Chodí učit ven i češtinu a matematiku. A zůstane to tak i po covidu

Je květnový čtvrtek. Stromy sice už kvetou, ale teplo dnes není. Dvacet minut po desáté vychází dvanáct prvňáků v čepicích a jejich učitelka před školu. Příští dvě vyučovací hodiny stráví na školním hřišti. Druhá polovina třídy má uvnitř angličtinu, připojí se za hodinu. Studený vítr hrne paní učitelce v baloňáku vlasy do tváře. „Mám ale od rána tak náročný den, že je mi spíš horko,” směje se Markéta Vokurková.

Skupinka dětí obchází školní budovu a míří na hřiště. Instrukce paní učitelky jsou jasné: pěkně po chodníku kolem zdi, a to i když jsme za plotem a auta tu nejezdí. Na začátku běžecké dráhy si děti posedají do kroužku, učitelka k nim. Vytáhne kartičky s písmeny a začíná čeština. Nejdříve je třeba vyskládat písmena do polokruhu podle abecedy. Pak se k nim přiřazují slova na dané písmeno. „A nám zůstalo samo, jaké slovo vás napadá, děti?” Žák s cizokrajným jménem utrousí: „Abdul“. Další děti navazují: B jako Barča, C jako cihla, D jako David nebo diamant. „P jako pyroman!“ volá vesele holčička. Třetím stupněm „hry“ je ozdobit věnec z písmenek předměty, které děti našly nebo měly v kapse: kamínek se klade ke K, hlavička sedmikrásky na S, někdo si zaparkuje autíčko u N – je to náklaďák. Další autíčko se z kapsy přemístilo na T. Je to teréňák.

Některé děti si schovávají ruce do rukávů, ale na zimu si nikdo nestěžuje. „Nemáme tu kdovíjak přírodní rodiče. Ale vysvětlili jsme jim, proč chceme chodit ven, a oni to vzali, i když to znamená oblékat děti do školy trochu jinak, než byli někteří zvyklí,“ říká Markéta Vokurková.

Se třídou vychází ven často. Za hezkého počasí každý den, ale minimálně jednou týdně. „Když vidím, že jsou malátní, vyběhneme třeba i jen na dvacet minut,“ říká. Škola má blízko park i les, ale paní učitelka chodí klidně i jen na parkoviště před školou. „Tam se dá pracovat s čísly na poznávacích značkách,“ vysvětluje.

Pohyb a učení dohromady?

Co Markétu Vokurkovou ponouká jít se třídou ven, třeba i jen na vyasfaltovaný plácek v závětří u družiny, když má ve třídě větší pohodlí, je tam čisto, je tam tabule a další pomůcky na dosah, nefouká tam, je na čem sedět, děti jsou v bezpečí a kontrola je snadnější? A jak se jí to vysvětluje rodičům?

Ona a další učitelé, kteří se tady v Kunraticích pro učení venku asi před čtyřmi lety rozhodli, argumentují takto: dnešní děti mají příliš málo pohybu na čerstvém vzduchu a hodina dvě tělocviku týdně to nespasí; dětem a jejich učení prospívá kontakt s reálným světem, který se z jejich života vytrácí; venku třída funguje jako parta, posiluje to vztahy mezi spolužáky a více se toho naučí jeden od druhého.

Jak skloubit dvě věci, které se zdají na první pohled jako neslučitelné, výuku a pohyb? To učitelka ukazuje na dalším úkolu. Děti dostanou proužek papíru s obrázky zvířat. Na stromě a na zemi jsou kolem nich kolíčkem připevněné lístky s větami jako „toto zvíře má dlouhý chobot”, „tento pták umí mluvit”, „toto zvíře hlídá dům”. U každé věty je číslo, které je třeba zapsat ke správnému zvířeti, každý do svého papíru. Děti vesele obíhají stanoviště a vyplňují „kvíz“. Pracují samostatně, někdo chce znát spolužákův názor. „Laura mi poradila špatně!” běží František za paní učitelkou.

Ta hodinu drží laskavou, ale pevnou rukou. „Terezko, s dovolením mi neskákej do řeči, teď mluvím já,” říká upovídané holčičce, když jsou zase všichni pohromadě. Vzápětí důrazně přivolává chlapce, kterého víc než úkol zajímá klacek a jako magnet ho přitahuje hromada roští. „Děti, jak se chováme, když jsme venku?” táže se třídy. Především holčičky sypou pravidla z rukávu: „běháme, jen když nám paní učitelka řekne“ a „musíme být na dohled, abysme se neztratili.“

Učitelka od rána do noci

Kunratická základní škola je velká spádová škola na okraji Prahy, kde se učí skoro osm set žáků. Pod vedením ředitele Víta Berana se asi osmdesátihlavý pedagogický sbor už několik let profiluje jako kolektiv usilující o vysoký standard. Velmi se tu dbá na vzdělávání učitelů, jejich podporu a spolupráci. Běžné je párové učení na prvním stupni – výuka vedená dvěma pedagogy. Základka je fakultní školou, zaučují se zde studenti ze tří pedagogických fakult. „Smrdí to tu prací,“ utrousí s úsměvem před návštěvou jedna z učitelek.

