Chlapcům ubývá motivace, výdrž, soustředění, víra v sebe. Zachránit je mohou – tátové. Třeba takto

Dětem, ale chlapcům obzvlášť, ubývá motivace, výdrž, soustředění, víra v sebe. Dokonce se snižuje jejich IQ, tvrdí Warren Farrell, americký autor mnoha knih, který se postavením a pocity mužů v dnešní době zabývá desítky let a mluví o krizi chlapectví. Chybí vzory v rodině i ve společnosti, kterým by se hoši chtěli vyrovnat, i kdyby to mělo stát nějakou námahu. Tam je problém.

Zapátrali jsme po takových vzorech, mužích, kteří jsou dětem, klukům i holkám, svým i cizím, po boku, a pomáhají jim dobře vyrůst, s tím, že mohou inspirovat další. Nebylo tak těžké je najít.

Vlčí tlapky, víc holky

Dětský oddíl Vlčí tlapky ve středočeské vesnici Družec má dva vedoucí, Zdeňka Slejšku a Mirka Šimka. „Místní nám říkají skaut, i když nejsme přímo skautský oddíl,“ říká Zdeněk, otec pěti dětí. Tři z nich chodí do Tlapek a čtvrté asi přibyde po prázdninách. Děti se v oddíle učí táboření, jak rozdělat oheň, orientaci podle mapy, ale i práci rukama, třeba vyrobit lavičku nebo totem. Taky se sportuje. Oddíl se schází jednou týdně, jednou za dva měsíce je víkendový výlet s přespáním venku.

Podle Zdeňka, který sám prošel skautskou výchovou, dnešní děti říkají ´to nejde´ víc a rychleji než děti předchozích generací, mají menší vytrvalost i soustředění. A víc to platí kupodivu pro kluky. V oddílu jsou nyní dvě třetiny děvčat a kluci odpadávají častěji. Dokonce to vypadá i tak, že nezřídka holky umí vzít za pilu líp než kluci.

„Rodiče jsou dneska měkký,“ říká Zdeněk. „A snaží se děti ochránit před nepohodlím. Stává se nám běžně, že mámy volají a nabízejí, že dětem odvezou bágly na místo, kde budeme přespávat, místo toho, aby si je tam děti nesly samy.“

To jim ale vedoucí nedovolí. Na poslední výpravě ušly děti s plnou zátěží na zádech patnáct kilometrů. A když si pak dokázaly na místě udělat jídlo, byly „super blažený, a doma o tom taky tak vyprávěly,“ říká Zdeněk, momentální profesí ředitel nadačního fondu.

Aby ovládaly, a nebyly ovládané

Týnec je městečko asi třicet pět kilometrů od Prahy, žije v něm asi pět tisíc lidí a jsou tam dvě školy. V té soukromé má devítiletého syna Michal Andrlík. Školu si pochvaluje, zvláště se mu líbí, že využívá pro učení zájmu dětí a nejde proti němu – hlavně nezabít zájem! říká. „Jen se mi zdálo, že tam trochu chybí někdo technického zaměření, člověk, který by děti sblížil s technologiemi,“ vysvětluje, odkud pramenil jeho nápad. „Aby je uměly ovládat, a nebyly naopak pasivně ovládány,“ zdůrazňuje.

Michal - vystudoval aplikovanou matematiku a pracuje jako IT specialista ve velké firmě -  škole nabídl kroužek programování ve scratchi, což je vizuální programovací jazyk, kterému děti snadno rozumí. Není ale jediný rodič nebo prarodič, který se ve škole uplatní. „O zvířatech přišel dětem vyprávět dědeček, který jich mnoho chová, o rybách zase rybář, stavbu domu dětem vysvětloval stavař,“ vybavuje si Michal. Podle něj je fajn, že nejde o najaté instruktory, ale o lidi, kteří se školou přímo souvisí.

Při výchově vlastních dětí Michalovi přijde nejdůležitější nechat je, aby věci dělaly samostatně. „Syn s kámošem ve svém bunkru stavěli stoleček, tak jsem jim ukázal, jak držet pilu, co s vrtačkou, ale to bylo vše. Jsou i hezčí stolečky, ale tenhle je jejich.“

Michalův syn běžně používá svůj nůž, šestiletou dceru taky nedávno otec učil, jak krájet mrkev. "Nejdřív se i pod dohledem trochu bála, a teď už zeleninu nakrájí úplně sama," říká Michal.

