Celé dny se synem sama doma, to bych byla vyčerpaná a nešťastná, říká maminka. Šíří recept na rodinu v klidu

Jak byste tedy pojmenovala hlavní problém dnešní rodiny, která má všeho dostatek, ale není šťastná?

Problém je samotná malá, nukleární rodina. Péče o dítě leží hlavně na mámě a částečně na tátovi, a tím to často končí, babičky jsou daleko, nebo v produktivním věku.... A dokonce si obecně myslíme, že je to tak v pořádku, pořádná rodina musí přece zvládnout aspoň jedno dítě bez mrknutí oka. Ale ono to v této podobě není přirozené. Takto žijeme posledních pár desítek let, předtím byly rodiny větší, děti byly součástí širšího společenství, péče se rozložila na víc lidí. Dnes je to, co nefunguje, samotný model, nejde o naše selhání. Jsme od nepaměti společenští tvorové a krásný dům, ve kterém jsme sami, nám štěstí nepřináší. Potřebujeme lidi. Když je dům prázdný, obsazený jen maminkou s malým dítětem, která čeká, až přijde táta z práce, vztahy se hroutí.

Proč vlastně, když materiální zajištění nechybí?

Kdybych byla doma sama s Fredym, se svým synkem, myslím, že bych byla protivná matka, i víc trestající… Hodně lidí jaksi očekává, že se žena bude sto procent času věnovat dítěti, obětovat se mu, a zůstane při tom vyrovnaná a láskyplná, ale to není realistické. Matky mají své přirozené potřeby a hranice a když na to nedbají, podepíše se to na jejich pocitu štěstí, ale i na tom, jaké jsou mámy. Když se necítí dobře matka, necítí se dobře ani její dítě. A nešťastný je pak i otec, protože jeho žena je nespokojená a vyčerpaná (a zároveň společnost tvrdí, že by měla být spokojená), on neví, jak jí pomoct, ona má potřebu s ním mluvit, stěžovat si, když on přijde z práce, což je pro něj unavující – a tak se jeden druhému vzdalují.

Máte dvouleté dítě, jak jste na to šli u vás doma?

Jsem spokojená máma, ale před tím mě mateřství nebo častý obrázek mateřství moc nelákal. Na ulicích vidíte uhoněné matky s kočárkem… Navíc, když uvážíte, kolik je dnes pro mladé lidi možností, třeba cestovat, dělat zajímavé věci, tak ve srovnání s tím se rodičovství nezdá jako velké terno. Už jsem se setkala s tím, že mladé ženy, které baví jejich práce, hodnotí mateřství jako zhoršení svého života. Ale tak to být nemusí, je ale třeba mít kolem sebe další lidi, kteří s dítětem pomůžou. To je ten recept. To matku osvobodí od každodenní rutiny být pořád sama jen s dítětem.

Jak třeba vypadá váš týden?

V pondělí máme pracovní setkání s týmem Rodiny v klidu, tam Fredyho, svého dvouletého synka, beru s sebou. Pak ho předávám své mamce, která ho pak má u sebe přes noc, a odpoledne se věnuji svým klientům. Jako Rodina v klidu poskytujeme zájemcům takový mix koučování a mentoringu. Večer jedu domů za manželem, Fredy spí u mamky. To je další báječná věc –  takto máme na sebe čas jako pár. Druhý den ráno jdu cvičit, pak mám opět nějakého klienta, po něm si od mamky přeberu Fredyho a jedu za kamarádkou. Ve středu ráno mi syna hlídá kamarádka z práce a odpoledne, když se malý vyspí, jdeme za mou kamarádkou z dětského hřiště Fernandou, která bydlí blízko nás. Vymyslely jsme si spolu projekt, tak se setkáváme. Má pětiletého synka, takže děcka jsou spolu. Ve čtvrtek zase chodím za Evou, tu jsem potkala na jednom z našich setkání. Má dvě děti, jedno ve školce a druhé o rok starší než Fredy. Občas je s námi i její manžel, protože ani jeden z nich nemá klasickou práci. Pracujeme na jiném společném projektu (taky se týká podpory vztahů). Odpoledne mám klientku a Fredyho hlídá jeho táta, můj muž. V pátek jezdím za paní Zdeňkou, které je 74 let a miluje děti. Seznámila jsem se s ní skrz svou kamarádku. Hrajeme na piáno, tvoříme spolu, má pro Fredyho vždy něco zajímavého. Odpoledne mám pak volné na to, co se objeví. O víkendech je Fredy půl dne s tátou a já odpočívám a pak si to prohodíme. Nebo jedeme společně na návštěvu.

