starověku po novověk. „Takhle mi to dává mnohem větší smysl. Věřím, že dějiny dvacátého století nabízejí nejvíc odpovědí na otázku, proč svět vypadá tak, jak vypadá,“ zamýšlí se dějepisář, který za svůj přístup ke studentům i předmětu získal letos cenu pro nejinspirativnějšího učitele Česka Global Teacher Prize CZ. „Přišlo by mi strašně smutné, kdyby studenti znali dynastie egyptských faraonů, ale nevěděli, kdo byla Milada Horáková.“

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.