A kdo to vše učil jeho? „Táta mě k věcem moc nepouštěl, ale měli jsme doma dílnu, a když tam nebyl, zkoušel jsem to sám,“ usmívá se.

S dětmi mi to dává smysl

Petr Vobořil pracuje jako síťař ve velké bance a žije s rodinou v Praze. Se ženou Bárou má tři děti, syny dvanáct a sedm, dceru deset let. Mládí taky prožil ve skautu. „Od gymplu jsem vedl Vlčata. Baví mě práce s menšími dětmi, prvostupňového věku.“ Pak přišla vlastní rodina a pár let nebyl čas na nic jiného.

Když byla ale dcerka ve 3.třídě, Petr si jednou prohlížel její školní kalendář s vyznačenými různými osobnostmi a výročími, a mezi nimi našel Thomase Alvu Edisona. „Uvědomil jsem si najednou, jak mi práce s dětmi chybí, a napsal paní učitelce, že bych mohl vymyslet nějaké pokusy – jak funguje žárovka, co vede a co nevede elektrický proud,“ vzpomíná. „Technika mi nebyla nikdy cizí, už jako kluk jsem musel s lecčím pomáhat, doma jsme měli dílnu plnou kabelů, vypínačů, zásuvek…“

A tak v karlínské škole na Lyčkově náměstí vznikla jednodenní Laboratoř T.A. Edisona, kombinace fyzikálních pokusů a divadla, a do toho se navíc ještě mluvilo anglicky.

Pak Petr narazil na internetu na Hodinu kódu, populární mezinárodní vzdělávací kampaň dětského programování, vyzkoušel to doma a nabídl pro změnu v synově třídě. Kromě toho začal pomáhat škole s organizováním školních výletů pro rodiče s dětmi. Výlety podniká i se svými dětmi, například je tu expedice „Apalucha“ (s odkazem na film S tebou mě baví svět), kterou vede on a jeho kamarád. „Stanoviště máme třeba v oddílové chatě ve Voticích, tam se dá zažít nízká úroveň civilizace, bez vody i bez elektřiny.“

„Máme teď v práci možnost vzít si šestitýdenní sabatikl. Říkal jsem si, že bych ho mohl strávit s dětmi ve škole. Mohli bychom třeba postavit kokpit kosmické lodi,“ říká. Učitelem na plný úvazek by být nechtěl, ale jednou nohou do školy patří rád. Nebo do Domu dětí a mládeže v Karlínském Spektru. Tam už se pod jeho vedením taky leccos odehrálo. Postavili třeba Betlém o 16 pohyblivých figurách.

Nevzdat to jen tak

Poslední příběh nám nevyprávěl muž, ale žena. Olžin manžel Marek má exportní firmu, pracuje z domova, žijí u Turnova, v obci Kacanovy. Mají desetiletého syna a dospívající dceru. „Asi před osmi lety, to bylo Markovi asi čtyřicet, si koupil snowboard. Dost jsem ho obdivovala, jak to nevzdává, i když při tréninku vypadal legračně,“ vypráví Olga. Aby svou vůli ještě posílil, Marek se přihlásil na instruktorský kurz. „Trénoval celou zimu a pak instruktorskou licenci dostal, a od instruktorů, kteří ji nedávají zadarmo. A když bylo Robovi, synovi, asi šest, jeli jsme do Tyrolských Alp a tam ho Marek začal na snowboardu učit, a učil ho to moc dobře,“ říká Olga. Oba, otec a syn se pak spolu přihlásili do výcvikového kempu Czech Snowboardcross Team, která sdružuje špičkové sportovce v roli instruktorů. „Neboli – potkáte tam i Evu Samkovou,“ říká Olga.

Aktuální společnou výzvou otce a syna jsou salta na trampolíně. „Na Robina tahle tátova chuť se učit nové věci a namáhat se pro to hrozně dobře působí,“ myslí si maminka.

Marek pomáhá i v Robinově komunitní škole. „Byl s dětmi na lyžáku a učil je tam snowboard (jak jinak) a na škole v přírodě je zase uváděl do základů lukostřelby,“ doplňuje výčet Olga.

A jakého pořádného tátu znáte vy? Napište nám o něm, nebo o sobě.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.