„Upřímně, čas strávený s dětmi je skoro za odměnu. Kromě toho máme různá školení, sdílení a plánování,“ říká Markéta Vokurková, která působí i jako lektorka učitelů. „Přípravy dělám večer, tak jako mí kolegové. Manžel už někdy trochu bručí,“ popisuje svůj pracovní den loňská finalistka učitelského ocenění Global Teacher Prize.

Učení venku iniciovala ve své škole právě ona. Přidali se další čtyři kolegové. Od vedení dostali volnou ruku a mohli se opřít o mentorku a metodičku Hanu Svobodovou ze vzdělávacího centra TEREZA, které se zaměřuje na šíření metod, jak efektivně učit děti mimo prostředí třídy.

„Učení venku se nejdřív spojovalo s badatelstvím, s přírodovědou. Teprve postupně se začalo přemýšlet o tom, jak ho integrovat s ostatními předměty včetně češtiny a matematiky,“ říká přírodovědkyně Hana Svobodová,  která ve volném čase zachraňuje mořské želvy v Indonésii. „Taky jsem si nejdřív myslela, že venku má smysl učit prvouku, ne češtinu, ale ono jde opravdu učit všechno,“ říká Markéta Vokurková.

Možnosti, jak učit venku, si podle Hany Svobodové osahává víc a víc pedagogů. „Za poslední rok se zájem mezi školami zvýšil. Určitě k tomu přispěl covid,“ potvrzuje lektorka trend. 

Pro ty, kdo mají obavy, že venku se jim třída rozuteče nebo minimálně nic nenaučí, mají Markéta Vokurková i Hana Svobodová pochopení. „Nedá se do toho skočit rovnýma nohama a hned vyšvihnout ukázkovou hodinu,“ říká učitelka z vlastní zkušenosti. A opakuje příměr své moravské kolegyně: venku se dá učit nízkotučně, polotučně i plnotučně. Začít se dá úplně klasicky, s učebnicemi, jen místo v lavicích sedět venku. Vyšší ‚level‘ je připravit si pracovní list a nějaké úkoly a opřít se trochu o venkovní prostředí. Nejsložitější je postavit hodinu bez opory, takřka z ‚ničeho‘. „Můžu třeba nadhodit dětem nějaký problém a vést je k řešení. Ale tahle kompetence se buduje postupně, u učitele i u žáků,“ vysvětluje usměvavá a energii vyzařující učitelka s dvacetiletou praxí.

Začínali skromněji

Každý z učitelů, kteří se v kunratické škole do učení venku pustili, to pojal po svém. Ilona Zapletalová je třídní páťáků a chodí s nimi ven každé úterý. S přípravou a vedením hodin jí pomáhá kolegyně, zeměpisářka Tereza Doudová. Řediteli se jejich nápad pojmout úterky týmově a jako projektový den líbil a škola to umí zaplatit. „Jsme sladěné a baví nás dělat přípravy společně. Organizace na místě je samozřejmě taky jednodušší ve dvou,“ říkají.

V úterý společně takto odučí jednu až čtyři hodiny. Ven se nechodí, jen když padají trakaře. V chladnějším počasí se jde na tři vyučovací hodiny, v zimě na dvě. Výuku zaměřují na témata z přírodovědy, ale to zahrnuje i práci s textem a nějakou matematiku. „Od dětí vzešlo, ať zakomponujeme i nějaké běhání, baví je týmové hry v tělocviku, takže se snažíme zapojit i nějaké ‚lítačky‘, vždy ale spojené s nějakým úkolem,“ říká Tereza Doudová.

Obě učitelky dbají na to, aby i venku plnily vzdělávací cíle, jsou za to ostatně odpovědné. Příprava na úterní blok jim zabere několik hodin. Je třeba hlídat tematický plán, aby výuka dobře pasovala do různých předmětů. A učit se chtějí i samotné děti. „Už jsou to páťáci, chtějí vědět, co se v hodině bude dít, jaké úkoly budou řešit,“ potvrzuje Ilona Zapletalová.

Ale zároveň s kolegyní chtějí co nejvíc využít i toho, že jsou venku. „Nejdřív jsme zkoušely jednodušší věci a ven se chodilo na kratší dobu. Nemůžete rovnou děti vyhnat na čtyři hodiny, když pak nevíte, co tam s nimi dělat,“ vzpomíná Ilona Zapletalová na začátky. Teď už jim ale dvě hodiny nestačí, zvlášť když se chtějí od školy vzdálit do parku nebo do blízkého lesa.