Jak vaše organizace, Rodina v klidu, vznikla a o co vám jde?

Zakladatelem je nestor rané pěstounské péče Vratislav Hlásek. Na základě svých osobních zkušeností on a jeho žena Alžběta pochopili kritické aspekty dnešního rodičovství. Opřít se o ně dva bylo pro mě hodně uklidňující. Když něco kolem výchovy nevím a chci vědět, vůbec nemusím hledat po internetu, jdu se jich rovnou zeptat.  Je pro mě hrozně důležité mít se na koho obrátit.

Náplní organizace je šířit myšlenku „širší rodiny“, kterou si každý může sestavit ze známých lidí, ke kterým má důvěru. Doplnit si svou rodinu dalšími lidmi na podobné vlně. Nemáte babičku a fajn tety blízko? Třeba máte ale fajn sousedku nebo kamarádka má maminku, ale nemá pro ni vnuky, a jí to schází.

Kromě toho se věnujeme koučování a mentoringu, říkáme tomu osobní a  rodinný redesign. Také připravujeme další lidi na to, aby uměli jiným poskytnout podporu. Chceme, aby bylo normální, že na výchovu není matka sama. Zatím spíš převládá názor, že by měla. Stává se mi, že když někomu vyprávím, jak žiju, tak to odsoudí. Vlastně nevím proč, ale dost lidí reaguje káravě. Zdá se mi, že lpí na představě, že vše máme zvládnout sami, bez pomoci.

Zatímco vy říkáte, že je důležité pěstovat vztahy, protože se to může hodit?

Nejde o vypočítavost, ale o uvědomění, že v životě nám nejvíc pomůžou ne věci, ale další lidé. Vztahy k druhým lidem by měl člověk přirozeně pěstovat a rozvíjet odmalička, samozřejmě daleko dříve, než se mu narodí dítě. To je naopak období, které tomu tolik nenahrává. Když je péče o dítě hlavně na mamince, ta se plně koncentruje na svůj úkol a na budování vztahů nemá čas ani energii, je spíš v deficitu. Péče o dítě je pro ni velmi vyčerpávající. A když je žena vyčerpaná, jiní lidé s ní ani nechtějí trávit čas. Takže je to trochu začarovaný kruh. Žena si to, že potřebuje jiné lidi, uvědomí často ve chvíli, kdy jim sama nemá co nabídnout. Proto je velmi důležité, aby nejdřív našla sama sebe, aby začala pečovat o své potřeby. Na to taky potřebuje nějaký čas, a ne být pořád v jednom kole.

Nežárlí vaše maminka na ty další dospělé, hlavně na tu druhou „babičku“?

Vůbec. On je syn tak živý, že by ho víc, než má, ani nechtěla.

Někteří lidé mají výhrady k tomu, jak se k jejich dětem chovají prarodiče, mají pocit, že jim výchovu mohou kazit, a celkově se bojí špatných vlivů na dítě. Vy se nebojíte?

Ani ne. Lidi kolem Fredyho jsem si vybrala já, to za prvé. A i když se mi něco úplně nelíbí, nechávám to být, toleruju to. Nejsme všichni stejní a já věřím, že si to dítě přebere správně. A až bude ještě trochu větší, už o tom budeme moct i mluvit. A navíc jsem přesvědčená, že výhody převažují. Syn si bere z každého něco, jsou to pro něj vzory a inspirace. Myslím si, že je málo, když dítě v předškolním věku vidí jen rodiče. Navíc, když je na dítě máma převážně sama, nemá energii a nebaví jí to s ním, a to samozřejmě na dítě působí. To, že mámy dětem vrazí tablet, je často úniková cesta, kterou volí unavený, vyčerpaný člověk. Dá se to pochopit, ale není to moc dobré. Obávám se, že děti zvyklé na zábavu z tabletu vztahy přestanou potřebovat a něco zásadního se v lidstvu pokazí. Nějakou dobu jsem učila v jedné komunitní škole a jeden klučina mi tam řekl: „Lidi nepotřebuju, nejlepší je, když si můžu hrát hry na tabletu a ostatní taky.“

V centru vašeho života i pozornosti jsou tedy vztahy…

Ano, i všechny mé pracovní projekty se týkají vztahů, připadají mi tak důležité, že mě baví dávat tomu svou energii a naplňuje mě to. Osobně mám ráda budování dlouhodobých vztahů, ty člověka obohacují více. Musím se přiznat, že moc neholduju takovým těm kontaktům s jinými maminkami, které jsou často o tom, že jedna vyčerpaná žena si stěžuje jiné vyčerpané ženě a pomáhají si jen zdánlivě. Takový ten potlach neznámých matek na pískovišti podle mě moc nefunguje.  Ani se dobře neznají, takže si nemohou ani dobře poradit, není tam důvěra.

Životní styl, který praktikujete, jde dohromady se svobodným povoláním, už méně s nějakou pravidelnou pracovní dobou. Co dělá váš manžel?

Je advokát, ma svou firmu. Našel si svou vlastní cestu, to se mi na něm líbí. Společně se vyvíjíme. Když jsme se seznámili, taky jel v tom „krysím závodě“, jako hodně dalších lidí. A teď je moc rád, že se z toho vymanil. Myslím, že hodně lidí si nedokáže představit, že může vzít věci do svých rukou. Já jsem si taky nejdřív nemyslela, že můžu žít svůj život. Až Vráťa Hlásek mi dal prostor, abych se do sebe pořádně podívala. A já jsem si uvědomila, že žijeme životy jiných, životy nalajnované někým jiným.

A vy jste pak tuhle filozofii naučila i svého muže?

To ne, spíš jsem mu poskytla dobré podmínky, nemusel se ničeho bát. Nejsem ta žena, co by mu řekla: musíš přinést tolik a tolik, jinak nevyjdeme. Já mám definovanou lásku jako „Přijímám tě, jaký jsi“. Vždycky ode mě slyšel „Udělej to, jak ty potřebuješ. Žij svůj život.“ Nikdy jsem ho do ničeho netlačila. A on byl na druhou stranu první, kdo myšlenky, které jsem v oblasti osobního rozvoje nasbírala, poslouchal a nemával nad tím rukou. Naopak, něco si z toho pro sebe vzal. A mně se to moc líbí, ale líbil se mi se vším všudy i předtím. Nechtěla jsem ho měnit. Ale zároveň nejsem ta  typická žena, která podstrojuje, vyvařuje. Děláme vše tak nějak za pochodu, střídáme se, a moc to neprožíváme. On mě taky bere takovou, jaká jsem.

Šíříte myšlenku rozšířené rodiny. Pomáháte taky lidem hledat členy této rodiny?

My spíš lidi povzbuzujeme na jejich cestě. A samozřejmě propojujeme lidi, které tato cesta zajímá, ale cestu jim neprošlapáváme. Oni sami vědí, koho si do své rodiny chtějí vzít. Našim cílem je obecně pozdvihnout rodičovství. Aby bylo udržitelné a šťastné.

Martina Elterlein vystudovala podnikání a management v průmyslu na Masarykově ústavu vyšších studií ČVUT. Pracovala v interiérovém studiu i u jednoho z telefonních operátorů, posléze v komunitní škole. Nyní je lektorkou a koordinátorkou organizace Rodina v klidu. Se svým mužem Ondřejem má dvouletého syna Alfréda.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.