„Některé děti tráví venku hodně času s rodiči, pro ně je to přirozené. Jiné toho ale s rodinou moc nezažijí a sedí dlouhé hodiny u počítače. Ven se dostanou spíš se školou,“ popisuje různorodou realitu ve své třídě učitelka. Odpolední lítání, na které vzpomínají dospělí, už velká část dnešních dětí nezažije. Školy by měly tento hendikep mnoha dětí, které se odpoledne nevyvětrají, aspoň částečně kompenzovat, myslí si učitelé v Kunraticích. Kromě toho je být venku pro děti daleko zdravější než ve třídách, kde se často příliš málo větrá. 

Pravidla a pravidelnost

Učitelům v Kunraticích pomáhají pravidla, režim a pravidelnost. Znalost „jízdního řádu“ je důležitá, shodují se. „Drží nás, že hodně věcí už máme zažitých a zautomatizovaných, díky tomu překonáme, i když se nám někdy ven nechce,“ říká Markéta Vokurková.

Pravidlům se tudíž věnuje velká pozornost. „Děti musejí být vždy na dohled, na zvednutí ruky se shromáždit. Teď už si ale hlídají hranice samy. Že by nám někam utíkaly, to se nestává, a vlastně nikdy nestávalo,“ říká Ilona Zapletalová. „Na webové stránce UčímeSeVenku.cz je dobře popsáno, jak si tohle ošetřit, je tam dost užitečných rad. Je třeba trénovat jedno pravidlo za druhým,“ dodává Tereza Doudová.

Dlouho s kolegyní pilovaly i to, aby se děti uměly pořádně obléknout, některé musely zpočátku i samy oblékat. „Teď už nám ale děti naopak samy pomáhají nosit pomůcky,“ říká Ilona Zapletalová. Každý žák má ve skříňce připravený batůžek, do kterého si berou svačinu, tužku, podložku na psaní nebo skládací podsedák.

Kromě pravidel a cílů je důležitá i radost. „Dělejte si to příjemné i pro sebe. Když vás to bude bavit, bude to bavit i děti, a naopak,“ radí Markéta Vokurková učitelům, kterým svou zkušenost s učením venku předává na seminářích. „Jako učitel se musím uvolnit a postupně si vybudovat nějakou jistotu.“

Druhý stupeň: složitější

Zeměpisářka Tereza Doudová je do učení venku evidentně zapálená, ale se svými druhostupňovými žáky ho zatím moc nepraktikuje. „Mám to jako cíl už druhý rok, ale je těžké to kvůli rozvrhu uskutečnit,“ říká. Vyučovací hodina má čtyřicet pět minut a ve třídě se střídají různí učitelé. V takovém ostrůvku času si  rozmyslí, jestli plýtvat vzácnými minutami na přechod ven.

Její kolega z kabinetu Jan Mazůrek, který na druhém stupni učí přírodopis, zeměpis a „dílny", s dětmi ven přesto chodí. „Je třeba se koordinovat s kolegy. Kdyby to chtěl jen jeden člověk, tak se mu to nezdaří, nastavená na to musí být škola,“ říká. Někdy si spojí dvě hodiny za sebe, někdy si hodinu prohodí s kolegou. Někdy společně s dalšími učiteli organizuje tematické dny, škola připouští i plovoucí rozvrh. „Jeden den je například jen přírodověda, druhý den humanitní předměty,“ popisuje školní praxi učitel.

S učením venku i on začínal postupně. „Nejdřív jsem vedl nepovinný předmět badatelského učení s vycházkami ven, ty jsem pak zahrnul i do běžné výuky. Se šesťáky se probírá fyzická geografie, a to se na ven dost hodí: světové strany, meteorologie, pozorování oblohy, fungování teploměru, srážky. Někdy jsem výuku přírodopisu propojoval s ‚pěstitelkami‘, měřili jsme třeba promrzávání půdy,“ popisuje.

Za covidu se to hodí

Zatímco prvňáci paní učitelky Vokurkové právě řeší, které zvíře má dlouhý chobot, za drátěným plotem školy přechází jiná třída. „To jsou mí bývalí žáci,“ vysvětluje paní učitelka, proč na ni děti vracející se z parku mávají. Skupinka tentokrát starších žáků se loudá přes hřiště. Další děti posedávají v hnízdech na dohled. Je vidět, že ze školy dnes vylezlo ven dost tříd.

Je to proto, že škola následuje doporučení ministerstva, aby se kvůli covidu učilo co nejvíc venku? „Určitě se nám to teď hodí, ale děláme to tak už pár let, jsme na to připraveni a asi bychom byli venku i tak,“ reaguje ředitel Vít Beran. V plánu má postavit v zadním traktu školy dvě venkovní učebny, kam by se dalo jít za každého počasí.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.